Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Na cestě k totalitě

0

Volební programy stran jsou předzvěstí budoucí nesvobody

Po čtyřech letech se opět blíží volby. Z pohledu liberálněorientovaného voliče je to ale spíš tragédie než důvod k naději vezměnu. Politické strany totiž opět nabízejí jen programy, které si vpřípadě realizace vyžádají další regulace, zákazy a růst daní.

S trochou nadsázky tak lez říci, že nás opět čeká reálný socialismus.Ten totiž de facto nebyl ničím jiným, než k dokonalosti dovedenýmsystémem sociálního státu, založeným na víře, že svět musí být spasen aostatní mají povinnost tomuto cíli obětovat majetek i svobodou.

Rozpínavý stát

Každý, kdo by hledal ve volebních programech či činech politickýchstran naplnění vize podle níž má společnost směřovat ke stále většísvobodě, stát nemá právo násilím přerozdělovat majetek mezi občany neboje nutit platit za služby, které nepožadují – protože nedobrovolnásolidarita není solidaritou, ale násilím – by splakal nad výdělkem.Všechny strany totiž usilují o pravý opak a ohrožují tak zdejšídemokracii.

Ačkoliv se takové tvrzení může zdát přehnané, není tomu tak. Společnostse totiž vždy nachází ve stavu prolínání svobody s totalitou. Ta seprojevuje dvěma hlavními symptomy: zabíráním majetku prostřednictvímvyvlastnění (komunistický model), nebo formálním ponecháním majetkuvlastníkům, ale odejmutím možnosti svobodně rozhodovat o jeho využití(fašistický model). V obou případech je výsledek totožný: Dochází kpopření práva disponovat s majetkem, brát z něj výnosy, svobodně jejužívat či směňovat a následně k pošlapání občanských svobod. Kdyžpřijímáme za své podstatu výše zmíněných ideologií v podobě regulací avyvlastňování (uskutečňovaného pomocí zdanění), je veskrze domýšlivé ahloupé považovat se za antikomunisty či antifašisty.

Pokud se někomu zdá, že celé přemítání je příliš akademické, protožesvět přece nikdy není černobílý, je třeba připomenout, že demokracie jeskutečně reálně ohrožena. Nejvíce proto, že polosvoboda v níž dnesžijeme, je značně nestabilního charakteru. Stát je totiž od přírodyrozpínavý a tím tlačí společnost k totalitě. Politici a úřednícinaříkají, že rozpočet je nedostatečný (kdy bude dostatečný?), vyžadujístále více peněz a přitom vrší dluhy. Pronikají do dříve ryzesoukromých oblastí rodiny i mezilidské solidarity a rozšiřují početlegislativních zákazů, nařízení a omezení.

Přitom neexistuje žádná pojistka proti jejich počínání. Nikdo nezabránídostatečně velké většině poslanců obejít Ústavu i zákony nebo si jeúčelově změnit, vytvořit 400 miliardový rozpočtový deficit, schválit 99procentní daně, nebo koupit na Slapy atomovou ponorku. Před hlasovacímašinérií Sněmovny neobstojí prezident, Senát ani Ústavní soud.Ostatně, jedná se o odnože téhož státu. Proto nepokládejme „maličkosti“jako například trestání za barvu kouře z komína rodinného domku,spalování trávy pouze s povolením úřadů, pokuty za nepodání informacíbyrokratům, drzé snahy státu hodnotit co občané říkají, omezenílyžování na Petrových kamenech v Jeseníkách, nucenou registracidobročinnosti (problém církevní charity), povinnost prodeje nápojů veskleněných láhvích nebo mnohaleté šikanování občanů na evidenci vozidelza pouhé výstřelky, které jednou odezní. Ne, jsou to ukázky arogancevlády a také varovná znamení na cestě k totalitě.

Ztrácejí všichni

Stát navíc svými zásahy dusí ekonomickou aktivitu, rozmnožováním svýchúředníků vyděluje část populace z produktivní činnosti, a tímožebračuje úplně všechny občany. Dokonce i příjemci dotací, celníchochran a jiných „zákonných“ výsad, z dlouhodobého hlediska ztrácejí.

Potvrzení tohoto již dříve známého faktu můžeme najít v materiáluEvropské komise předložené nedávno komisařem Erkki Liikanenem.Konstatuje se zde: „Hrubý domácí produkt na hlavu představuje nyní vEvropské unii jen dvě třetiny úrovně Spojených států. Propast protiživotní úrovni USA nebyla nikdy od konce šedesátých let tak hluboká.“Příčinu vidí Liikanen v zaostávání v produktivitě práce, kde uniedosahuje sotva tří čtvrtin úrovně USA a tempo jejího růstu je v EUdvakrát nižší než za oceánem. Dalším důvodem je podle citovanéhokomisaře také nepružnost při zavádění technických novinek a dalekomenší zájem Evropanů o samostatné podnikání.

Jaký další důkaz krachu paternalistického, korporativního,etatistického, sociálního modelu státu můžeme ještě chtít? Z tohotopřiznání zároveň vyplývá, že cesta svobody mimo EU nabízí Česku dalekorychlejší růst hmotného a duchovního bohatství. Svoboda ale neznamenápeklo ze socialistických pohádek s frontami nezaměstnaných, žebráky arodinami bydlícími pod mostem. Není to džungle ovládaná brutální silou.Právě naopak, ve stále zvětšující se džungli, kde v boji o privilegiavítězí silnější, politicky „slyšitelnější“ skupinky podnikatelů,zaměstnanců a sociálních kast na úkor slabší, neorganizované většinyobčanů-spotřebitelů, žijeme dnes.

Naskýtá se těžká otázka, co za této situace dělat, když dát hlasjakékoliv současné politické straně vyžaduje rozhodnout se mezi většíma menším ohrožením vlastní svobody a majetku. Liberálně orientovanýmobčanům nezbývá než v této bídě hledat partaj, která alespoň nabízínejméně pečených holubů.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply