Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Omyly zastánců centrální banky

0

Na můj článek o centrálním bankovnictví ze 13. 9. 2008 se v Kavárně MF Dnes objevily dvě reakce: v tištěné formě článek p. Revendy a v internetové formě navíc článek p. Pospíšila. Reakce obsahovaly několik zásadních námitek proti mým tvrzením. Říkaly toto: že centrální banky ve skutečnosti monopoly nejsou, že alternativní uspořádání se svobodnou emisí bankovek soukromými bankami by vedlo k ekonomickému chaosu, že svobodné bankovnictví dřívějších dob selhávalo, anebo také to, že v dnešních dnech finanční krize je centrální banka právě to, co nám pomůže. Jakkoli znějí tyto výroky na první pohled přesvědčivě, je jednoduché ukázat, jak moc jsou mylné. A nejenom to. Přes ostrou kritiku ani jeden z pánů nevyvrátil to nejpodstatnější, co můj článek obsahoval. Posuďte sami.

Monopol ČNB v praxi: buď její měna, nebo vězení

První výtkou od prof. Revendy bylo to, že centrální banka sice tiskne peníze, ale že emisi bezhotovostních peněz skrze úvěry mají v rukou soukromé banky. Tím chce p. Revenda vyvrátit moje tvrzení o měnovém monopolu centrální banky. Pan profesor má pravdu, že soukromé banky emitují bezhotovostní peníze – to je jeden ze znaků dnešního systému, kterému se také říká bankovnictví částečných rezerv. Bankám je povoleno vydávat bezhotovostní peníze nekryté hotovostí. Prof. Revenda toto ve své reakci prezentoval jako spor mezi jím a mnou, avšak to je pouze spor zástupný a neexistující: soukromé banky skutečně emitují bezhotovostní peníze – to je fakt. Jde však o to, že to, co smějí emitovat, jsou opět pouze peníze od centrálních bank a nic jiného. Kdykoli si chce klient vybrat z účtu hotovost, banka mu smí dát jedině mince a bankovky vyrobené Českou národní bankou, popř. nějakou cizí centrální bankou, bude-li chtít klient cizí měnu. Tedy pokud jde o domácí platidlo, to je jen jedno: koruna od ČNB a žádné jiné, protože žádné jiné zákon nepovoluje. To je monopol, o kterém jsem psal. Banky sice emitují – v mezích jim stanovených – bezhotovostní peníze, ale to není žádná alternativní měna. Při proměně na hotovost je to opět koruna.

Jestli měl pan Revenda jako profesor centrálního bankovnictví něco čtenářům sdělit, pak je to toto: zákon o ČNB praví, že „Česká národní banka má výhradní právo vydávat bankovky a mince“ (Zákon 6/1993 Sb., část čtvrtá, § 12), že „peněžní jednotkou v České republice je koruna česká“ (tamtéž, § 13) a že „Platné bankovky a mince vydané Českou národní bankou jsou zákonnými penězi ve své nominální hodnotě při všech platbách na území České republiky.“ (§ 16) Toto jsou definice monopolu ČNB na správu měny.

A také mohl prof. Revenda připojit část trestního zákona, jež říká, že vydávání jakýchkoli jiných peněz se trestá až půlrokem vězení. (Zákon 140/1961 Sb., Odd. 3, § 144) To už je docela jasná zpráva. Má nebo nemá tedy ČNB monopol?

Pro ilustraci uveďme, že když se v USA několik svobodomyslných (a zprvu naivních) lidí pokusilo vytvořit svoji vlastní, alternativní a krytou měnu, tzv. liberty dollar, skončil tento pokus loni v listopadu razií FBI a zabavením všech drahých kovů. Jinými slovy, není radno se otírat o monopol centrální banky.

Pokud by měl někdo ze čtenářů chuť založit banku, potom se musí smířit s tím, že se koruně vydávané Českou národní bankou nemůže vyhnout a že bankovní licenci nedostane, pokud si jeho banka neotevře u ČNB účet, skrze který mu ČNB bude dodávat svoje mince a bankovky. Stejně tak si žádný obchodník nesmí při platbách dovolit odmítnout korunu z dílny ČNB (jinak mu hrozí až 6 měsíců vězení). Může někdo vážně považovat tento stav za svobodný a nemonopolní?

Bankovnictví – jedno selhání státu za druhým

Dále jsem tvrdil, že tento monopol zde nebyl odjakživa. Že existoval a kdykoli zase může existovat dobře fungující alternativní systém: neinflační měna v podobě drahého kovu, tj. např. zlato, které si každý může svobodně uschovat u jakékoli banky a získat za ně bankovky této banky jako důkaz uložení. Prof. Revenda na mne vznáší zásadní kritiku, když říká: „Výhody „plně kryté měny“, kterou pan Ryska tak chválí, sám asi nevědomky zpochybňuje poukazem na časté podvody bankéřů, kteří „natiskli více bankovek, než kolik bylo u nich uloženo zlata“. Kritizuje zákonodárství, které tomu nedokázalo zabránit. A kdo by to měl kontrolovat? Asi nějaký úřad, nebo ne?“ Tím chce Revenda říci, že trh si neporadil a nakonec je stejně potřeba zastřešit banky nějakou státní kontrolou.

Autor zde však vůbec nebere v úvahu, že tržní ekonomika stojí na ochraně vlastnických práv. Dopouští-li se někdo podvodu a přitom stát, který na sebe vzal odpovědnost za tvorbu a vynucování práva, tomu nedokáže zabránit, pak to samozřejmě není selhání trhu, ale selhání státu. To je zcela triviální. Bankéři se skutečně podvodu dopouštěli. Vydávali více bankovek, než kolik měli zlata, čímž slibovali nesplnitelné: že každému na počkání vydají za bankovky zlato. Na jednu a tutéž unci zlata vydali více než jednu bankovku (skladní list), čímž vytvářeli stav, kdy na tutéž unci zlata měli nárok dva lidé v jeden moment. Bylo selháním státu, že toto nedovedl podchytit, stejně jako jinde správně zakazuje podvody a krádeže, aby tržní ekonomika mohla fungovat. Pouze z tohoto důvodu docházelo k emisi nekrytých peněz, což vedlo k opakovaným finančním krizím. Místo správného právního ošetření ale stát, pod tlakem bankovní lobby, zvolil jiné řešení: vytvořit nad bankami centrální banku, která je v krizích bude zachraňovat a která celou nekrytou emisi dokonce posvětí a zastřeší. To bylo selhání státu číslo 2.

Svobodná emise bankovek – chaos? Právě naopak

Největším omylem prof. Revendy je pak tvrzení, že svoboda bank emitovat svoje vlastní bankovky by vedla k chaosu, přemíře různých typů bankovek, znemožnění a komplikacím obchodu, mnoha směnným kurzům, atd. Opakuji jedno: bankovky emitované soukromými bankami dříve nevznikly samy o sobě, ale pouze jako skladní listy na zlato. To zlato bylo měnou, ve které se udávaly všechny ceny. Bankovky pouze nesly důkaz o tom, že např. „pan Novák má u První pražské banky uloženu unci zlata“. Proto když přišel pan Novák do obchodu a chtěl si za unci něco koupit, ukázal tuto bankovku, která dokazovala uložení jedné unce zlata, a zaplatil s ní. Pokud obchodník této bance věřil, že má dobrou pověst a zlato skutečně poctivě uchovává, bankovku přijal a zlato si mohl vybrat nebo s ní platit dál. Nebylo více měn – ta byla pouze jedna. Existovala ale svoboda vybrat si toho, u koho si zlato uložím a kdo mi na důkaz tohoto vydá bankovky. Nejenom že tedy chaos nevznikal a měna byla jen jedna, ale zlato bylo univerzální po celých kontinentech, takže konverze měn, na kterou jsme všichni zvyklí, vůbec nenastávala. Pravdou je tedy pravý opak, než co tvrdí profesor Revenda. Žádný chaos desítek druhů bankovek, kterými pan profesor straší čtenáře, ale naopak univerzální zlatá měna, ve které se udávaly ceny v mnoha zemích, a bankovky pouze coby skladní listy na tuto měnu. Tento zásadní rozdíl mezi měnou samotnou a bankovkou coby skladním listem na tuto měnu prof. Revenda vůbec nebere v potaz.

Za současnou krizi mohou právě centrální banky

Ani p. Revenda, ani p. Pospíšil nevyvrátili to podstatné, co jsem v článku pro Kavárnu napsal.

Za prvé, že centrální banka měnovou politikou manipuluje úrokovou míru, které nedovoluje ustavit se na svobodném trhu. P. Pospíšil napsal, že centrální banka emituje měnu „kvalifikovaně“. Pátrání po „kvalifikovanosti“ u centrální banky je však v principu omyl. Centrální banka je analogií ke státnímu plánovacímu úřadu. Může sledovat určité cíle, které si zvolí, ale nemůže „kvalifikovaně“ simulovat svobodný trh. Neumí řídit měnu „kvalifikovaně“ nebo „nekvalifikovaně“, stejně jako se Státní plánovací komise nikdy nenaučila pracovat „kvalifikovaně“ a přivést plánovanou ekonomiku k prosperitě. O nic jiného totiž 40 let, kdy se u nás shora plánovalo hospodářství, nešlo. Toto je samotné jádro celé debaty o nefunkčnosti socialismu a plánování. Pokud někdo soudí, že centrální banka nějak zázrakem plánovat umí, že ví, jaká má být např. zrovna dnes úroková míra a kolik peněz má být v ekonomice, potom by měl vysvětlit, proč nelze totéž dělat u množství chleba v ekonomice a jeho ceny. Toto teoretici centrálního bankovnictví ještě nevysvětlili a vždy se tomu obloukem vyhýbají.

Za druhé jsem uváděl, že pumpování peněz do systému a zachraňování bank centrální bankou (viz Fed opakovaně v poslední době) vyvolává pokřivené, riskantní chování, tzv. morální hazard. Jeho dopady také vidíme v posledních dnech. Ani toto oba pánové nepopřeli.

Za třetí, jakákoli pomoc centrální banky bance v potížích se děje na úkor nás všech. Nejenom, že centrální banka způsobuje poruchy systému, ale jeho „záchranu“ pokaždé naúčtuje nám všem v podobě inflace a v podobě nových poruch systému v budoucnu. Ani toto nebylo vyvráceno.

Neléčí se příčina nemoci, ale její příznak

Konečně, když jsem si přečetl názor pana Pospíšila, že centrální banku potřebujeme právě nyní na záchranu velkých bank ve finanční krizi a k záchraně stability systému, měl jsem pocit, jako by nečetl to podstatné z mého článku. Je to totiž celé přesně naopak. Jsou to centrální banky a systém povolující nekrytou emisi peněz, co tyto krize způsobuje. Poslední roky se v tomto systému dělo přesně to, co před každou recesí: měnová expanze, manipulace úrokové míry, vyvolávání morálního hazardu. Jakmile zákonitě přišla krize, p. Pospíšil usoudil, že centrální banky právě nyní potřebujeme, aby nás z ní dostaly. Je to jako kdyby lékař doporučil alkoholikovi: právě nyní, když máte těžkou kocovinu z alkoholu, potřebujete více alkoholu, aby se vám ulevilo. Toto je přesná paralela k událostem posledního roku a posledních týdnů v USA i jinde. Opět Fed pumpuje do systému nové peníze, opět se problémy odsouvají do budoucna, opět se ztráty bank přenášejí na celou společnost. Neléčí se příčina nemoci, ale její příznak. O tom byl můj původní článek. Dokud toto centrální banky nepochopí, krize se budou opakovat.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply