Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Quo vadis, Ústavní soude?

0

Ve svém středečním „komentáři“ jsem se z časových důvodů bohužel nedostal k tomu, abych nastínil svůj názor na nález Ústavního soudu ČR ve věci regulačních poplatků ve zdravotnictví. Činím tak alespoň nyní.

Co se týče ryze právní stránky věci, mám za to, že soudem provedený výklad čl. 31 Listiny základních práv a svobod není správný. Ať se nám to líbí, či nikoli, s textem čl. 31 Listiny jsou stávající regulační poplatky jen obtížně slučitelné. Dle mého mínění tu je třeba dát přednost striktnímu výkladu textu Listiny před jeho „volnější a pružnější interpretací“. K tomuto závěru mě vede nejen obvyklý význam slov, jež čl. 31 Listiny obsahuje, nýbrž i historické okolnosti vzniku současné formulace čl. 31. Zde odkazuji na argument, jenž použili při ústním jednání před soudem ti, kdo navrhovali zrušení poplatků:

„ústavodárce před přijetím Listiny zvažoval, zda do čl. 31 Listiny zavést výslovně bezplatnost či nikoliv. Tím, že zvolil variantu bezplatnou, nelze dle navrhovatelů interpretovat ustanovení čl. 31 proti jeho smyslu právě v duchu varianty, která nebyla nakonec ústavodárcem přijata.“ (viz bod 98. nálezu).

Tolik čistě právní pohled. Naopak, co se týče liberálního hlediska, můžeme uvítat skutečnost, že je možno zavést určité přímé platby pacientů za zdravotní péči, aniž by k tomu bylo zapotřebí změnit ústavu, ke kteréžto změně by se v současnosti (patrně však ani (přinejmenším) v blízké budoucnosti) nenašla v parlamentě potřebná kvalifikovaná (3/5) většina. Než však začneme „jásat“ nad tím, že Ústavní soud v tomto případě „pragmaticky“ dospěl k výsledku, který se liberálům v zásadě zamlouvá, i když „ne zcela korektním interpretačním postupem“, měli bychom si uvědomit, že určitým varováním nám tu může být např. příběh americké federální Ústavy.

Příklad: Text americké Ústavy se pokusil relativně stritkně omezit okruh pravomocí federace pouze na takové pravomoci, jež výslovně vyjmenovává Ústava („enumerated powers“). Nicméně, navzdory faktu, že text Ústavy v tomto směru nebyl nikdy formálně změněn, dnes jsou federální pravomoce v mnoha ohledech téměř bezbřehé. Na vině je právě kreativní „volná a pružná“ interpretace Ústavy tamějším vrcholným „strážcem ústavnosti“, Nejvyšším soudem USA. Tak např. tzv. „Commerce Clause“ Ústavy, jež svěřuje federaci pravomoc „regulovat obchod s cizími národy, mezi jednotlivými státy (federace) a s indiánskými kmeny“, byla v období New Dealu „ohnuta“ natolik, že soud z ní „vyčetl“ dokonce i pravomoc kongresu regulovat, jaké množství pšenice si pro vlastní potřebu pěstuje na vlastním poli drobný farmář – viz případ Wickard v. Filburn (1942). 

„Volnější a pružnější interpretace Ústavy“ je tudíž dosti dvojsečnou zbraní. Nesnažím se tím ovšem zveličovat důležitost a význam v mnoha ohledech spíše iluzorních limitů státní moci, jež stanoví státní dokument, totiž ústava, a jejichž dodržování „hlídá“ státní soud, totiž Ústavní soud ČR. Zárukou majetkových a jiných (s liberalismem slučitelných) práv občanů je především to, co Sheldon Richman nazývá „vnitřní ústavou“ občanů

Co naopak může liberál přivítat zcela bezvýhradně, to je náhled většiny soudu na postavení tzv. „sociálních práv“, tj. že v oblasti sociální práv má vláda a parlament velice široký prostor pro uvážení a soud bude úvahu zákonodárce respektovat, ledaže by dotyčná reforma byla založena na „flagrantní svévoli, libovůli a nerozumnosti zákonodárce“.

Na druhé straně je otázkou, zda a nakolik důsledně bude Ústavní soud tuto zásadu respektovat u obdobných případů v budoucnu. Zdůrazňuji navíc, že nález ÚS v záležitosti regulačních poplatků lze jen obtížně skloubit s nedávným nálezem ÚS o neústavnosti třídenní čekací doby u nemocenského pojištění.  Ve středečním nálezu se Ústavní soud pevně držel zásady minimalizace zásahů do pravomocí vlády a zákonodárce v otázkách „v podstatě politick[ých], kam primárně spadá i celá oblast tzv. sociálních práv“ (bod 90. nálezu). Dal najevo, že v této oblasti je připraven zasáhnout „toliko v případě flagrantní svévole, libovůle a nerozumnosti zákonodárce“ (bod 134. nálezu). V oblasti čekací doby žádný takový široký prostor pro uvážení zákonodárci neposkytl, ač podle mého názoru text Listiny zjevně dává silnější důvody pro zrušení regulačních poplatků než pro zrušení třídenní čekací doby. Připomínám přitom, že zrušovací výrok Ústavního soudu byl tehdy jednomyslný!

 

Pár citátů a jedna prognóza na závěr:
 
Skutečnost, že většinové stanovisko nevyjadřuje příliš „přátelský“ postoj vůči „sociálním právům“, neunikla pozornosti přehlasovaným soudcům. Proto si na závěr dovoluji citovat z odlišného stanoviska soudce Jana Musila:

„…celý koncept sociálních práv, včetně práva na důstojnou zdravotní péči, je plodem evropské křesťanské a humanistické tradice. Jeho počátky lze klást již na konec 19. století; největšího rozkvětu dosáhl v druhé polovině dvacátého století, např. ve skandinávských zemích, v Německu, ve Francii a v dalších západoevropských zemích, kde přispěl k dlouhodobé stabilitě a prosperitě celé společnosti.“ (bod 10. jeho disentu) 

(…)

Garance určitého minimálního rozsahu spotřeby a záruka jisté míry sociální jistoty jsou pokládány za nezbytný předpoklad důstojného života. Sociální stát, založený na novodobých mechanismech občanské solidarity (přesahujících tradiční formy rodinné, kmenové či skupinové solidarity), např. na zdravotním pojištění financovaném zčásti z veřejných zdrojů, vybalancovává zájmové rozpory a tlumí ostré sociální konflikty, čímž de facto přispívá též k bezporuchovému chodu tržního hospodářství. Na kulturní úrovni je sociální stát založen na takových humanitních ideálech, jako je ochrana slabších a podpora strádajících. Výrazný přínos sociálního státu je spatřován v posílení vnitřní soudržnosti společnosti, nezbytné pro schopnost čelit civilizačním hrozbám.“ (bod 11. jeho disentu)

Soudkyně (a zároveň místopředsedkyně ÚS) Eliška Wagnerová, v jejímž disentu lze rovněž nalézt pasáže nesoucí se v podobném duchu, projevila svůj „kladný postoj“ k „sociálním právům“ i ve včerejším rozhovoru v HN

„Poplatky jsou útok na lidskou důstojnost, že už si větší neumím představit. Dokonce útok na život. (…)  Důchodce se musí pohybovat na existenčním minimu, aby nemusel poplatky platit.

HN: Takovému důchodci na druhou stranu pomohou stropy na léky a poplatky. Nikdo neplatí více než pět tisíc korun za rok.

Víte, on spíš umře dřív, než se došplhá k tomu stropu. Z těch peněz nemůže ani zavolat lékaře. Převeze ho tam sanitka zdarma? V Kanadě například může jet taxíkem a proplatí mu to pojišťovna.“

Dovolím si jednu prognózu: díky tomuto nálezu Ústavního soudu si politici ještě více než doposud uvědomí, že soudcové ÚS jsou pouhými lidskými bytostmi a že i u nich hraje významnou roli jejich ideologický „background“. Vůbec bych se nedivil, kdyby senátoři při schvalovací proceduře začali podrobovat většímu přezkumu politické názory prezidentem navržených kandidátů na soudce ÚS. Můžeme se tak časem dočkat podobně vášnivých sporů o to, kdo bude jmenován do funkce ústavního soudce, jaké jsou běžné právě v USA.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply