Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Reaganomika bez pověr a iluzí

0

Osmdesátá léta v Americe jsou tu aneb Račte zbohatnout

S nástupem Ronalda Reagana začala nová éra americké ekonomické historie – alespoň se to tak říká v ekonomických učebnicích. Co však je na tomto tvrzení pravdy? Tak asi polovina, jako vždy.

Experimentujte, Volckere

Hospodářská politika Reaganovy administrativy, která byla nazývána reaganomika, je v učebnicích shrnována zhruba následovně: 1) restriktivní monetární politika, 2) pokles daní, 3) snaha po vyrovnaném rozpočtu a 4) omezování vládních regulací. Nicméně to je spíše popis ex post. K záměrům jeho vlády má takové schéma poměrně daleko. Restriktivní monetární politika byla zahájena dávno před nástupem Reagana do čela státu a měla souvislost spíš s vítězstvím monetaristů na kolbišti idejí nad keynesiány. V roce 1979 jmenoval prezident Carter předsedou Federálního rezervního systému neboli Fedu (americké centrální banky) Paula Volckera, který zahájil „monetaristický experiment“, neboli snahu řídit výlučně množství peněz v ekonomice bez ohledu na vývoj úrokových sazeb s cílem snížit tehdy vysokou inflaci (činila zhruba 14 %). Monetární restrikce přinesla své ovoce a inflace se během několika let snížila na necelá 4 %. Nicméně tato politika Fedu by existovala v podstatě za jakéhokoli prezidenta, byť Reaganovi se zcela jistě líbila. Právě Reagan také jmenoval v srpnu 1987 do čela Fedu svého ekonomického poradce Alana Greenspana, který dodnes americkou centrální banku řídí. Mimochodem, čistý monetaristický experiment byl ukončen v roce 1982, tedy v prvním roce takzvané reaganomiky, a od té doby se Fed soustřeďuje na obě klíčové veličiny – množství peněz v ekonomice i úrokové sazby.

Do daňových zákonů Reagan opravdu přinesl dramatické změny. V roce 1981 byl schválen Zákon o ekonomickém oživení a zdanění, díky němuž došlo k velmi výraznému poklesu daňových sazeb u fyzických i právnických osob, a to o 25 %. Pokračováním této politiky byl Zákon o daňové reformě z roku 1986, kterým došlo k dalšímu snížení daňových sazeb: na 28 % pro fyzické a 24 % pro právnické osoby. Obecně se Reaganovi vyčítá, že představa jeho administrativy byla ovládána logikou tzv. Lafferovy křivky. To je křivka zobrazující vztah mezi vybranými daněmi a daňovými sazbami. Spolu s velikostí daňových sazeb celkové množství vybraných daní roste, ale jen do určitého bodu, kdy už jsou daně natolik vysoké, že jejich celkový výnos začne klesat. Problém je, že nikdo neví, kde tento klíčový bod – bod optimálního zdanění z pohledu státu – leží. Reaganovi se vyčítalo, že příliš spoléhal na to, že daňové sazby byly vyšší než optimální a jejich snížení vyvolá růst daňových výnosů. Nicméně celkový efekt obou zákonů byl spíše daňově neutrální, neboť z daňových norem zmizelo množství výjimek. Navíc Reaganovy reformy neměly dlouhého trvání, protože jeho nástupce George Bush starší daně poměrně razantně zvýšil. Z tohoto pohledu nemohly Reaganovy daňové reformy způsobit růst vládního rozpočtového deficitu, ke kterému v průběhu 80. let došlo. Ještě v 70. letech byl průměrný deficit státního rozpočtu zhruba 3 %, v období Reaganovy vlády dosáhl v průměru 5 %. Hlavním důvodem byl především růst výdajů na zbrojení, který nebyl doprovázen poklesem jinde, a také hospodářská recese na počátku 80. let.

Růst pro všechny

Výrazně zasáhla Reaganova vláda v oblasti regulací, jejichž počet významně poklesl, a to ve všech oblastech (životní prostředí, bezpečnost práce apod.). Klíčové bylo zejména odstranění regulací cen benzinu a ropných produktů. Nicméně i tento deregulační trend byl, byť váhavě, započat v posledních letech Carterovy administrativy, Reaganova vláda ho jen výrazně posílila. Právě masivní odstraňování regulací a omezená protimonopolní politika spolu se striktní měnovou politikou Fedu je důvodem růstu americké ekonomiky v 80. letech. Návrat regulací do americké ekonomiky byl paradoxně nastartován nikoli za demokrata Clintona, ale už Reaganovým nástupcem Bushem starším. Když Reagan v roce 1981 začal úřadovat v Bílém domě, americká ekonomika právě prožila druhý ropný šok a v živé paměti měla období stagflace, tedy kombinaci vysoké inflace a hospodářské recese. Za Reagana nicméně činil průměrný růst ekonomiky 3,2 % a oproti všeobecnému přesvědčení byl sdílen všemi vrstvami americké společnosti. Nejenom že celkové příjmy zaměstnanců vzrostly, ale pokud bychom rozdělili populaci podle výšky příjmů do pěti skupin, pak průměrné příjmy ve všech skupinách rostly (na rozdíl od 70. let, kdy rostly příjmy pouze těch nejbohatších a u ostatní populace poklesly). A nejenom to: pravděpodobnost, že se rodina, která se v roce 1979 nacházela v nejchudších 20 % populace, ocitne v roce 1990 naopak v nejbohatší pětině, činila slušných 15 %. A hlavně, byla vyšší než možnost, že rodina zůstane i nadále mezi chudáky.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply