Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Rozporuplný Paul Krugman

0

Vloni touto dobou se rozsáhle hovořilo o tom, zda měla být známému ekonomu Paulu Krugmanovi z University of Princeton udělena Nobelova cena. Krugman ji získal za příspěvek k tzv. nové obchodní teorii, rozvinuté v 70. a 80. letech, jež např. vysvětluje vnitro-odvětvový obchod na mezinárodní bázi a vliv obchodu na geografické umístění ekonomické aktivity. V úvodu komentáře předesílám, že tyto Krugmanovy práce neznám, a nejsem proto schopen zhodnotit, zda byl Krugmanův příspěvek natolik originální a zásadní, že si zasloužil Nobelovu cenu. Čím se však chci zabývat, je Krugmanova tolik známá publicistická činnost v předních světových médiích, včetně sloupků v New York Times, a otázka, nakolik v nich čteme texty od nositele Nobelovy ceny a nakolik pouze texty od levicového ideologa.

Vlivný ekonom? Ano

Ačkoli dostal Paul Krugman Nobelovu cenu za teorii obchodu a ekonomickou geografii, je velmi znám i v jiných oblastech. Krugman např. v r. 1979 publikoval článek s názvem „A Model of Balance-of-Payments Crises“ (Journal of Money, Credit and Banking, No. 3, str. 311 – 325), jenž se zabýval vysvětlením kolapsů pevných měnových kurzů. Krugman v něm představil přesnou logiku toho, jak se politika fixního měnového kurzu dostává do konfliktu s jinými vládními politikami (vysokými deficity a snahou je monetizovat emisí peněz), a přesně určil moment, kdy dojde na měnových trzích ke spekulativnímu útoku na fixní kurz. Tímto příspěvkem, kterému se od té doby říká „spekulativní model“, Krugman motivoval vznik rozsáhlé literatury, která se dnes již dělí na několik generací vysvětlení útoků na pevné měnové kurzy. Krugmanův článek je v této oblasti makroekonomie jedním z nejcitovanějších, a po mém soudu zaslouženě. Krugman vysvětlil motivace účastníků měnového trhu k útoku na fixní kurz centrální banky a kontrast mezi oficiálním, fixním kurzem a „stínovým“, tedy tržním kurzem, který si trhy vytvářejí v závislosti na množství peněz v dané měně. Autor v něm bezesporu projevil dobré analytické schopnosti.

Publicista-ekonom? Stěží

Jakmile se čtenář seznámí např. s výše zmíněným vědeckým článkem Paula Krugmana ze 70. let, je to o více překvapen, sleduje-li novinové sloupky téhož Paula Krugmana za posledních několik let. Nechme nyní stranou, zda souhlasíme s makroekonomickou školou, ke které se autor hlásí – Krugman je dnes jedním z nejryzejších keynesiáncům mezi známými ekonomy. Nechme také stranou, zda se s Krugmanem politicky ztotožňujeme – Krugman se hlásí k levici a k americké demokratické straně. Co bychom však měli čekat od nositele Nobelovy ceny, je to, že využije svého velkého přehledu v ekonomické vědě a že bude čtenářům novin (laikům) jednoduchou formou zprostředkovávat to, co umí ekonomie říci k jednotlivým tématům. Že uvede, co má ekonomie za nástroje a kam s nimi zatím dospěla. Jenže to se u Krugmana neděje.

Jedním z posledních Krugmanových článků je „Zaslechne někdo moje volání?“. Týká se globálního oteplování, či – jak se nenápadně začalo jinak říkat – „změn klimatu“. Autor začíná velmi emotivně: „Jednou za čas pocítím zoufalství nad osudem planety. Pocit, že se řítíme do katastrofy, ale nikdo to nechce slyšet nebo nedělá dost, aby tomu zabránil.“ Text, který následuje, jako by vůbec nebyl z pera ekonoma, a už vůbec ne laureáta Nobelovy ceny. Za autora by čtenář tipoval Al Gorea, Martina Bursíka nebo někoho podobného. Krugman neříká vůbec nic o tom, co k tématu umí říci ekonomie, jeho vlastní věda. V celém článku nehovoří o jediné ekonomické studii, která se zabývá porovnáním nákladů a výnosů tlumení vlivu člověka na přírodu. Tváří se, jako by klimatické změny měly jen negativní efekty a jako by tyto efekty neměly přijít až za desítky let. Nezmíní se, že pro současné posuzování budoucích nákladů a výnosů používá ekonomie tzv. diskontování, které je v ní široce přijímáno. Nezmíní ani jednoho ze svých kolegů, kteří se problematikou zabývají. Nezmíní se o živé debatě, kterou vedou známí ekonomové Nordhaus, Dasgupta a Stern, a ani o tom, jak moc v ní prvně dva jmenovaní oponují třetímu, který vypracoval onu známou studii, jež tolik přiživila klimatickou hysterii. Až na samém konci článku se Krugman letmo dotkne ekonomie – ovšem uvede pouze to, že „náklady na kontrolu emisí jsou nižší, než se mnozí dosud obávali“. Jak velké jsou, kdo to tvrdí, a na základě čeho to tvrdí, to se nedozvíme. Krugman píše skutečně velmi „lehce“. Za celý článek se od světového ekonoma Krugmana nedozvíme o ekonomii vůbec nic – autor nám místo svých kolegů-ekonomů, kteří se problematikou ohodnocení dopadů klimatických změn zabývají již přes 20 let, raději ocituje Al Gora a jednu klimatologickou studii, která se mu hodí.

To je od ekonoma s Nobelovou cenou málo, ale hlavně je to mimo. Nečekáme od ekonoma, že se bude přít, zda bude v USA za 50 let tepleji či chladněji. Čekáme od něj, že nám řekne, jak výnosy a náklady tohoto jevu může hodnotit jeho věda. To však čekáme od Krugmana marně.

Ekonomické principy – podle politické potřeby

Paul Krugman je také velmi pružný, pokud jde o ekonomické principy a hodnocení politických reprezentací. Nedávný komentář na www.mises.org usvědčil Krugmana z protiřečení si se sebou samým. V r. 2003, za Bushovy vlády a při deficitech státního rozpočtu blížících se ke 4 % ročního HDP, Krugman napsal, že se obává klasického, nezodpovědného chování vlády, která se rozhodne prostřednictvím měnové politiky dluhy monetizovat tiskem peněz. To způsobí v dlouhém období růst úrokových měr a z toho důvodu Krugman radil čtenářům jistit se včasnou fixací úrokové míry u hypoték. V kritice vlády tehdy dokonce zašel tak daleko, že označil tehdejší politiky USA za vůdce banánové republiky.

A dnes? Deficit státního rozpočtu USA bude v poměru k HDP třikrát vyšší než rekord Bushovy vlády a zároveň nejvyšší od 2. světové války. Šéf centrální banky Bernanke je odhodlán k ještě větší měnové expanzi a tím inflaci, než jaká byla myslitelná v r. 2003, kdy Krugman psal zmíněný článek. To, jak vzrostla měnová báze USA pod Bernankeho vedením, a co to znamená za rizika do budoucna, Krugman jistě ví. Avšak dnes se Krugman ničeho nebojí, čtenáře nevaruje před inflací a rostoucími úrokovými mírami a opakuje, že USA „nejsou Argentina“, ačkoli ještě před 6 lety tvrdil, že jsou jak banánová republika. Zároveň tvrdí, že obrovská měnová expanze a astronomické deficity veřejných financí jsou lékem na hospodářské problémy. Ještě před 6 roky se jich přitom podle svých deklarací vážně bál.

Krugman neměl rád Bushovu vládu a má velmi rád Obamovu vládu. Má na to samozřejmě právo. Bohužel je však schopen zajít tak daleko, že nevyvratitelné ekonomické principy třeba i otočí naruby, pokud mu to má posloužit k pochvale těch, které chválit chce.

Dva výše zmíněné příklady ukazují, že Krugman je v rámci své politické agendy ochoten buď ekonomické poznatky úplně zamlčet, anebo je „ohýbat“ tak dlouho, až se dostane do kontradikce se sebou samým. To je to, co u nositele Nobelovy ceny za ekonomii mnohé mrzí.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply