Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Sebe- destruktivní altruismus (prozatím?) odvrácen

0

28. listopadu se ukázalo, že pokud jde o „boj proti globálnímu oteplování“, většina českých poslanců se stále ještě drží zdravého rozumu. Poslanecká sněmovna totiž v prvním čtení odmítla (resp. vrátila k dopracování) legislativní návrh skupiny poslanců v čele s Liborem Ambrozkem a Lubomírem Zaorálkem, jenž měl závazně zakotvit cíl, aby Česká republika do roku 2050 snížila své emise skleníkových plynů o 50 % oproti roku 2000.

Tento poslanecký návrh byl pozoruhodný hned v několika směrech. Tak předně člověka až jímá závrať z toho, když porovná extrémní stručnost normativního textu s tím, jak obrovský dopad by dotyčný akt pravděpodobně měl na hospodářskou činnost a podnikatelské prostředí v České republice. Poslanci navržená novela zákona č. 695/2004 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů totiž sestávala pouze z několika málo krátkých vět, z nichž nejdůležitější bylo nové ustanovení § 1a („Cíl České republiky“):

“Česká republika sníží do roku 2050 svoji produkci emisí skleníkových plynů o 50 % proti stavu roku 2000.”

Další ustanovení již jen přikazovalo, že vládou schvalované „národní alokační plány“ na jednotlivá obchodovací období mají postupně snižovat celkové množství povolenek takovým tempem, aby byl výše uvedený cíl splněn.

Iracionalita izolovaných pokusů o snížení emisí oxidu uhličitého

Za druhé si je třeba povšimnout mimořádné nesmyslnosti podobných izolovaných pokusů o snížení emisí skleníkových plynů. I kdybychom přijali ty nejkatastrofičtější předpovědi klimatických změn vyvolaných lidskou činností , izolovaná snaha podstatně snížit emise oxidu uhličitého je zcela iracionální, neboť z hlediska žádoucího cíle (zmírnění klimatických změn) nepřináší žádný nebo naprosto zanedbatelný efekt, avšak navzdory tomu je spojena s enormními náklady. Obzvláště to platí u zemí, jejichž podíl na celkových světových emisí skleníkových plynů je velmi nízký. I kdyby Česká republika nakrásně eliminovala třeba veškeré své emise skleníkových plynů, na vývoj globálního klimatu by to nemělo žádný rozpoznatelný vliv, protože podíl ČR na světových emisích činí jen 0,5 %. A to ještě ponechávám stranou skutečnost, že zdražení energie a růst výrobních nákladů (které jsou nevyhnutelné, chceme-li vskutku výrazné snížit emise oxidu uhličitého) by leckteré firmy přiměly přemístit výrobu do jiných zemí, které tato restriktivní opatření nepřijaly. Ve skutečnosti by tedy sice možná v některých zemích emise poklesly, avšak v jiných by naopak vzrostly.  Mělo by být zřejmé, že opatření, které vede k relativnímu zchudnutí obyvatelstva, aniž by přineslo jakýkoli hmatatelný přínos z hlediska sledovaného cíle, tj. zmírnění globální změny klimatu, je vrchol absurdity. Neváhal bych tuto snahu označit za „sebe-desktruktivní altruismus“.

Nejostudnější analýza nákladů a přínosů legislativního návrhu v historii?

Podle ust. § 86 odst. 3 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny musí důvodová zpráva ke každému návrhu zákona mj. vyhodnotit „předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované úpravy, zejména nároky na státní rozpočet, rozpočty krajů a obcí“.  V případě posuzovaného legislativního návrhu šlo ovšem o jeden z nejhorších a nejostudnějších odhadů nákladů a přínosů, jaký jsem kdy četl. Předkladatelé nejprve vágně uvádějí, že legislativní návrh „bude mít zřejmě přímý dopad na státní rozpočet a ostatní veřejné rozpočty“, neboť opatření ke snižování emisí skleníkových plynů patrně budou muset být „částečně podporována z prostředků veřejných rozpočtů“. Posléze ovšem přichází skutečná bomba:

„Na podnikatelské prostředí bude mít návrh pozitivní dopad, protože podpoří rozvoj nových, moderních a velice perspektivních oblastí podnikání, které budou mít velmi dobré exportní možnosti. Návrh bude mít kladné dopady i v sociální oblasti, protože přispěje k vytváření značného počtu nových pracovních míst. Důvodem je prokázaná skutečnost, že například využívání obnovitelných zdrojů energie vytváří nová pracovní místa, zejména na venkově.“

Chudák Bastiat se nejspíše musí  hrůzou obracet v hrobě. Pokud se tu ze strany předkladatelů nejedná o nejapný žert, měl by si každý z nich důkladně prostudovat Bastiatovu 150 let starou esej „Co je vidět a co není vidět“ (str. 99 a násl.). Mělo by jim pak být jasné, že pokud jsou lidé v důsledku politického opatření nuceni použít k vyprodukování stejného výstupu (např. stejného množství energie) více vzácných zdrojů (např. i více práce) než doposud, zcela jistě to není z celospolečenského hlediska zisk, ale naopak ztráta. Předkladatelé tu naprosto ignorují (mj.) náklady obětované příležitosti, tedy přínosy, které by mohly být získány při alternativním užití takto vynaložených vzácných zdrojů. Jistěže taková státní intervence – podobně jako např. požár Paříže – vytvoří nějaké nové podnikatelské příležitosti a pracovní místa. Zároveň ovšem zlikviduje celou řadu jiných podnikatelských příležitostí či pracovních míst. V případě státem nařízeného výrazného snížení emisí oxidu uhličitého je přitom nepochybné, že pokud bychom brali v úvahu jen ekonomické efekty a pominuli bychom případné zmírnění klimatických změn a jejich dopadů, pak by šlo o opatření, jehož náklady by značně převyšovaly jakékoli hypotetické přínosy tohoto typu.

Bohužel tento způsob demagogické obhajoby si osvojili i čelní představitelé UNEPu („United Nations Environment Programme“), když těsně před zahájením 13. konference OSN o klimatických změnách na Bali zveřejnili „studii“, podle níž úsilí o snížení emisí skleníkových vytvoří všude na světě „nová pracovní místa“ (viz tiskovou zprávu UNEPu zde  a totéž z úst výkonného ředitele UNEPu Achima Steinera zde).

Bylo by zajímavé se těchto ctěných a „moudrých“ lidí zeptat, zda by byli rovněž ochotni se podepsat např.  pod studii, jež by k propagaci myšlenky, že je třeba záměrně založit požár Paříže, použila výpočet, kolik nových pracovních míst by následně vzniklo u hasičských sborů a ve stavebnictví.

 


POZNÁMKA:

Je třeba dodat, že již nyní jsou určité redukční cíle stanoveny v Národním programu na zmírnění dopadů změny klimatu v České republice (str. 99),  jenž byl schválen vládním usnesením z 3. března 2004 číslo 187.  Zde je stanoven cíl snížit po ukončení prvního kontrolního období protokolu měrné emise CO2 na obyvatele do roku 2020 o 30 % v porovnání s rokem 2000 a snížit celkové agregované emise CO2 (tj. CO2 ekvivalent) ve stejné lhůtě o 25 % oproti roku 2000.

 

­­

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply