Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Transgas není ČEZ

0

Privatizace plynárenství má dva zřetelné favority

Takřka současně s privatizací elektroenergetiky (viz Respekt č. 40/2001) rozjelo ministerstvo průmyslu i prodej plynárenství. Privatizace Transgasu v jednom balíku s akciemi regionálních distributorů je ovšem o dost jednodušší než prodej ČEZ a spol.

Státní monopol

Ještě do letošního června byl Transgas státní podnik. Na rozdíl od ČEZ tudíž stát nemusí brát ohledy na minoritní akcionáře — žádní neexistují. Z osmi regionálních distribučních společností stát ovládá šest. Jedinými dvěma, které z této skupiny vypadly, jsou Jihočeská plynárenská (nejmenší ze všech distribučních společností) a Pražská plynárenská, kde má hlavní slovo město Praha.Další podstatný rozdíl spočívá v tom, že Transgas svůj malý „Temelínek“ (rozuměj: technicky náročnou, nákladnou a ne zcela potřebnou investici) neboli podzemní zásobník plynu v Příbrami již před třemi lety dokončil a úspěšně ho provozuje.V plynárenství je navíc deregulace v podstatě umrtvena, protože podle platného zákona si budou moci svého dodavatele vybrat pouze největší zákazníci (s roční spotřebou nad 15 miliard metrů krychlových), a to až od 1. ledna 2005. V příštím roce se tedy — na rozdíl od elektroenergetiky — v oboru nic nemění. Nicméně vzhledem k přípravě nové směrnice Evropské unie o deregulaci energetických trhů je tento stav dlouhodobě neudržitelný.Posledním podstatným bodem, kterým se české plynárenství odlišuje od své větší sestřičky, je fakt, že popularita zemního plynu po několikanásobném zvýšení jeho ceny (a další už Energetický regulační úřad připravuje) prudce poklesla. Plynárenské společnosti to už pocítily na velikosti odběrů a především na zájmu o další plynofikaci.

Hlavní favorit: RWE/Wintershall

To vše jsou veřejně známá fakta. Co není úplně jasné, to je velikost privatizovaného podílu v Transgasu. Díry ve státní pokladně ale patrně donutí ministerstvo průmyslu prodat 97 procent akcií. Zbylá 3 procenta jsou nutná k tomu, aby jejich držitel mohl svolat valnou hromadu (k čemu by to ministerstvu bylo dobré, těžko říci; v případě ČEZ si tato tři procenta nechávat nebude). Rovněž nebylo jasně řečeno, zda nabyvatel bude zavázán, aby získané podíly po určitou dobu dále neprodával. V případe elektroenergetiky ministerstvo navrhuje zákaz prodeje získaných podílů třetí osobě po dobu deseti let od privatizace.Kdo se o plynárenský balík uchází? I v tomto směru je prodej Transgasu jednodušší — de facto existuje šest zájemců. Za největšího favorita je pokládáno konsorcium RWE Gas/Wintershall. Skupina RWE se zabývá nejen plynárenstvím a elektroenergetikou, ale i vodním a odpadovým hospodářstvím. V českých distribučních firmách už drží majetkové podíly (například Pražská plynárenská). Wintershall ze skupiny BASF je jakousi obdobou Ruhrgasu a vlastně „na truc“ jemu i vznikl. Vlastní síť tranzitních plynovodů po celém Německu, s Transgasem ho pojí několik smluv (například kontrakt na využívání zásobníku Rehden). V Čechách má významné majetkové účasti ve Středočeské a Severočeské plynárenské. Šéfem jeho zdejšího zastoupení je Arnošt Thon, bývalý generální ředitel ČPP (předchůdce Transgasu). Wintershall má poměrně úzké vztahy s ruským Gazpromem. Firmy spolu založily dvě obchodní společnosti — Wingas a Wintershall Erdgas Handelshaus.

Ruhrgas: E.ON v zádech

Pak je tu známý německý koncern E.ON. V českém plynárenství je největším zahraničním investorem, byť jeho náskok před konkurenty není v této branži tak výrazný jako v elektroenergetice. Ovládá Jihočeskou plynárenskou a významné menšinové podíly drží i v Západočeské a Jihomoravské. Jeho strategií je získat v Čechách majetek, který by generoval zisk pro jeho celosvětovou expanzi. Tak jako v elektroenergetice, i v plynárenství by se určitě byl schopen dohodnout s vítězem tak, aby získal distribuční firmy, v nichž má už nyní menšinový podíl.Druhým největším favoritem je konsorcium SNAM/Ruhrgas/Gaz de France. Gaz de France a italský SNAM představují v plynárenství totéž, co v energetice Electricité de France a Enel. Jde o státní firmy a bývalé monopoly (přívlastek „bývalý“ platí spíše pro SNAM než Gaz de France, neboť Francie otevírá trh pouze podle minimálních požadavků dnešní plynárenské směrnice Evropské unie). Ruhrgas je největší německá plynárenská firma. Z jedné třetiny ji vlastní E.ON — v případě vítězství tohoto konsorcia by se tedy odprodej podílů dohadoval relativně snadno. V českých společnostech Ruhrgas přímo či zprostředkovaně drží podíly v Severočeské (prostřednictvím východoněmecké VNG), Středočeské a Východočeské plynárenské. Stejně jako Wintershall má úzké vztahy s Gazpromem, dokonce je jeho největším zahraničním akcionářem. Konsorcium SNAM/GdF/Ruhrgas je zároveň největším favoritem v privatizaci Slovenského plynárenského priemyslu (SPP). Firmy Ruhrgas a SPP jsou majetkově propojeny s rodinou Komárků z „jihomoravského Dallasu“ (Hodonína), která ovládá Moravské naftové doly a SPP Bohemia.

Gazprom: stále neprůhledný

Dalším zájemcem je česko-ruský Gaz-Invest, za nímž stojí ruský obr Gazprom. O Gazpromu (viz Respekt č. 33/2001) se není nutno příliš rozepisovat. Jedná se o největší, nejbohatší a nejneprůhlednější ruskou firmu. Vlastní největší ověřená naleziště zemního plynu na světě a je největším dodavatelem zemního plynu do ČR. Letos mocného generálního ředitele Rema Vjachireva nahradil do té doby neznámý ministerský úředník Alexej Miller, blízký prezidentu Putinovi, podnik je ale nadále neprůhledný a svázaný s politickou mocí. Bylo by velikým překvapením, kdyby jakýkoli rozumný člověk byť jen na chvíli pomyslel, že je možné Transgas Rusům prodat.Velmi zajímavá je účast italské Edison Gas,která je druhým největším dodavatelem plynu v Itálii. Vlastní přes 1100 kilometrů plynovodů, dva podzemní zásobníky a provozuje vlastní plynové elektrárny. V zahraničí podniká především ve Velké Británii, Pákistánu a Egyptě. V české soutěži příliš šancí nemá.Pozoruhodný je zájem americké firmy Duke Energy, ani jí ovšem nelze dávat velké šance na úspěch. Samotná domovská společnost sídlí v Charlotte v Severní Karolíně a roční obrat celé skupiny se pohybuje kolem 50 miliard dolarů. Ve světě se Duke Energy prezentuje především v Latinské Americe a Austrálii, kde vlastní obchodní firmy, elektrárny i plynovody. Její aktivity v Evropě jsou dosud malé. Za zmínku stojí její úspěch v Holandsku, kde koupila největšího nezávislého obchodníka se zemním plynem (nyní Duke Energy Europe Northwest B.V.) a získala asi 6 procent tamějšího trhu. Duke Energy patří spíše mezi půvabné kuriozitky privatizace Transgasu, než mezi ty, kdo ji výrazně ovlivní.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply