Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Tvrdý život na Špicberkách

0

Putování po zemi uhlobaronů, pomníčků a předražené kořalky

Pokud existuje Ledová královna, pak Špicberky by klidně mohly být jejím domovem. Podobně romantickou představu má asi většina lidí, když slyší jméno tohoto souostroví vysoko v Atlantiku na pomezí se Severním ledovým oceánem. Realita na Špicberkách, patřící Norskému království, je však mnohem prozaičtější – například v létě se tu polárníci převážně brodí v mokřinách, protože voda se do polorozmrzlé půdy nemá jak vsáknout, a v zimě do polární noci září světla pouze několika obydlených kousků země.

Lenin před pólem

Špicberky byly pro Evropany objeveny několikrát. Nejprve Vikingy ve 12. století, pak rybáři ze severních zemí a definitivně holandským cestovatelem Barentsem. Ten jim dal také jméno – špičaté hory neboli Spitzbergen. Až do 19. století nebudily příliš mnoho zájmu, působili tu hlavně lovci kožešin a velryb z Ruska, Anglie, Norska či Dánska. Do povědomí velmocí se dostaly především kvůli svému nerostnému bohatství. O něm se sice vědělo už od 18. století – černé uhlí využívali pro svou potřebu jak lovci, tak velrybáři -, ale komerčně se začalo těžit až na přelomu 19. a 20. století. Uhelné společnosti z mnoha zemí tu začaly stavět osady. Klíčovou osobou se stal americký podnikatel Longyear, jehož společnost Artic Coal Company založila v roce 1900 osadu Longyear City, která dnes pod norským názvem Longyearbyen tvoří správní středisko celého souostroví. Po vypuknutí první světové války Američané svoji společnost odprodali Norům a holandskou základnu Barentsburg koupili Rusové. Na ostrovech se tak ustavila kohabitace norských a ruských uhlobaronů, která v podstatě vydržela doposud. Zlatým obdobím černého uhlí byla 50. a 60. léta minulého století, poté začala těžba upadat a jednotlivé doly se zavíraly. V samotném Longyearbyenu běží už jen jeden. Produkuje černé uhlí pro potřeby místní elektrárny či spíše teplárny – ta je mimochodem jedinou výrobnou elektřiny a tepla na území Norska, která využívá pro svůj provoz černé uhlí. Existuje i rarita: důl ve správním středisku jakožto turistická atrakce. Nachází se nad letištěm a jsou v něm organizovány prohlídky. Návštěvníka tam překvapí teplota: – 4 °C. V takovém mrazu se podle horníků dobře pracuje. Sloje jsou na Špicberkách převážně vodorovné, a tudíž se vždycky začalo kopat tam, kde vystupovaly na povrch, což znamená téměř všude. Pokud se procházíte po špicberských horách, máte pocit, že někdo před vámi šel s kyblíkem uhlí a stále z něj odsypával. Těžba měla za studené války politický význam. Pro Sověty byla už pouhá přítomnost na území jednoho z členských států NATO důvodem pro dotace a rozvoj ruských osad. V Barentsburgu byl dokonce postaven i vzorový kolchoz s vytápěným kravínem. Těžební společnost Arktikugol vybudovala i město Pyramiden – pojmenované podle tvaru okolních hor – ve stylu socrealismu a s nezbytnou sochou Lenina. Osada byla opuštěna až v roce 1998, kdy ruský zájem o Špicberky opadl.

Menšinou jsou lidé

Dnes se začínají rozvíjet i další obory – především turistika, konferenční turistika a vědecký výzkum – a ty přinášejí hospodářství každým rokem více peněz. Zároveň však i nové výzvy. Polovinu z celkové rozlohy 63 tisíc km2 – oblasti veliké téměř jako Česko – už tvoří chráněná území a národní parky. Hory tu mají své ojedinělé druhy, například špicberského soba, který je o trochu menší než ten kontinentální. Střežit přírodu je potřeba i kvůli krátkosti vegetačního období. Krajina se po poškození velmi pomalu vzpamatovává. V místech, kde před mnoha lety projely pásové traktory při geologických průzkumech, dodnes zůstávají patrné stopy. Problémem je také soužití lidí se symbolem arktické krajiny – ledním medvědem. Jejich počet přesahuje množství Špicberčanů a na rozdíl od „dobráckých“ hnědých huňáčů jde o mnohasetkilové zabijáky. Lední medvěd je přísně chráněným zvířetem, a proto guvernér Špicberk vydává příručku, jak se chovat při setkání s ním tak, aby přežily obě strany. Jenže pokud by návštěvník dodržel předepsané postupy – začal by nejdříve mávat rukama, poté dělat hluk, střílet signální pistolí přes medvěda, střílet kulovnicí přes medvěda, a až nakonec by zamířil na medvědovu hruď -, byl by dost často roztrhán ještě dříve, než by se dostal ke druhému nebo třetímu bodu. Že se nejedná o teoretizování, naznačují pomníčky obětem roztroušené po krajině. Lidé tu nosí kulovnici stále při sobě.

Jen na pár let

Místních obyvatel je na souostroví asi 2300, z čehož zhruba 1350 Norů žije v Longyearbyenu, zbytek tvoří Rusové a Ukrajinci v Barentsburgu. Původní populace tu není, nikoho ani nelze nazývat starousedlíkem. Není člověka, který by na Špicberkách trvale žil. Většina tu jen pracuje a nejpozději po pár letech se vrací domů. Longyearbyen sice připomíná trvale osídlené město s nemocnicí, školou, restauracemi a hotely, ale vše je jenom jako. Nikdo se tu za normálních okolností nerodí ani neumírá. Hřbitov tu je, ale je zajímavý spíše z historických důvodů. Odpočívá tu také sedm obětí epidemie španělské chřipky, která na počátku 20. století usmrtila ve světě 30 milionů lidí. Hroby přitahují vědce, neboť ti doufají, že věčně zmrzlá půda pomohla zachovat původce nemoci.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply