Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Váš pes vlastní váš dům

0

Anthony de Jasay*

Věděli jste, že váš pes vlastní váš dům, nebo spíše jehočást? Pokud vám to není okamžitě zřejmé, pak shledáte užitečným zvážení některýchaspektů etiky a ekonomie přerozdělování.

Váš pes je bdělý, odvážný a strachnahánějící strážce vašehomajetku. Bez jeho služeb byste zřejmě byli znovu a znovu vykrádáni. Vaše věciby byly uloupeny a užitek z domu by byl mnohem menší. Rozdíl mezisoučasnou hodnotou vašeho domova a hodnotou jeho nehlídané alternativy, potažmomezi odpovídajícími užitky z jeho využívání, je právě příspěvek vašehopsa. Neznáme přesnou cifru, nicméně hlavní je, že takové číslo existuje.

Je ale třeba hlubšího zamyšlení, abychom odhalili, kdovlastní váš dům, stejně jako k nalezení vlastníků všech věcí. Pokud bynebyli žádní hasiči, pak by mohla celá ulice shořet a váš dům by jižneexistoval. Hasiči tedy přidali něco k jeho hodnotě a tudíž by měla býtna jejich účet připsána určitá částka. Dále bychom neměli zapomínat na služby.Vždyť jaký by to byl život v domě bez tekoucí vody, elektřiny atd.? Iposkytovatelům těchto služeb bychom měli přidat na účty nějakou tu cifru.Samozřejmě nesmíte jen tak zanedbat stavaře, který postavil váš dům,dřevorubce, cihelnu, cementárnu a všechny ostatní dodavatele, bez nichž by vášdům nemohl vzniknout. Ti všichni přispěli k hodnotě vašeho domu, a protoje nutné jejich přínos alespoň zhruba ocenit.

Je však správné zastavit se na této první úrovni příspěvků?Neměli bychom v případě cementárny pokračovat k staviteli pece, autoroviplynového potrubí zásobujícího pec plynem a k dělníkům, kteří udržují celýproces v chodu? Jak postupujeme ke stále vzdálenějším úrovním příspěvkůk hodnotě domu, získáváme celou škálu přispěvovatelů,s odpovídajícími hrubými hodnotami jejich příspěvků. Můžeme je sčítat takdaleko v prostoru a čase, jak to jen naše mysl dovolí, počínaje vašim psema (pokud konečně ztratíte trpělivost a rozhodnete se zde zastavit) OtciZakladateli či Kryštofem Kolumbem konče.

V tento okamžik to vzdáte a prohlásíte, že váš dům,stejně jako cokoliv jiného, co jste mysleli, že vlastníte, ve skutečnosti patříspolečnosti jako celku. A stejné je to s majetkem všech ostatních. Každýmá právoplatný podíl na vašem majetku a vy máte právoplatný podíl na majetkuvšech ostatních. Společnost, tedy „my“ sami jsme oprávněni rozhodnout, jakvelký by měl podíl každého být. „My“ jsme právoplatnými majiteli všeho, pány„našeho“ vesmíru. Jako takoví jsme oprávněni vzít Petrovi a dát Pavlovi, stejnějako regulovat, co Petr a Pavel smějí dělat v oblastech produkce, obchodua spotřeby.

Méně důsledná verze toho argumentu by namísto přiznávánípodílu každému za jeho přímý či nepřímý příspěvek k vytvoření všehohodnotného jednoduše tvrdila, že záruka držby veškerého majetku závisí naspolečnosti a jejím udržování veřejného pořádku. Bez ní by tu působily „zákonydžungle“ a nikdo by se nemohl ze svého majetku těšit. Je to právě společnost,která díky své přízni umožňuje získávat z všeobecného bezpečí. Společnost,tedy „my“, může tuto přízeň kdykoliv částečně či zcela odvolat. Majetek můžebýt z důvodu veřejného zájmu, efektivnosti nebo rovnosti přerozdělen mezi tyčleny společnosti, kteří si tuto přízeň zaslouží.

Námitky k těmto argumentům, s výjimkou zlostných arozhořčených výkřiků, jsou obecně nesnadné a často vysloveně chabé. Důvodem jezřejmě velká intelektuální chatrnost našich idejí z oblasti legitimityvlastnictví, založených na Lockových podmínkách prvotního přivlastnění. Jednaz podmínek říká, že si člověk může svobodně přivlastnit nevlastněnézdroje, pokud jich zbude „dostatek a stejné kvality“ pro ostatní. Nicméně dnes jena světě bezpočet miliónů „ostatních“, kteří by si rádi přivlastnili kus úrodnélouky nebo snadno dostupný ropný vrt, ale problémem je, že již žádnénevlastněné louky ani naftová pole nemohou najít. Dokonce i kdyby jejichpraprarodiče takovéto nevlastněné části přírody mohli nalézt, je zřejmé, že nezanechali„dostatek a stejné kvality“ pro své potomky. Důsledkem této špatně koncipovanépodmínky[1] jeneplatnost všech původních vlastnických titulů, takže všechny současné,odvozené tituly jsou rovněž neplatné. Je možné také připustit, že pouzekolektivní vlastnictví, tj. stav, kdy jsme „my“ vlastníky všeho, jevlastnictvím legitimním.

I kdybychom uznali, že platnost vlastnických titulů naexistující majetek je sporná, pak se jistě cítíte býti oprávněným majitelem alespoňtoho, co v současnosti produkujete. Je totiž obtížné přijmout myšlenku, že to,co jste v potu tváře získali, je vaše přinejlepším pouze zčásti. A to i přesto,že by z toho mohl plynout váš podíl ve všem, co v potu tváře získaliostatní. Legitimita zdanění za účelem redistribuce (a v důsledku jiný druhzdanění neexistuje) závisí právě na tomto. Klasickým argumentem je, že ve stavukompletní autarkie můžete prohlásit, že vlastníte plody své práce, přiexistenci dělby práce však musejí být brány v potaz příspěvky všech kevšemu. Pouze v případě, kdy je jediným vstupem vaše vlastní práce, můžeteoznačit výstup za bezvýhradně váš. Růst vlivu přerozdělovacích politik a náštichý souhlas s nimi je skutečně někdy vysvětlován stále větším rozvojemdělby práce.

Moderní přerozdělovací doktrína nám říká, že žádný výstupnení vyprodukován jediným vstupem. I tehdy, když uděláte něco zcela samostatně,vděčíte za to učitelům, kteří vás učili, lékařům, kteří vás udrželi naživu,policistům, kteří vás chrání před zločinci, a supermarketu, který vás živí. Přesněsem jsme došli poté, co jsme zjistili, že váš pes vlastní část vašeho domu.V případě současné produkce a současných úspor je možno argumentovatstejně jako u držby majetku – mnohočetností a nemožností vysledovat jednotlivépříspěvky.

Abychom zvýraznili hloubku současného myšlení v tétooblasti, předkládáme vám následující úryvek: „Vědec zabývající se výzkumem lékůmohl učinit objev velké tržní hodnoty. Možná pracoval velmi tvrdě, než se mu topodařilo. Ale i kdyby, kdo ho vyškolil? Kdo se zasloužil na předchozím výzkumu,který posunul danou oblast tak daleko, že byl náš objev možný? Kdo postavillaboratoře, v nichž vědec pracoval? Kdo je provozuje? Kdo je financuje? Komuvděčíme za společenské instituce, jež poskytují komerční příležitosti? Člověk,který chytře využívá společenský systém, musí děkovat jak své chytrosti, taksystému.“[2]

Kdy jste si, v průběhu čtení tohoto textu, uvědomilijeho zásadní omyl? Text je směsicí hodnověrných a nesmyslných argumentů, a každýčtenář, který je ve zmatcích ztracen při váhání mezi těmito dvěma protiklady, byměl být omluven. Nicméně odstranění zmatků je vcelku nenáročné za předpokladu,že se nenecháme ohromit pouhou záplavou slov, ale budeme se zarputile držet zdravéhorozumu, což však nemusí být vůbec snadné.

Je potřeba uvědomit si dvě věci. Tou méně významnou je fakt,že „systém“ není žádná osoba, ať už fyzická či právnická, jíž je možné něcodlužit, „instituce“ nejednají a „společnost“ nemá rozum ani vůli a nemůžek ničemu přispět. Pouze osoby mohou. Připisování zásluh na nashromážděnémjmění, současné produkci a blahobytu entitám bez rozumu a vůle je nesmyslné. Jeto obdobou neblaze proslulého omylu neoprávněné generalizace na základě vlastnízkušenosti.

Ve chvíli, kdy toto pochopíme, se můžeme přesunoutk druhému, důležitějšímu bodu. Všechny příspěvky druhých při stavbě vašehodomu byly zaplaceny každému článku v řetězci produkce. Stejně tak jsouplaceny všechny současné příspěvky k jeho údržbě a bezpečnosti. Hodnotabyla a je dávána za přijaté hodnoty, ačkoliv ne vždy ve formě peněz a statků.Může nabývat podob jako city, oddanost či plnění určité povinnosti. Ve směnnýchvztazích je dárce také příjemcem a samozřejmě naopak.

V širším pohledu na věc je toto všechno součástívšeobecného systému směn. Některé z těchto směn mohou být nedobrovolné. Tonapříklad v případě, kdy vstupuje do hry donucení ve formě redistribuce.Potom ztrácíme stopu, přesnou míru a záruku reciprocity příspěvkůk bohatství a příjmu. Tato okolnost může ale jen stěží sloužit k zdůvodněníté samé redistribuce, která ji způsobila. Avšak když jsou směny dobrovolné,stává se sledování a měření doslova nadbytečné a nedůležité. V dobrovolnésměně jsou totiž obě strany poté, co každá z nich doručí a obdržídohodnutý příspěvek, vyrovnány. Jakákoliv snaha o dodatečné vyrovnání jejichdomněle nevyrovnaných nároků vede ke dvojímu započítávání.

Jediný argument, který tak redistributorovi zbývá, je, žezískaná a darovaná hodnota nejsou nutně stejné. Některé transakce, možnávětšina z nich, jsou nespravedlivé a nechávají za sebou nevyrovnanémorální nároky, jejichž vyrovnání pomocí daňových a transferových politik jezcela oprávněné. Toto je mnohem slabší tvrzení než předchozí, které by vedlok dvojí platbě za všechno, ale je stále účinné, neboť je velmi vágní a nenímožné je empiricky vyvrátit. Kdo by mohl falsifikovat tvrzení, že byla ve směněpřehnaně zvýhodněna jedna ze stran nebo že byla jedna ze stran obětí„vykořisťování“?

Je vždy možné tvrdit, že dobrovolné směny jsou zřídkakdy,pokud vůbec někdy, spravedlivé, protože zúčastněné strany nemají stejnou„vyjednávací sílu“. Tento pojem je velmi snadno zneužitelný a také opravduširoce zneužívaný. Je tak snadné a nevyvratitelné označit směnu za „nerovnou“,že bychom měli být na pochybách, zda je vůbec toto označení něčím více než jenpouhým tvrzením, které je možné stejně nevyvratitelně odmítnout tvrzenímopačným. Vše, co jsme schopni říci o dobrovolné směně, je, že do ní obě stranyraději vstoupí než nevstoupí. Je to klasickým případem „neopravuj, co nenírozbité,“ protože jen málo společenských uspořádání má silnější vazbu na lidskéchování.

Není špatné „opravovat to“ jen proto, že to „není rozbité“ –ačkoliv to nepopiratelně „funguje“ lépe, než veškeré uspořádání „opravené“sociálními inženýři s dobrými úmysly. Sociální demokracie v dnešníEvropě postižená chronickou nezaměstnaností a socialismus v dělnickém rájivčerejška jsou dostatečně výmluvnými příklady. Avšak rozhodující a veškerédiskuse přerušující argument proti „opravování“ je zcela jiný a má jen málo codo činění s vlastnictvím. Jeho základním kamenem je dohoda.

Většina moderních teorií o tom, jak by společnost mělafungovat, spočívá na nějaké představě dohody. Takřka vždy je však tato dohodafiktivní, hypotetická, taková, jíž by bylo dosaženo pokud by všichni lidé mělistejnou „vyjednávací sílu“, nebo viděli věci skrze stejný „závoj“ nevědomostiči nejistoty o své budoucnosti. Nebo pociťovali stejnou potřebu centrálníautority. Společenská smlouva ve svých mnoha variantách je zřejmě nejznámějšíz těchto domnělých dohod. Všechny jsou vytvořeny, aby vyhovovaly hodnotámsvého tvůrce a ospravedlnily takové společenské uspořádání, jaké by podle nějmělo být přijato. Jedinou dohodou, která však není hypotetická či domnělá, jesystém dobrovolných směn, kde všechny zúčastněné strany svým chováním poskytujíviditelný, objektivní důkaz, že nalezly společné východisko, jež všichniakceptují. Možná s reptáním, ale bez toho, aby byl kdokoliv přinucen vzdátse čehokoliv ve svém držení, co mohl upřednostňovat. Stručně řečeno, systémdobrovolných směn je jediným, který při honbě za morálním cílem nevyužívánemorálních prostředků.

Z anglického originálu „You dog owns your house“ přeložil Jiří Schwarz jr.


* Anthony deJasay je anglo-maďarský ekonom žijící ve Francii. Je mimo jiné autoremnásledujících knih: The State(Oxford, 1985), Social Contract, FreeRide (Oxford 1989), Against Politics(London, 1997) a Justice and ItsSurroundings (Liberty Fund, 2002).

[1] Vzhledem k omezenostifyzického světa zvedá každé přivlastnění půdy, nerostů, ropy, dřeva či jinéhozdroje případným vlastníkem riziko, že budoucí případný vlastník nenajde„dostatek a stejné kvality“ bez vyšších nákladů na hledání, pokud vůbec.Nabídka nevlastněných zdrojů je dnes pravděpodobně neelastická, tudíž podmínkazanechání „dostatku a stejné kvality“ nebyla splněna včera, a proto nebylasplněna ani předevčírem a ani předpředevčírem. První přivlastnění bylo tedyz pohledu této podmínky nelegitimní. A to i přesto, že vyhovovalo druhéLockově podmínce, totiž „smíšení s prací“.

[2] James Griffin, Well-Being, Its Meaning, Measurement andMoral Importance, 1986, Oxford, The Clarendon Press, str. 288.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank. Naším cílem je propagace myšlenek svobody jednotlivce, volného trhu, minimální vlády a míru.

Leave A Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.