Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Věda a byrokracie aneb Čornejová versus Mises

0

V lednovém čísle časopisu Dějiny a současnost publikovala historičkaIvana Čornejová článek o veřejném financování vědy v České republice („Jakse věda vyplácí aneb Jak se platí za vědu“). Článek se zaměřuje především na kritikuzpůsobu rozhodování o veřejném financování vědy. Probírá však i konkurenci azneužívání financí na vědu.

Byrokratická pravidla rozdělování

Dle Ivany Čornejové je heslem naší doby soutěž a peníze na vědu je třebasi „vysoutěžit“: „Jak vůbec lze soutěžit ve vědě? Dá se věda měřit vmetrech, vážit v kilogramech, odlévat v litrech, lze posuzovat čistotu stylu čiumělecký dojem? Pochopitelně nelze.“ [1]. Snahou o změření vědy má býttzv. RIV (rejstřík informací o výsledcích). Avšak: „Pravidla prozveřejnění dat tvořili lidé, kteří nemají o vědecké práci ani nejmenšípředstavu, a podle toho to vypadá. A tak může vědec získat za recenzi stejněbodů, jako když napíše do kolektivní práce většinu stran.“ [2]. Navícvědec jako takový body nezískává, získá je jeho pracoviště. To pak může zaurčitých podmínek (odešlí, penzionovaní pracovníci) vést i k tomu, že vedoucípracoviště může nabité finanční prostředky přidělit tomu, komu se mu zlíbí [3].Podotkněme, že i granty se přidělují na základě rozhodnutí k tomu určenýchorgánů. Ivana Čornejová upozorňuje i na skutečnost, že platové rozdíly mezitěmi, kdo získali grant a jejich méně šťastnými kolegy můžou činit idesetitisíce, a že: „Vysokoškolští pedagogové zahlcení přednáškami adesítkami, ba stovkami hodin zkoušení bakalářů, magistrů a doktorů to vše činíčasto doslova „za hubičku“.“ [4]. Na otázku jak se vědavyplácí a jak jsou vědci honorováni autorka odpovídá, že špatně (vyjma „šikulů“– viz níže) [5].

Aniž bych obhajoval současný systém rozdělování veřejných finančníchprostředků na vědu, tak se ptám, jak lze měřit práci architekta při navrhovánídomu, jak lze měřit práci daňového poradce nebo práci konstruktéra připevnostních výpočtech nebo práci vědce v soukromých chemických laboratořích?Lze snad jejich práci měřit v metrech, vážit v kilogramech, odlévat v litrech,lze posuzovat čistotu stylu či umělecký dojem? Těžko. Přesto tyto profesesoutěží o peníze kupujících. Můžeme však jít dále, jaký význam má proodměňování pekaře, že upeče denně 100 kilo chleba? Stěží může perkař jen nazákladě této informace určit, zda se vyplatí péci chleba a stěží budouspotřebitelé jeho chleba kupovat, protože ho napekl za den 100 kilo. I pekařmusí soutěžit o peníze spotřebitelů. Spotřebitelé jsou pak za tyto aktivityochotni zaplatit jen tehdy, pokud jim z nich plyne náležitý užitek. Stavebníknekoupí plán domu, který mu nevyhovuje, fabrikant nebude kupovat špatnýpevnostní výpočet a lidé nebudou v době míru jíst nechutný chleba. Kupujícímmusí být nabídnuto to, co chtějí – co je pro ně z jejich subjektivního pohleduužitečné. Jinými slovy není podstatné, že vědu nelze měřit fyzikálnímijednotkami, záleží jen na jejím subjektivním ohodnocení jednotlivci. Zaužitečné věci – byť i fyzicky neměřitelné produkty duševní práce – člověk získáod ostatních odměnu (ta nemusí být nutně ve formě platby za něco, ale může míti podobu daru). Všimněme si, že není ani příliš podstatné, aby měl konečnýspotřebitel produktů dané duševní práce erudovanou představu o práci dané profese.Řada lidí jezdí v autech a nemá přitom ani ponětí o tom, jak se vyrábí benzín.Řada lidí čte historickou literaturu, ale nepřemýšlí o tom, kolik času autorstrávil vysedáváním po archivech, knihovnách, dohadováním s vydavateli atp.

Zároveň však platí, že každý kupující, tím že něco koupí už nemůžekoupit něco jiného (náklady obětované příležitosti). Musí se proto rozhodnoutjen pro určité věci. Neutratí velmi pravděpodobně všechny své peníze nebojejich značnou část za nákup chleba nebo plán domu. Každý z nás se potýká sevzácností zdrojů a musí s nimi tedy hospodařit. Proto jen část prostředkůpoužije na nákup plánu domu, další část použije na nákup chleba, knih, výukupro své děti nebo dovolenou. Stejné je tomu s vědou, nelze všechny prostředky aani jejich větší procento použít na vědeckou činnost. Neměli bychom dostatekchleba, domů, aut, knih atp. Vědy si lidé – pokud jim to je dovoleno -objednají jen tolik, kolik považují za nutné a užitečné. Na vzácnosti zdrojůnemění nic ani financování vědy skrze veřejné rozpočty. Vždycky bude na vědupřístupné jen omezené množství prostředků (byť stát získává zdroje snadněji adisponuje jimi ve velkém nožství). Nemá valného smyslu mluvit o tom, žejsou vědci špatně placení (viz i níže). Opak může být pravdou. Veřejnéfinancování vědy je spojeno s donucením v podobě odvodu daní, z kterých jsou pakrealizovány veřejné výdaje (dluhy musí být také nakonec splaceny z daní). Paknelze poznat, kolik a jaké vědy si lidé přejí financovat – tj. jak mnohoprostředků má jít na vědu a jakou strukturu vědy považují za nutnou aužitečnou. Už samotné donucení je signálem toho, že lidé by ve skutečnostinebyli ochotni na vědu platit tolik peněz jako v současnosti nebo by nebyliochotni financovat stávající strukturu vědy anebo obojí. V opačném případě bytotiž nemusela být věda financována z veřejných rozpočtů [6]. Z těchto důvodutaké není možné určit, zda pedagogové zahlcení přednáškami a desítkami, bastovkami hodin zkoušení bakalářů, magistrů a doktorů pracují za“hubičku“ nebo nepracují. Množství vynaloženého času nebo energie námnic neříká, protože jak známo pracovní teorie hodnoty není platná. Pokud sevšak tito pedagogové sami domnívají, že pracují „za hubičku“, pakmají pořád možnost z daného místa odejít a najít si lépe honorovanou práci.

Zabývejme se situací, kdy je věda financována z veřejných rozpočtů. Pakvšak příjem nesouvisí přímo s produktem poskytovaným společnosti. Pokud se všaknezískávají příjmy za zboží a služby jejich prodejem (regulační poplatky jakojízdné nebo poplatek za návštěvu lékaře či galerie na tom nic nemění), znamenáto, že musí být zvolena jiná metoda získávání příjmu a jejich rozdělování(odhlížíme od darů). Ekonom Ludwig von Mises tuto metodu nazval byrokratickýmmanagementem: „Byrokratický management je metoda řízení uplatňovaná voblasti správních vztahů, jejíž výsledek nemá na trhu peněžní hodnotu [toneznamená, že nemá vůbec žádnou hodnotu, pozn. autora].“. Z toho taképlyne, že: „Byrokratický management je řízení vztahů, které nemůže být ověřenoekonomickou kalkulací.“ [7]. Byrokratický management však musí řešitpodobně jako ziskový management problémy, které plynou ze vzácnosti výrobníchfaktorů: „…každá služba může být zlepšena pomocí zvýšení výdajů. Bezohledu na možný skvělý stav nemocnic, podzemní dráhy či vodovodních služeb bymanažer vždy dokázal tyto služby zdokonalit, jen kdyby měl k dispozici potřebnéprostředky.“ Je nasnadě, že kdyby měl manažer-byrokrat volnou ruku,staly by se náklady i pro veřejné rozpočty neúnosné, a proto: „…jedinýmprostředkem, jak učinit manažera odpovědným jeho nadřízenému – státní pokladně- je omezit jeho svévoli pomocí pravidel a předpisů.“ [8]. Krátceřečeno je nutné zavést byrokracii. Naneštěstí zavedení byrokracie neřešíproblém toho, co se vzácnými výrobními faktory přednostně produkovat, tak abybyly nejnaléhavější potřeby občanů uspokojeny. Problém s nemožností provádětekonomickou kalkulaci je pro byrokracii neřešitelný, protože: „Tam kdenejsou trhy a následkem toho ani tržní ceny výrobních faktorů, nemáme žádnéprvky kalkulace.“ [9]. V oblasti financování vědy existuje jistě řadamožných systémů řízení a přidělování finančních prostředků. Všechny však jsoubyrokratické- tj. zkostnatělé, spoutávající, zneužitelné (viz níže), všechnyvzbudí nevoli některých dotčených lidí a neumožňují ekonomickou kalkulaci.Nemožnost ekonomické kalkulace pak vede k plýtvání cennými výrobními faktory.

Výše uvedené problémy byrokratického managamentu mohou mít za následekčasté změny v byrokratickém řízení, které jsou dány zoufalou snahou odstranittyto neodstranitelné problémy. Původní systém financování vědecké práce bylopuštěn právě kvůli tomu, že měl podobné problémy, byť mohl být pro vědcepříjemnější. Všechny byrokratické systémy musí mít vedoucího (parlamentnívýbor, komisi, vědeckou radu, akční dělnicko-rolnický výbor atp.), který budeřídit, vydávat pravidla a předpisy a bude přidělovat finance. Jinak by si jehopodřízení dělali, co by sami chtěli. Volnost v systému byrokracie nemůžedosahovat možné volnosti v systému ziskového managementu, kde vedoucímu častostačí jen sledovat výkaz zisků a ztrát a iniciativa podřízených se nemusí takspoutávat ba je i často výtána (respektive případné problémy signalizujeutržená ztráta nebo mylý zisk). Dokonce, i když budou peníze dávány přímovědcům a nebude se již zkoumat, co s nimi tito dělají, tak pořád zde musí býtnějaká autorita (byť třeba skupinka elitních a mocných vědců), která řekne,jaké skupině vědců peníze půjdou a v jaké výši. To je také důvod, proč vědaplacená z veřejných rozpočtů nemůže být nikdy nezávislá. Autorka pláče našpatném hrobě.

Nabízí se i technická otázka, proč by nemohla mít recenze dejme tomunové knihy větší přínos než vlastní individuální nebo kolektivní práce.Například odhalená chyba recenzované knihy může ušetřit spoustu problémů.Recenze může mít také nemalou informační funkci [10].

Zneužívání finančních prostředků na vědu

Autorka dále upozorňuje na možnost zneužívání finančních prostředků navědu. Píše o „šikovných“ lidech, kteří se při minimálním úsilí živí z „peněz navědu“ docela slušně. Tito krátce řečeno vědí jak správně zapůsobit (asertivita,sebeprosazení atp.) na správných místech. Dále: „Obludná administrativamá za následek, že k adresátům se dostane jen zlomek původních financí avětšina uvízne za prsty úřednímu aparátu, různým komisím, subkomisím,hodnotitelům etc. etc.“ [11].

Lidé se ze své přirozenosti snaží získat za co nejméně námahy, conejvíce muziky. Nejinak tomu bude i v případě vědy. Šikovní lidé se vyskytují iv soukromém sektoru (ve velkých firmách se mohou o něco lépe schovat). Jejichpočty a hloubka a délka jejich činnosti jsou zde však omezené, protože pokudsvoji činnost přehánějí, odrazí se to na zisku/ztrátě dané firmy, a tímohrožují své vlastní pozice a pozice majitele kapitálu. Veřejné finance však seziskem/ztrátou nepracují. Nezískávají příjmy za zboží a služby jejich prodejem.Jejich cílem je dané peníze utratit na produkci nějakého statku. Tudíž zde budemenší tlak proti uvedenému nesprávnému jednání lidí. Situace je však horší, jakjsme výše uvedli, vždy bude nějaký vedoucí, který bude řídit, vydávat pravidlaa předpisy a bude přidělovat finance. „V byrokratických strukturáchplatí stejně jako v nebyrokratických strukturách, že existuje omezený početžádaných pracovních pozic. Tudíž i zde existuje při obsazování těchto pozickonkurence – soutěž. Tato má však modifikovanou podobu oproti soutěži na volnémtrhu: „V případě kapitalistické varianty soutěže se budou lidé na trhupředhánět, kdo nabídne lepší a levnější zboží. Byrokratická varianta spočívá vintrikách na „dvoře“ těch, kteří jsou u moci.“ [12]. Autorkaopět pláče na špatném hrobě.

Zajímavé je, že autorka v článku vůbec neuvádí riziko jiného zneužití, asice zneužití, že stát (politici a úředníci) jakožto živitel vědců a škol budemít v některých oblastech (zejména se jedná o humanitní vědy a třeba zrovna zvláštěhistorii) zájem jen na jistých výstupech vědecké činnosti. Nejlépe takových,které ukazují aktuální panující vládní systém a jeho ideové předchůdce v dobrémsvětle.

Konkurence

Autorka kritizuje také konkurenci v podobě „nadstandardního“množství vysokých škol: „Bezesporu se lze domnívat, že řada absolventůrůzných pofiderních vzdělávacích institucí se spokojí se svým ad hoc dosaženýmtitulem. Žel i na různých pochybných školách (nestátních, ale i státních)absolvují lidé, kteří se domnívají, že věda bude jejich doménou.“ [13].A tak je mnoho studií a příspěvků, které by jinak neměly šanci vyjít. „Snadvšem je jasné, že si nikdo nezaloží soukromou vysokou školumatematicko-fyzikálního zaměření, případně univerzitu jaderné fyziky. V oblastihumanitních a společenských oborů si ovšem kde kdo myslí, že je to zcelajednoduché.“ [14].

Absolvování dobré školy z člověka nutně nedělá dobrého vědce, stejně takabsolvování špatné školy člověka nemusí nutně diskvalifikovat pro vědeckoučinnost, a to zejména v oblasti humanitních a společenských věd [15]. Pravdouvšak je, že „koláč“, který se každý rok na vědu přiděluje, bude vpřípadě větší konkurence „sněden“ více vědeckými institucemi (vědci),a že větší konkurence mezi těmito institucemi (vědci) zostří konkurenční boj opřízeň „dvora“. Z pohledu přeživších vědců dává omezení konkurencesmysl. Znamená, že na ně a jejich výzkumy zbude větší díl „koláče“, aže se zmírní konkurenční boj o přízeň „dvora“.

Soukromé vysoké školy nabízejí takové služby, jaké si jejich zákaznícipřejí. Některé nabízejí jen titul – třeba pro dobrý pocit zákazníků, že simohou říkat pane inženýre nebo doktore. Absolvování takovéto vysoké školy mápak malý význam pro budoucí praxi absolventa, a díky tomu bude jejich početomezen. Jiné školy proto budou nabízet skutečné vzdělání, které se absolventůmna trhu práce vyplatí. A pokud v tomto neuspějí, tak budou muset trh opustit.Je nutné si však uvědomit, že v současnosti je vznik prvního typu soukromýchvysokých škol (tj. těch kde jde jen o titul) stimulován skutečností, že některéinstituce odměňují své pracovníky podle stupně dosaženého vzdělání. Těmitoinstitucemi jsou byrokraticky řízené veřejné instituce, jejichž produkce nemána trhu peněžení hodnotu (viz výše) [16]. Proto ani neexistuje měřítko, kteréby mohlo ocenit práci jednotlivých pracovníků veřejných institucí. Vypomáhajísi tedy málo účinnými kritérii, mezi něž patří i dosažené vzdělání. Problémsoukromých škol tedy není v prvé řadě problémem jednoduchosti založení vysokéškoly v oblasti humanitních a společenských oborů, ale je to problém dopadůbyrokratického managamentu.

Závěr

Pokud je věda financována z veřejnýchrozpočtů, tak se nelze vyhnout byrokratickému managementu a jeho negativům.Jakákoliv možná metoda řízení a rozdělování veřejných finančních prostředků jebyrokratická – tj. zkostnatělá, spoutávající, zneužitelná, vzbudí nevoliněkterých dotčených lidí a neumožňuje ekonomickou kalkulaci. Nemožnostekonomické kalkulace pak vede k plýtvání cennými výrobními faktory. Neumožňujeurčení toho jaký rozsah a struktura vědy nejlépe odpovídá potřebám občanů. Aneumožňuje určit odměnu vědcům a pedagogům. Zbývají pak jen napadnutelnáarbitrární kritéria. Tvrzení že je věda špatně placena nemá žádný význam. A jejen požadavkem na přísun většího množství peněz do rukou vybrané zájmovéskupiny vědců, která se z logiky kolektivní akce snaží svoje počty zredukovat [17].

[1] Čornejová,s. 21

[2] Ibid,s. 22

[3] Ibid,s. 22

[4] Ibid,s. 23

[5] Ibid,s. 21
[6] Vedle ziskového abyrokratického managementu lze ovšem vědu financovat svépomocí a dary -příkladem z oblasti historie může být třeba Matice moravská v 2. polovině 19. stoletía na začátku 20. století.

[7] Mises.s. 78-9

[8] Ibid,s. 92-3

[9] Ibid,s. 59

[10] Čornejová,s. 22

[11] Napříkladkaždé číslo Českého časopisu historického obsahuje zpravidla hned několikrecenzí.

[12] Mises,s. 135

[13] Čornejová,s. 23

[14] Ibid,s. 23

[15] V pokynech propříspěvky do Českého časopisu historického není napříkladuvedeno nic o tom, že by přispívající musel dosáhnout vědecké hodnosti (http://www.hiu.cas.cz/cs/nakladatelstvi/periodika/cesky-casopis-historicky.ep).

[16] Tytoinstituce dnes zpravidla poskytují služby a nikoliv výrobky. Mnoho soukromýchvysokých škol s humanitními a společenskými obory tak dává alespoň do jistémíry smysl.

[17] Tím netvrdíme, že jde vždy jen o osobnífinanční obohacení, vědec-nadšenec může velkou část financí dát do vědeckéhovýzkumu a zvýšit si tak svůj duševní blahobyt. Otázka je zda má takovýentuziasmus nějaký význam pro společnost.

Literatura:

1) Čornejová, I. Jak se věda vyplácí aneb Jak se platí za vědu.In: Dějiny a součastnost. Číslo 1,ročník XXXIV. Praha: O. s. pro podporu historické literatury a časopisu Dějiny asoučasnost – Nakladatelství Lidové noviny 2012, ISSN 0418-5129.

2) Mises, v. L. Byrokracie. Praha: Liberální institut 2002, ISBN 80-86389-22-7.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply