Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Žádný nováček nebude jak Nováček

0

Ve svém minulém komentáři jsem psal o smlouvách a právech a povinnostech obou smluvních stran, které z nich plynou. Tentokráte se zaměřím na trochu jinou oblast. Na oblast, kde je svoboda jednotlivců velmi systematicky pošlapávána – na obsah smluv.

Kárný senát České advokátní komory se totiž usnesl, že se advokát Nováček zachoval nezákonně a neeticky, když uzavřel smlouvu, v níž bylo řečeno, že v případě jejího vypovězení protistranou dostane Nováček 10 milionů korun. To je onen trest za jednostranné vypovězení smlouvy, který jsem krátce zmiňoval v komentáři o prošlých salámech.

Teď mírně odbočím: Je důležité si všimnout, že tento trest je čistě peněžní povahy. Stejně je tomu kdykoliv, kdy je ve smlouvě ustanovení o pokutě při jejím jednostranném vypovězení. Nikdy touto pokutou není například smrt zastřelením, jak se nám snaží vnutit jeden uživatel našeho diskusního fóra. Ten si totiž vzal si do hlavy, že nás všechny přesvědčí o tom, že Severní Korea je v čele se svým vůdcem libertariánským zřízením, neboť nad sebou nemají žádnou autoritu, která by určovala, co se smí a co ne. A že je tedy Kim neomezeným vlastníkem území státu, a jako takový může se svým územím nakládat zcela podle svých představ. Například zakázat odchod z tohoto území pod trestem smrti. Představme si ale, že Kim opravdu je vlastníkem (i když není a nemůže být, neboť nemá smlouvy, které by toto dokazovaly) a se všemi obyvateli svého území by měl uzavřené smlouvy (takové, jako se uzavírají v případě nákupu nebo nájmu nějakého pozemku). V těchto smlouvách by bylo ustanovení, že nikdo již nikdy nesmí opustit jeho území. Pomiňme nyní skutečnost, že je velice nepravděpodobné, aby někdo takovou smlouvu podepsal a předpokládejme, že takové smlouvy budou existovat. Ani v takovém případě však nesmí Kim držet lidi na svém území násilím, neboť kdokoliv má právo kdykoliv od této smlouvy odstoupit a z území se odstěhovat.

Trestem za odstoupení pak opět nemůže být kulka do hlavy, nýbrž maximálně jistý finanční postih, s nímž buď člověk souhlasil při podpisu smlouvy, nebo je nějakým způsobem určen nestranným soudcem. Je totiž základem liberalismu, že fyzické napadení druhého člověka je vždy protiprávní, nehledě na okolnosti (samozřejmě s výjimkou sportů). A nejzajímavější na tom je, že tento koncept lidé přirozeně přijali, aniž by jim ho musela nějaká autorita vnutit (viz například ve středověku na Islandu tzv. wergeld, platba pozůstalým za zabití jejich příbuzného).

Ale zpět ze středověku do současnosti. Advokát Nováček prý jednal nezákonně a neeticky, a to přesto, že se na znění smlouvy nutně musel dohodnout se svou protistranou. Jak lze něco, na čem se dohodly dvě svéprávné lidské bytosti, označit za neetické? Jak může existovat zákon, který zakazuje dohodu dvou dospělých lidí?

Dovolte mi druhou malou odbočku: Kritikové liberalismu a liberálního přístupu k lidské společnosti často říkají, že tyto myšlenky jsou přežité. Že to možná mělo smysl před těmi pár stovkami let, ale svazovat se nyní takto zastaralou ideologií je nemožné. Svět se přeci změnil!

Někomu se ve světle jejich řečí možná objeví úsměv na rtech, když připomenu, kdy vznikl koncept spravedlivé ceny, který s naším tématem velmi úzce souvisí. Vždyť co je smlouva jiného, než dohoda o cenách za jisté služby. Někteří již možná tuší – bylo to v době Aristotela, který žil ve čtvrtém století před naším letopočtem. To už by měly být pořádně zastaralé myšlenky, viďte? Jeho koncept spravedlivých cen byl dále rozvíjen římským právem, prostřednictvím konceptu laesio enormis (tedy značné újmy), který stanovoval, že pokud prodávající prodal svůj majetek za méně než polovinu „spravedlivé ceny“ (čímž se většinou myslela běžná cena na trhu), pak měl právo na to, aby mu kupující cenu dorovnal, nebo mu odprodal majetek zpět za původní cenu. Tedy jinak řečeno mohl stornovat smlouvu a vrátit tak majetek i peníze do rukou jejich původních držitelů.

Druhým konceptem, který pošlapával práva jednotlivců uzavírat libovolné smlouvy byl tzv. turpe lucrum (tedy nemravný zisk – právníci prominou za můj zcela jistě nepřesný překlad těchto latinských termínů). Tento koncept byl formulován na nicejském koncilu roku 325 a původně byl vztažen pouze na kněze, přičemž jim zakazoval účastnit se takových aktivit, které by mohly jakkoliv vyústit v nemravný zisk. Roku 806 ho znovuvzkřísil Karel Veliký a na nijmegenském koncilu jej reformuloval tak, že se nyní vztahoval na jakoukoliv aktivitu kohokoliv (tedy již nejen kněží), která zahrnovala obchod s cenami jinými, než spravedlivými (tedy stále ještě většinou běžnými tržními).

Je ale potřeba si uvědomit, že tyto koncepty, které bohužel přetrvaly v právních řádech dodnes, vznikaly v době, kdy bylo obchodování jako takové považováno za cosi nemravného a hříšného. Postupně si filosofové a ekonomové tehdejší doby začali uvědomovat potřebnost obchodu a potom i důvody zisku. Totiž že zisk obchodníka neznamená, že byl okraden zákazník, nýbrž je obchodníkovi odměnou za nejrůznější služby s obchodem spojené a nejistotu, jíž musí čelit. Ruku v ruce s chápáním zdroje zisků šlo i změkčování výše uvedených konceptů. Avšak místo aby byly úplně opuštěny, zůstaly tiše ležet kdesi na pozadí práva i lidské mysli. A tak i dnes, kdy již zcela chápeme, jak je důležitá svoboda jednání, z čeho pochází zisk podnikatelů a proč je jeho role nezastupitelná, máme stále tendenci opovrhovat někým, kdo dosahuje v našich očích vysokých zisků. A výrok České advokátní komory je pouze vyústěním těchto přibližně 2000 let starých myšlenek.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply