Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Zestátnění není alternativou špatně privatizovaných podniků

0

Vyspělé národní ekonomiky se pyšní mohutným soukromým sektorem a konkurenčním prostředím. Právě tyto dvě charakteristiky podstatně přispěly k bohatství „západních“ zemí a vysoké životní úrovni jejich obyvatel. Vlastnické podíly státu v 10 nejvyspělejších zemích podle výše hrubého domácího produktu na obyvatele jsou minimální, zatímco podíl státu na vlastnictví a jiných ekonomických aktivitách u 10 nejchudších zemí světa je neúměrně vysoký. Zdá se, že právě státní vlastnictví a neexistence konkurenčního prostředí jsou hlavními příčinami jejich chudoby.

V současných vyspělých ekonomikách dochází k privatizaci. Stát v nich nabyl majetek (půdu) historicky s přeměnou monarchií a knížectví na republiky, popřípadě znárodněním. K tomu však docházelo pouze zřídka v tzv. veřejném zájmu v případě bankrotu velkých soukromých firem, jejichž závazky z politických důvodů převzal stát. V 80. a 90. letech našeho století se mnohé vlády této zátěže zbavují, státní majetek privatizují, protože si uvědomují, že stát reprezentovaný vládními úředníky není dobrým hospodářem ani správcem majetku.

Privatizace se stala nevyhnutelně pilířem transformace našeho hospodářství, které se ocitlo po 40 letech budování socialismu plně v rukou státu. Současné problémy, které jsou spjaty s procesem privatizace, lze charakterizovat následovně:

  1. Nedůsledná privatizace. V mnoha akciových společnostech, převážně těch největších, nedošlo k privatizaci 100% základního jmění. Stát si v nich z určitých důvodů ponechal významné podíly v rozmezí 25 – 75% základního jmění. Díky rozptylu privatizovaných podílů z kupónové privatizace mezi mnoho akcionářů s malými podíly „vládli“ v těchto privatizovaných společnostech úředníci nominovaní Fondem národního majetku ČR či Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR. Výsledky jejich činnosti v orgánech většiny společností jsou tristní. Akcie převážné většiny těchto společností vzhledem k jejich významu a postavení na trhu se měly stát hitem našeho kapitálového trhu, měly by z nich plynout atraktivní dividendy, které by přilákaly další investory anebo by v těchto podnicích  měla probíhat výrazná restrukturalizace. To všechno se však neděje. Namísto toho se cítí být konkrétní akcionáři těchto podniků podvedeni. Jejich očekávání výrazně překročila skutečnost, ať už jde o výnosy či o tržní ceny akcií. Je to příklad selhání smíšeného vlastnictví. Pokud vláda neměla politickou vůli či sílu privatizovat akciovou společnost ze 100 %, pak se neměla do časově neohraničené privatizace vůbec pouštět. Daný stav totiž prodlužuje pouze tzv. předprivatizační agónii, během níž dochází k největším majetkovým ztrátám.
  2. Zvrácená privatizace. Vyplývá z možnosti státních podniků účastnit se tohoto procesu. Negativním příkladem byla účast státem vlastněných bank prostřednictvím jimi kontrolovaných investičních společností v kupónové privatizaci. Když došlo k této systémové chybě, mělo dojít k průkaznému důslednému oddělení aktivit v oblasti bankovnictví komerčního od investičního. Tento stav je mimo jiné jednou z příčin, proč v České republice skomírá primární trh s cennými papíry. Zástupci bankovních fondů v orgánech akciových společností samozřejmě preferovali zájmy svého zaměstnavatele před zájmy dané akciové společnosti a proto akciové společnosti jednoznačně dávají přednost bankovnímu úvěru, byť je dražší, před jinými formami financování svých investičních projektů, např. emisí akcií či obligací.
  3. Nedokončená privatizace. Ve vlastnictví státu stále zůstává mnoho velkých společností, u nichž není důvod z jakýchkoli racionálních důvodů otálet s privatizací, pokud existuje seriozní zájem investorů. Jedná se například o ČEPRO, MERO, České dráhy, Transgas aj. Na konkrétních případech hospodaření těchto podniků lze dokázat, že stát je špatný vlastník.

Nedůsledná, zvrácená a nedokončená privatizace je jednou z hlavních příčin našich současných hospodářských i politických problémů. Jejich řešení může napomoci pouze důsledný  postup v rámci původně vytyčeného privatizačního procesu. To lze však realizovat pouze v právním státě, v systému s vynutitelnými zákony. To se zdá být zatím naší slabinou. Zavedení takového systému by garantovalo i legálnost a průhlednost zvolených privatizačních metod, jakož i možnost rychlého zásahu v případě porušení zákona. Rychlá soudní rozhodnutí v naprosto zřejmých případech porušení zákona vedou k minimalizaci následných ekonomických ztrát. Jakékoli zpochybňování nezbytnosti důsledné, průhledné a rychlé privatizace prodlouží naši cestu ke standardní společnosti založené na tržním hospodářství a vytvářejí  podmínky pro vznik mnoha korupčních afér, které budou dál zpestřovat náš politický život a podrážet nohy našemu hospodářství.

Vrácení majetku zpět do rukou státu lze realizovat pouze v případě prokázaného porušení zákona v průběhu privatizace u konkrétních privatizovaných jednotek. Určitou překážkou se může jevit ustanovení o nemožnosti soudního přezkoumání privatizačních rozhodnutí obsažené v zákoně č. 92/91 Sb. ve znění pozdějších předpisů (tzv. zákon o velké privatizaci). Úvahy o zestátňování špatně hospodařících privatizovaných podniků jsou však naprosto scestné. Stát by přebíral možná vytunelované podniky a ještě by snad jejich vlastníkům za to platil. Co víc by si nezodpovědní vlastníci mohli přát? Jejich závazky a dluhy by prostřednictvím státu byly přeneseny na bedra daňových poplatníků.

Modely smíšené ekonomiky nemohou být alternativou současnému stavu, protože smíšenou ekonomiku tu v současnosti, bohužel, máme. Realizace těchto projektů by byla v našem případě nezodpovědnou hrou.  Naše ekonomika není v potřebné kondici po 50 letech tržního hospodářství, jako byly ekonomiky „západních“ zemí, které se touto cestou v padesátých letech vydaly. Smíšené ekonomice tam předcházelo déle než stoleté období spontánního rozvoje trhů.

Návrhy na zestátňování špatně privatizovaných podniků v kontextu našeho hospodářského vývoje po listopadu 89 mně připomínají strategii a taktiku obsaženou v díle Krok vpřed a dva kroky vzad Vladimíra Iljiče Lenina. 

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply