fbpx
Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Bída Ekologismu

0

Je nejvyšší čas začít ve všech veřejných i neveřejných debatách důsledně rozlišovat ekologii od ekologismu aekology od ekologistů. Zatímco ekologie je seriózní přírodní vědeckou disciplínou, jejíž tradice sahá až k Ernstu Häcklovi do minulého století, ekologismem nazývejme nadále všechny ty poměrně nedávno vzniknuvší ideologické směry, které fatalisticky prorokují blížící se konec světa v důsledku „neudržitelnosti stávajícího způsobu života lidské populace“ a samy sebe nabízejí jako spasitele mající k odvrácení katastrofy recept. Recept spočívající v revolučních změnách chování občanů, korporací, států i nadnárodních organizací.

Nutnost důsledného rozlišování je více než akutní. Mnozí by totiž snadno mohli podlehnout umně a chytře vytvářené iluzi, že jen ekologisté rozumí dnes problémům ochrany životního prostředí a že výhradně oni jsou tudíž kvalifikováni fundovaně o nich hovořit a také rozhodovat. Riziko zmíněné iluze je o stupeň vyšší v naší zemi, kde přeměna původně ekologických hnutí (vzniklých logicky z reakce na stav životního prostředí zanechaný nám minulým režimem, který snad není lhostejný žádnému myslícímu člověku) do podoby hnutí ekologistických proběhla poměrně rychle a většinou pod taktovkou stejných protagonistů. Jak si však ukážeme níže, životní prostředí a jeho ochrana jsou dnes pro ekologisty již spíše jen zástěrkou, za níž se skrývají nepochopitelné sociální plány.

Noví samozvaní zachránci světa jsou nebezpeční tím, že ze všech, kteří nesouhlasí s ekologismem v jejich pojetí, dělají zákeřným způsobem ignoranty, jimž na životním prostředí nezáleží nebo kteří mu dokonce chtějí škodit. Jediné, co nemohou či nechtějí připustit je, že starost o životní prostředí může mít i ten, který nesdílí jejich ekologistické poblouznění.

Neškodí na tomto místě zopakovat známý fakt, že s odchodem marxismu a jiných radikálně levicových ideologií ze scény nastoupil ekologismus na jejich místo. Do dnešního ekologismu se postupně včlenily všechny snahy o vrchnostenské řízení lidí a společnosti, které byly původně rozptýleny pod různými odstíny rudé. Jejich společným jmenovatelem byla a zůstává především nechuť k tržnímu hospodářství a svobodě rozhodování. Nedejme se tedy zmást, socialismus jen protentokrát změnil barvy. Říkejme mu klidně „socialismus se zelenou tváří“.

Ekologismus už s ekologií vskutku nemá mnoho společného, ač se nám ekologisté snaží namluvit opak. Podívejme se na konkrétní příklad. Každá seriózní věda nejprve stanovuje hypotézy, které následně mají být testováním potvrzeny či vyvráceny, jak elegantně a jednoduše říká Popper. Nejzneužívanější hypotéza ekologistů, tzv. teorie globálního oteplování, přitom tento základní vědecký postup nesplňuje. Samotnými ekologisty je totiž prezentována jako jasný a nezpochybnitelný fakt, o jehož existenci či neexistenci je zapovězeno vůbec diskutovat, a to bez ohledu na skutečnost, že celá řada nejrenomovanějších vědců světa o ní vyslovila své vážné pochyby, pokud ji přímo nezamítla (za všechny jmenujme nositele Nobelovy ceny za chemii G. Wilkinsona). Samotná hypotéza je tedy zpochybněna a její přesvědčivé testy chybějí.

Nicméně rozjetý vlak už se těžko zastavuje. Jak by asi nyní ekologisté vysvětlovali svým přesvědčeným stoupencům, že teorie globálního oteplování má slabá místa, když právě díky údajné nevyvratitelnosti této teorie si je získali na svou stranu? Ekologismus jako politický program a ekologie se už rozešly. Mějme to na paměti. Příkladů potvrzujících tento fakt přibývá. Nejznámější současný politik‑ekologista, americký viceprezident Al Gore nikdy neváhá k jakémukoli údaji o teplotním rekordu v USA (extrémně vysokému či nízkému) ihned svolat tiskovou konferenci, na níž znovu rozehrává svůj hlavní politický trumf, kterým je právě globální oteplování. Zcela pomíjí prostý fakt, že systematické měření teploty je poměrně novým vynálezem a o teplotách v dobách z hlediska možných klimatických změn teprve nedávných, máme jen mlhavé představy (mimochodem i odhady, které máme, svědčí o tom, že například podnebí Střední Anglie byla do čtrnáctého století mnohem teplejší než dnes). Při neexistenci časových řad nevíme, jestli je dnešní údaj z dlouhodobého hlediska extrémem, či standardem. Pro Gora je však důležitý diktát dneška. Jako prezidentský kandidát Demokratické strany se možná stane prvním politikem, kterému do Bílého domu dopomůže počasí. Gore je totiž dnes zřejmě jediným politikem, který jej dokáže systematicky zneužívat pro politické účely.

Podobné absurdity ovšem objevíme i u nás doma. Zatímco státní rozpočet uvolnil mnoho milionů korun na dlouhodobý výzkumný projekt na Beskydském Bílém kříži, kde se má v průběhu několika let zkoumat, zdali má zvýšený výskyt CO2 vliv na faunu a flóru (a pokud ano, pak jaký), domácí ekologisté nás už nyní s neochvějnou jistotou varují před dopady globálního oteplování na planetu zemi v příštích několika desítkách let. A my zatím nejen nevíme, jaké by mohly být potenciální dopady tohoto klimatického posunu na člověka, ale dokonce si nejsme ani jisti tím, zda globální oteplování vůbec existuje. Nač bychom utráceli společné prostředky, kdyby vše bylo jasné a nezpochybnitelné?

Mnohým tak teorie globálního oteplování může připomínat „historicky nevyhnutelné vítězství dělnické třídy“, které nenastalo. Bohužel za onu historickou nevyhnutelnost, kterou různá politická monstra vzala za svou a snažila se jí využít (proč bychom dějiny trochu neurychlili, když k našemu cíli stejně historie dříve nebo později dospěje, uvažovali asi někteří revolucionáři) zaplatilo mnoho lidí příliš velkou cenu, než abychom se tomuto přirovnání mohli pousmát.

Přímo malthusiánská katastrofičnost je vůbec rysem, který je pro ekologisty typický. Našim dnešním hlasatelům „nevyhnutelných cest do záhuby“, „neudržitelného žití“ nebo „konce života“ můžeme vyčíst přesně to, co vyčítal Ricardo Malthusově teorii přelidnění, která prorokovala geometrickou řadou rostoucí populaci a z toho vyplývající nedostatek potravin. Ani on tehdy, ani oni dnes nepočítají s technickým pokrokem, měří budoucnost skrze přítomnost a nestaví na prokazatelných faktech.

Pro ty, kdo nejsou vůči hororovým scénářům do jisté míry imunní a priori (jako autor tohoto textu) jen připomeňme, že Malthus by se asi velmi divil, že při čtyřnásobném množství obyvatel ve srovnání s jeho dobou a při dvacetinásobně nižším počtu pracovníků v zemědělství, neví dnes celý vyspělý svět co dělat s přebytky potravin a musí jako Evropská unie vytvářet obrovské dotační programy, aby je alespoň pod cenou prodal na třetích trzích.

Málokdo má dost představivosti na to, aby věděl co bude sám dělat za rok. Přesto neustále slyšíme vážně promlouvat ty, kteří přesně vědí, co bude dělat celé lidstvo za třicet let. Měřit zítřejší potřeby dnešníma očima je směšné. Opravdu nikdo neumí myslet za miliardy lidí dopředu. Nenechejme si ekologisty namluvit, že oni to dokáží.

Nechoďme ale okolo horké kaše
. K pochopení toho, kdo je to skutečný ekologista a co nám nabízí, bude nejlepší některého z nich přímo ocitovat. Je téměř lhostejné koho, ode všech můžeme slyšet v zásadě totéž. Prominentní český ekologista Jakub Patočka v časopisu Respekt nedávno pronesl několik prvotřídních ekologistických perel. „Podle mě je dnešní životní styl opravdu prázdný,“ tvrdí například. Čtenář jen nevěřícně kroutí hlavou nad tím, jak se Patočkovi podařilo vytvořit jakýsi nový agregát, součet životních stylů milionů jemu neznámých lidí, který on za ty všechny (kteří se nemohou bránit) spočetl, zprůměroval a nakonec si ještě s arogancí sobě vlastní troufl tento svůj agregát hodnotit jako „prázdný“. Autor tohoto textu rozhodně necítí svůj život jako prázdný a důrazně protestuje proti tomu, aby byl jeho životní styl, ať už si pod tímto vágním termínem Patočka představuje cokoli, sčítán se stylem všech ostatních, průměrován a potom jím hodnocen.

Zmíněnou větou však drama teprve začíná. Následuje známy výčet všeho, co klasický ekologista nenávidí: globalizace, letadla, supermarkety, automobily, konzum, televize či nadnárodní společnosti. A to ještě Patočka zapomněl na nejokřídlenější ekologistické terče, kterými jsou masová turistika, Mc Donald’s a tzv. americký životní styl obecně. Spousty pojmů, které mají podle ekologistů dohromady něco společného. Těžko říci co. Asi jen to, že je všechny ekologisté odmítají.

A aby jen nekritizoval, nabízí nám Patočka také svůj vlastní recept na lepší život, přestože jistě nemalá část těch, ze něž samozvaně hovoří, o jeho recepty vůbec nestojí. „Musí prostě dojít k široké proměně způsobu života,“ tvrdí a míní tím kupříkladu následující: ve městech se musí omezit počet automobilů, musí se zřizovat rodinné školy, na místní úrovni musejí vzniknout rodinné farmy, lidé se mají stát ekologickými zemědělci nebo řemeslníky.

Patočka sice ještě nejde tak daleko, aby jako někteří američtí ekologisté tvrdil, že rodiny by měly mít stanoven maximální možný limit počtu dětí nebo maximální možný počet automobilů. Kategoričnost jím pronášeného slova „musí“ však i tak nahání strach.

Uvedené stačí k tomu, aby čtenář prohlédl ekologistický způsob uvažování. Ekologista jednoduše neumí žít ve svobodné společnosti. Je ovládán neustálou touhou jiným organizovat život, za jiné rozhodovat a jiné ovládat. Cílem ekologistů je přebudování celé společnosti podle jejich vlastních programů, rozšíření moci státu (pochopitelně státu v jejich rukou) do takové šíře, v níž je stát téměř totožný se společností. Jiným způsobem nelze jejich plány realizovat. Vždy bude dost těch, kteří se dobrovolně bez násilí takovýmto programům nebudou chtít přizpůsobit. Ekologisté hodlají ve finále z klíčových pozic ovládat síly, které spontánně utvářející budoucnost nás všech. Chtějí rozhodování každého z nás nahradit rozhodováním jich samotných.

Vše začíná nenápadnou netolerancí k životu jiných. Ekologisté z každého, kdo s nimi nesouhlasí, dělají automaticky stoupence všeho, co oni odmítají, což je trik, který jsme už popsali výše. Proč ale ekologistu nenapadne, že ve svobodné společnosti člověk běžně toleruje i jiný vkus, než má sám, jiný způsob dopravy, jiné stravovací návyky, jiný typ dovolené?

Pro ekologistu jsou lidé s jiným vkusem opovrženíhodní a on proto vymýšlí další variaci na Campanellův Sluneční stát, ve kterém se všichni přestěhují z měst do vesnic, budou jim zabavena auta a každý z nich bude zemědělcem nebo řemeslníkem.

Jednoduše řečeno: největší tragédií ekologisty je, že nemá ve své podstatě lidi rád, je to pravý Misantrop. Ostatní lidé mu nabourávají jeho představu o ideálním světě, kterou si vytvořil a hodlá stůj co stůj všechny ty, kteří se mu protiví, znásilnit a do této své představy „vecpat“ (lepší slovo snad opravdu ani není). V ekologistovi tak poznáváme člověka, který se nesmířil se základní skutečností, že lidé jsou různí a mají různé zájmy a vkus. Mohli bychom to vlastně přejít s klidem a úsměvem. Ale jen do okamžiku, než se podobní lidé začnou zabývat politikou a to hned ve formě „nenásilného porušování zákonů“, jak tvrdí Patočka. Pak už musí být svobodný člověk velmi obezřetný. Ono nenásilné porušování zákonů vrcholí totiž jako v případě Global Street Party brutálním útokem na soukromý majetek konkrétní firmy. Co když si ekologisté příště jako svůj „nenásilný terč“ vyberou obydlí kohokoli z nás?

Stěží někoho překvapí, že Patočka je vzděláním sociolog. A už vůbec neudiví, že je bývalým studentem dalšího famózního ekologisty a sociologa Kellera. Spolu s filosofem Kohákem navazují na ty nejhorší tradice sociologie započaté Comtem a končící prominentním studentem sociologie Pol-Potem, jehož sny o přestěhování lidí z měst na vesnici stály Kambodžu několik milionů životů. Oni sami jsou jistě inteligentní a násilné prosazování jejich myšlenek je jim cizí. Ale tak jako osa Platón‑Hegel‑Marx porodila Stalina a Maa, tak není vůbec od věci domýšlet, jakým typům by mohla dát vzniknout osa Kohák‑Keller‑Patočka.

Nicméně nepropadejme trudomyslnosti. Tak jako kdykoliv dříve jsou i dnes pro tyto sociology přeměněné v socialisty a ekology zmutované v ekologisty zásadní překážkou v jejich plánech nezávislí, svobodní a vlastní hlavou myslící jedinci. To, co je pro ekologisty zásadní překážkou, zůstává pro nás ostatní naopak největší nadějí.

Sdílej

O Autorovi

mm

Mojmír Hampl je bývalý viceguvernér České národní banky, je členem rady Institutu ekonomického vzdělávání a dlouholetým spolupracovníkem časopisu Laissez Faire a Liberálního institutu. Je autorem knihy Vyčerpání zdrojů.

Comments are closed.