Politický cyklus v České republice se začíná naplňovat. Do dalších voleb do Poslanecké sněmovny nám zbývá necelých devět měsíců a průzkumy veřejného mínění nám naznačují, že i po volbách v příštím roce může nastat patová situace. Patová v tom smyslu, že žádná z politických stran nebude schopna sestavit výkonnou vládu samostatně. Výsledky voleb s největší pravděpodobností dopadnou podobně jako tento víkend v Německu. Tam je situace tak složitá, že část komentátorů ji dokonce považuje za nejnepřehlednější povolební situaci po druhé světové válce. Někteří komentátoři připouští i další předčasné volby.
Od vzniku České republiky v roce 1993 můžeme hovořit pouze o první vládě Václava Klause, jako o vládě, která byla ve svém složení koaličních stran si myšlenkově, když ne blízká, tak alespoň příbuzná. Po volbách v roce 1996 vznikla vlastně menšinová vláda, která byla velmi brzo závislá na hlasu migrujícího poslance Wágnera. Po předčasných volbách v roce 1998 (období tzv. opoziční smlouvy), byla menšinová vláda sociálních demokratů svými soupeři tolerována. Samotní socialisté si v té době stěžovali, že nemohou plnit všechny sliby, které před volbami v roce 1998 dali občanům. Vymlouvali se na to, že by údajně nebyli schopni prosadit zákony k tomu potřebné v Poslanecké sněmovně. V roce 2002 proběhly volby, na jejíchž základě vznikla naprosto nesourodá koalice rozdílných politických stran s odlišným politickým programem. Od posledních voleb tak došlo vlastně již k trojí rekonstrukci vlády, resp. Špidlova vláda byla nahrazena Grossovou vládou a posléze Grossova vláda byla nahrazena Paroubkovou vládou. V rychlosti střídání vlád se začínáme blížit poválečnému vývoji např. v Itálii, kde se tyto vlády střídali pomalu tak rychle jako se střídají roční období. „Předností“ takového vládnutí pro politické strany je to, že jedna politická strana z koalice se může vymlouvat na ostatní politické strany v koalici, že nemůže naplňovat své předvolební sliby, protože jí to právě ony nedovolí. A občan v tom má potom maglajz, kdo vlastně může za neplnění předvolebních slibů.
Naskýtá se otázka, jestli tedy nemůže být současný volební systém změněn za jiný, který by neumožnil toto okaté handlování s politickou mocí na úkor občanů. Je zřejmé, že lepším, ne dokonalým, ale lepším systémem by byla určitá forma většinového volebního systému (ne ovšem taková, jakou mají v Německu), s tím, že by se tu vytvořily dva základní směry politických stran. Jeden je již nyní reprezentován prakticky podobným programem komunistů a socialistů a druhý, který je u nás představován ODS příp. některými dalšími menšími politickými subjekty. Tyto politické strany by mohly uskutečňovat své hospodářské programy. Voliči by v dalším cyklu určitě zvážili, zda-li se vládnoucí politická garnitura osvědčila či neosvědčila. A i kdyby došlo k častějšímu střídání mezi těmito dvěma hlavními proudy u moci, dá se očekávat, že pokrok by byl daleko rychlejší než mnohdy oportunistické chování stávajících subjektů, které jsou u politické moci. Tak nelze si než přát, aby přece jenom někdy v budoucnu většinový systém zvítězil a občanům tak bylo ulehčeno i následné rozhodování o tom, komu dají svůj hlas v dalších volbách. Bohužel se toto neuskuteční v současném probíhajícím volebním cyklu, protože změna tohoto systému by sebou přinášela i změnu v Ústavě ČR. A toho nejsou současní politici schopni. Mám obavy, že toho nebudou schopni ani po příštích parlamentních volbách, kdy může nastat podobně patová situace, jaká se teď ukazuje po parlamentních volbách v Německu.
A pak, co by dělaly ostatní politické strany.
