Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

„Ekonomie“ koblihy: Kate Raworthová střílí do slaměných panáků a díry ucpává nadýchaným těstem.

0

Lidstvo ve 21. století čelí řadě problémů, z nichž ty nejpalčivější lze zhruba rozdělit na dvě skupiny. Jsou to jednak problémy sociální jako nerovnost, chudoba nebo nedostatek spravedlnosti a na druhé straně problémy environmentální jako znečištění životního prostředí nebo ztráta biodiverzity. Zatímco ty první lze do značné míry řešit ekonomickým růstem a společenským pokrokem, ty druhé naopak růstem a pokrokem dále trpí. Za tento nesoulad je podle autorky Kate Raworthové do značné míry zodpovědné současné ekonomické myšlení a nelze doufat, že se v rámci jeho paradigmat z této šlamastiky dostaneme. Taková jsou v kostce východiska Ekonomie koblihy, kdy koblihou (konkrétně americkým donutem) je myšlen prostor mezi pádem na sociální dno a kolapsem ekosystémů. Právě pobyt v prostoru koblihy je pozitivní vizí knihy. Jinak řečeno, hlavním cílem je zcela zpochybnit stará ekonomická paradigmata a nahradit je novými (s. 16, 21 a 33). Autorka v tomto bodě nenechává nikoho na pochybách, když píše:

„V jádru tradičního ekonomického myšlení stojí několik málo schémat, která beze slov, leč přesvědčivě rámují způsob, jakým se učíme porozumět ekonomickému světu. Přitom jsou všechna zastaralá, omezená nebo vyloženě chybná.“

Kobliha. (zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Doughnut_(economic_model))

Nepříjemným aspektem je, že přitom poněkud míchá dohromady kritiku ekonomie, skutečného stavu hospodářské politiky a vysokoškolských osnov. Níže si rozebereme některé pasáže, které se vztahují k prvnímu bodu, neboť to je v souladu s deklarovaným cílem knihy a nadto je zde potenciál pro největší kontroverzi. Bude nás přitom zajímat, jak účinně autorka soudobou ekonomii kritizuje i jaký lék nabízí.

Prvním důležitým momentem je její požadavek na návrat hodnot čili nějakou podobu normativní ekonomie namísto ekonomie pozitivní (s. 47) (tj. popisné a pokud možno hodnotově neutrální). Tato debata je všechno, jen ne nová a v knize přitom chybí jakákoli uspokojivá úvaha, zda pro požadavek pozitivní ekonomie snad neexistují nějaké dobré důvody.[1] Jakkoli je pravda, že ekonomové jsou jen lidé a jak v médiích, tak i ve vlastním bádání sklouzávají k normativním výrokům (a jiní členové obce je za to zase kritizují), alternativu prezentovanou v knize nemůžu při vší snaze o vstřícnou interpretaci číst jinak, než (parafrázuji): „Všechny modely jsou špatné, proto si klidně vyberte takový, který ladí s vaší ideologií“. Ponechávám na čtenáři, zda jsem autorčina slova pochopil správně: 

„‚Všechny modely jsou špatné, ale některé mohou být užitečné‘. Přehodnocení ekonomie nespočívá v nalezení toho správného pohledu (protože neexistuje), ale ve výběru nebo vytvoření takového, který nejlépe poslouží našemu účelu, bude odrážet náš kontext i naše hodnoty a cíle.“ (s. 31)

Poměrně dost energie věnuje autorka zpochybnění modelu racionálního homo economicus. Zajímavé zde není jen to, že jestli bylo některé odvětví ekonomie v posledních desetiletích v kurzu, byla to behaviorální ekonomie se svou snahou tento model zpochybnit a snaha autorky je tudíž nošením sov do Athén, rozhodně nikoli „převrácením ekonomie na hlavu“.[2] Především si zřejmě neuvědomuje, že právě toto je jeden ze skvělých příkladů úspěchu pozitivní ekonomie – nedostatečný model byl pod tíhou důkazů nahrazen modelem lepším. Ani Kate Raworthová nemůže tvrdit, že ve zcela nepokrytě zideologizovaném stavu by ekonomická obec takový model odmítla spíše. Navíc: Racionální subjekt je zdánlivě snadný terč, ale Raworthová už tady pálí vedle. Jako proponenta tohoto modelu jmenuje Miltona Friedmana a poněkud neférově se vysmívá jeho absurdním předpokladům.[3] On ani jeho kolegové ale nikdy netvrdili, že jejich předpoklady jsou realistické. Kritériem použitelnosti modelu pro ně byl výhradně soulad jeho předpovědí s pozorováním.[4] K takové metodologii lze nepochybně mít řadu výhrad,[5] přístup autorky ale značí pouze neznalost problému. 

Bohužel nelze než konstatovat, že slaměný panák jako ten popsaný výše je v knize mnohem spíše oblíbenou než výjimečnou argumentační figurou. Dalším příkladem budiž kapitola o potřebě vnímat ekonomii v širších souvislostech. Zde se objevuje tvrzení, že mainstreamové ekonomické myšlení stojí na představě ekonomického koloběhu reprezentovaného soustavou trubek s obíhající kapalinou. Touto soustavou autorka míní ilustrační schéma podle Paula Samuelsona v učebnicích pro začátečníky. Každý, kdo se někdy zabýval makroekonomii, přitom musí vědět, že tato disciplína rozhodně nestojí na nějakém jednom konkrétním schématu.

Dále autorka tvrdí, že tento Samuelsonův ilustrační model naplnili „neoliberálním“ obsahem členové Montpelerinské společnosti (s. 64). I zde je pravý opak pravdou – zde jmenovaný Hayek byl k jakýmkoli modelům neukotveným přímo v jednání lidí z masa a kostí krajně podezřívavý stejně jako k dělení ekonomie na mikro a makro jako takovému.[6] Je vtipnou ironií, že autorčino alternativní pojetí je jen další soustavou trubek (připomínající tentokrát pračku), čímž ale výčet paradoxů teprve začíná. Aby byla v rámci jejího modelu možná jakákoli, byť kvalitativní analýza, musí autorka učinit přesně to, z čeho obviňuje onen bezcitný trh (s. 79), a sice dát do souvislosti energii, suroviny, odpad a nespočet dalších vstupů a výstupů reálného světa. Musí jim tak, přinejmenším heuristicky, „nalepit cenovku“. Následující pasáže přitom ani při nejlepší vůli nijak neobjasňují, jakým způsobem k takto ambicióznímu úkolu přistoupit. Odhalují se tu limity podobných holistických přístupů – zkritizovat jiný model za přílišný redukcionismus je snadné (a představa peněz jako kapaliny skutečně může být dosti zavádějící, ačkoli ji autorka sama používá [s. 207]). Žádný model nedosahuje komplexnosti reálného světa, jinak by byl pro svou komplikovanost zcela neužitečný. Ukázat ale, že konkrétní zvýšení složitosti modelu nese odpovídající ovoce, to už je těžší. Má-li naopak autorčin model sloužit pouze k úvahám   planetě a lidstvu jako celku, není jeho srovnání s tím Samuelsonovým jen nefér, jak sama naznačuje (např. s 70), ale poněkud mimo mísu, protože Samuelsonovo schéma mělo zcela jiný účel. Nadto je skutečně těžké představit si, že by kdokoli soudný popíral roli surovin a energií coby vstupů nebo povahu trhů a domácností jako společenských fenoménů (a rozhodně tak nečinili autorkou jmenovaní „neoliberálové“). 

Vlevo Samuelsonův ilustrační model ekonomiky, vpravo alternativa navržená v knize. © 2017 Kate Raworth. (oboje)

Nechci ani naznačovat, že by autorka neměla v ničem pravdu nebo nenastolovala legitimní témata. Právě naopak. Matematizace ekonomie (s. 120), už zmíněné otázky makroperspektivy, odchylky lidského jednání od racionálního modelu, role centrálních bank (s. 162) či limity HDP a mnohé další problémy si rozhodně zaslouží pozornost. Tvrdím ale, že pokud k debatě snad autorka tu a tam přispívá novým či neotřelým postřehem, původní cíl úspěšného přehodnocení tradičního ekonomického myšlení se jí ztrácí daleko za horizontem. Řada takových témat je zároveň prezentována jako jakási zapomenutá či opomíjená moudrost. Příklad s ryze racionálním subjektem jsme už viděli výše. V pasážích o potřebě institucionální perspektivy pak jsou zmiňováni Thorstein Veblen nebo Karl Polanyi, ale například mnohem novější a široce uznávaná práce zakladatele tzv. nové institucionální ekonomie Ronalda Coase[7] je čtenáři taktně zatajena. Podobně kořeny environmentální ekonomie sahají hluboko do druhé poloviny minulého století a o vlivu jednoho z jejích průkopníků Williama Nordhause[8] svědčí i to, že je to dnes on, kdo převzal od Samuelsona pochodeň psaní autorkou zmiňované legendární učebnice. Tato opomenutí jistě nijak nesouvisí s tím, že se jí práce ani jednoho ze zmíněných ekonomů nehodí do ideologického krámu.

Pasáže o ekonomickém myšlení zkrátka následují stále zhruba tentýž vzorec, kdy je na začátku představena karikatura ekonomie minulého století, která má s tou skutečnou a současnou společného jen málo. Tato karikatura je následně s velkou parádou potupena a na její místo přichází autorčino pseudorevoluční povídání, které se za ekonomii maskuje jen velmi neobratně. V kapitole Pochopit systémy sice kritizuje koncept tržní rovnováhy a mechanistické představy ekonomických vztahů jako soustavy pák, její alternativou je ale jen další inženýrský koncept zpětnovazebních smyček.[9] Kuriózní tady je, že zpětnovazební smyčky jsou přítomné už v onom zatracovaném, prastarém Samuelsonově schématu (s. 65). Raworthová sice nijak nezastírá, že nejde o novinku, kde ale potom zůstala ta slibovaná revoluce? 

Všichni jste banda neoliberálů[10]

Obzvláště ilustrativní pro myšlení autorky je její vztah k Friedrichu A. Hayekovi. V knize je na něj odkazováno poměrně často, nikoli výhradně v negativním duchu. Mnohé jeho názory by pro ekonomii jistě byly do značné míry revoluční. Ba co více, Hayek ve svém díle adresoval mnoho z toho, co autorka považuje za nutnou změnu myšlení. Od potřeby vnímání společnosti i ekonomiky jako organismu a v širších souvislostech přes význam institucí, podezřívavost k agregátům, matematizaci,[11] až po kritiku role centrální banky.[12] Jak je ale potom možné, že je v knize pasován do role toho, kdo ekonomii vtiskl nynější groteskní a od základů chybnou podobu? Dokonce je označen za „otce“ a „zakladatele“ neoliberální tradice, což je podivné jednak proto, že Hayekovo myšlení kontinuálně navazovalo na tradici rakouské ekonomické školy a on sám žádnou tradici nezaložil. Také se jedná o jeden z mnoha případů zjevné zaujatosti směrem doleva, kterou je kniha prodchnuta nad únosnou míru. Autorka buďto nevnímá, jak natažený a ideologicky zabarvený je pojem „neoliberalismus“ pro ty, které má označovat nebo ho používá záměrně.[13] První možnost cosi vypovídá o jejím intelektuálním rozhledu mimo levicový diskurz, to druhé o její úctě k oponentům. Na co také Raworthová napříč celou knihou zapomíná nebo to zamlčuje je, že pro klasické liberály, jakými byli Hayek nebo Friedman je ve filosofické rovině trh pouze důsledkem jednání svobodných lidí a ne cílem o sobě. Nikdy by nic a priori nenamítali proti jeho oslabení na úkor rodiny nebo komunity, pakliže by k tomu nikdo zúčastněný nebyl přinucen násilím.[14]

Ještě lepším příkladem autorčiny nepoctivosti je předkládání levicových narativů jako faktů. Krizi roku 2008 podle ní způsobil neregulovaný trh (s. 64 a 84), přestože tehdejší systém měl více potenciálně relevantních netržních aspektů, než je rozumně možné vyjmenovat i v dlouhém článku.[15] Dokonce ani odkaz na literaturu, která se alespoň pokusila rozplést klubko tržních a jiných faktorů není v daných pasážích textu k nalezení. Podobně trh není údajně schopen poskytnout silnice a železnice (s. 80). Zde se autorka očividně ani neobtěžovala informovat o tom, jak v Evropě a USA podobné liniové projekty historicky vznikaly. Čtenáře pak nemůže překvapit, když v druhé polovině knihy konečně přichází požadavek na „demokratizaci vlastnictví majetku“ (s. 157) (česky také vyvlastnění nebo legalizovaná loupež – podle gusta). 

Jinde v knize zase autorka líčí stará a nová paradigmata formou divadelního představení. Zatímco svým oponentům nesmyslně připisuje odpudivé repliky ve stylu „ženy patří do kuchyně“[16] (samozřejmě bez citace), její vlastní postavy dramatu jsou na scénu uvedeny líbivými truismy jako „domácnost, která tvoří jádro; važme si toho, čím přispívá“ (s. 72). Vyloženě hloupě pak působí například její návrh mluvit místo daňových úlev o daňové spravedlnosti, protože to první prý vytváří asociace utrpení a břemen.[17] Nejenže je ale neplacení daní od nepaměti a napříč kulturami sankcionovaná činnost, kterážto sankce zřejmě musí být horší než původní břemeno. Navíc nám slovo spravedlnost nic neříká o tom, jestli se tedy daně zvyšují nebo snižují, i kdybychom je platili rádi. Podobných lapsů je v knize také obrovské množství. Jde o nespočet menších záležitostí, jako když autorka obhajuje heuristické rozhodování poukazem na možnost lepšího porozumění statistice či užívání rozhodovacích stromů (s. 106) a zřejmě nechápe, že přesně to je pravým opakem heuristiky.[18] Nebo když zdůrazňuje potřebu obecně sdílených statků oproti hloupým neoliberálům s jejich tragédií obecní pastviny (s. 88) (tedy konceptem stavu, kdy lidé nadměrně vyčerpávají zdroj ve společném užívání – příklady jsou rybolov či zácpy ve městech) a jako příklady zmiňuje i Wikipedii, jazyk nebo kulturu. Přitom ani v jednom případě nenastává konflikt o vzácné zdroje – informace z Wikipedie může teoreticky sdílet neomezený počet lidí, čili se na ni koncept tragédie obecní pastviny nevztahuje a nikdo nikdy netvrdil opak, jak se autorka snaží čtenáři podsunout.

Úvahy o komunitním životě a veřejných statcích jsou ale ilustrativní ještě v jednom ohledu. Autorka si vůbec neklade otázku, zda oslabování tradičních vazeb na úkor tržních vztahů nemělo v minulosti nějaký dobrý důvod.[19] Zda tyto instituce nebyly náhodou samy zdrojem pnutí a společenského útlaku a zda jejich nahrazení tržními vztahy nedalo lidem více svobody a možností seberealizace. Známý levicový filosof Slavoj Žižek přidává bystrý postřeh, že je to možná jistá míra odcizení sociálního života, která dělá západní společnosti tolerantními k jinakosti.[20] Podobně se autorka nesnaží přijít na kloub tomu, jakou společenskou roli plní fenomény jako zisky či úroky a jak vyplývají z povahy společenských vztahů. Neuvažuje nad tím, že snad potřeba peněz k uchování hodnoty má své opodstatnění (s. 236) nebo že tržní ceny zprostředkovávají informace o vzácnosti způsobem, který by bez nich nebyl možný, natož aby k tomu vedla čtenáře. To ji samotnou několikrát vede k jedinému možnému závěru: Všechno je to neoliberální spiknutí.    

V kapitole o makroekonomických agregátech je například vyjádřeno přesvědčení, že důsledky tzv. Sonnenscheinova-Mantelova-Debreuova teorému byly pro své „zničující účinky“ pečlivě zameteny pod koberec a „v knihách ani na přednáškách se o nich nedozvíte“ (s. 123)  Pro tuto konspirační teorii autorka nepředkládá žádné bližší důkazy, které bychom mohli přímo přezkoumat. Jisté ale je, že poslední zmiňované tvrzení je nepravdivé: O SMD teorému se v učebnicích dočte každý, kdo o to má zájem.[21]

Jinde zase autorka uvažuje nad konceptem zdržného (s. 237), kdy by elektronické peníze inherentně ztrácely svoji nominální hodnotu. Pro čtenáře je obtížné pochopit, jak podobný návrh nenahrává většímu utrácení a konzumerismu, který autorka napříč celou knihou kritizuje jako zdroj problémů. Ani z textu není zřejmý důvod, proč by banky investovaly raději do „dlouhodobých regenerativních aktivit, například zalesňování“ s nulovým výnosem a ne do výnosnějších projektů. Autorka má ale pro vlažný zájem jiné vysvětlení: Tomuto nápadu se dodnes nedostalo širšího uplatnění „pravděpodobně v obavě z jeho úspěchu a ztráty nadvlády nad tvorbou peněz“. O jaké ztrátě nadvlády je řeč, rovněž není jasné, když mechanismus zdržného musí zřejmě někdo nastavovat a někdo také musí vymáhat používání takových peněz, které by lidé dobrovolně používali jen stěží.

Výše zmíněné poskytuje i možné vysvětlení pro autorčiny výpady proti volnému obchodu (s. 69 a 86). Proti masivnímu konsenzu napříč ekonomickou obcí nabízí jen velmi povrchní argumentaci[22] a končí u obhajoby celních i různých netarifních bariér, zcela neschopná vidět nezamýšlené důsledky takových opatření. Snad soudí, že i nesmiřitelní nepřátelé laissez-faire jako Paul Krugman jsou ve skutečnosti tajně agenty neoliberalismu:


„I na samém sklonku 20. století stále zůstávají tím podstatným, co by se měli studenti naučit, klasické poznatky, k nimž dospěli Hume a Ricardo. To znamená, že studenty potřebujeme především naučit, že obchodní deficity se vyrovnají automaticky a že prospěch z obchodování nezávisí na tom, zda má země v porovnání se svými konkurenty v obchodu absolutní výhodu.“ Nebo: „Naším prvořadým úkolem by mělo být naočkovat mysl studentů proti omylům, které se tak hojně vyskytují v tom, co se pokládá za informovanou diskuzi o mezinárodním obchodě.“[23]

Nezbývá než konstatovat, že v případě Kate Raworthové to nevyšlo. Dalším tématem, kde názory autorky nejsou jen mylné, ale doslova smrtelně nebezpečné, je chudoba.

Raworthová vyjadřuje široce přijímanou tezi, že posledních několik dekád bylo svědkem bezprecedentního úspěchu při potírání nejhorších projevů chudoby, ale vyhráno zdaleka není. Vzhledem k jejím zkušenostem na tomto poli je ale zarážející, jak tento problém opakovaně trivializuje coby záležitost nedostatečného účetního zůstatku (s. 175, 177 a 239). Vkrádá se podezření, že si situaci takto zjednodušuje prostě proto, že spravedlivý hněv směrem k jednomu procentu nenažranců je chytlavý narativ. Oproti tomu výdobytky sociologie, antropologie nebo institucionální ekonomie, které problém chudoby jednoznačně demaskují jako mnohem komplexnější a po jejichž větším zapojení do mainstreamového myšlení autorka sama opakovaně volá, tak chytlavé nejsou. Celkem nevděčný je autorčin postoj například i k nedávné laureátce Nobelovy ceny za ekonomii Esther Duflové,[24] přičemž údajné důkladné studie dokládající většinově velmi efektivní rozvojovou pomoc jsou zřejmě důkladné až do té míry, že na ně čtenář není nikde v textu odkázán. Trivializována je ale i druhá strana mince – pokud vůbec autorka vnímá nějaké možné nežádoucí jevy spojené s vyšším zdaněním – v tradičním smyslu produktivní části společnosti, čtenáře s nimi nezatěžuje.

Bezprostřední problém ale podle mého názoru nastává v momentě, kdy autorka nerozlišuje mezi absolutní a relativní chudobou, aniž by na to čtenáře upozornila. V jejím perverzním pojetí mohou lidé bohatnout, pokud ale bohatnou různě rychle a tedy zároveň roste nerovnost, chudých lidí v dané zemi přibývá.[25] Výsledkem je vpravdě odpudivý závěr, že většina chudých lidí žije v relativně bohatých zemích a odstranění skutečné, absolutní chudoby, způsobující nejzávažnější lidské utrpení tak již není prioritou.[26] Úvahy o nepodmíněném příjmu pak nejsou podpořeny žádnou, ani jen přibližnou kalkulací nákladů. Ta by přitom měla čtenáře zajímat tím spíše, že autorka varuje před nahrazením jiných veřejných služeb právě základním nepodmíněným příjmem (s. 176).  

Ne až tak pozitivní pozitivní momenty

Kniha ale obsahuje i solidně zpracované pasáže. Například kritika environmentální Kuznetsovy křivky je podložena skutečnou argumentací a obsahuje nezkarikované alternativní pohledy. Podobně úvahy o limitech a potřebách růstu prozrazují, že si autorka velmi dobře uvědomuje rozsah problému a ty tak mohou čtenáře skutečně něčím obohatit. Navíc v druhé polovině knihy přibývá výčet inovativních řešení těch či oněch problémů se zdroji či životním prostředím od variant pasivních domů po open-source design k přírodě šetrných produktů. Nedozvíme se o nich mnoho, ale jako zdroj inspirace nepochybně leckomu posloužit mohou a pokud by jen polovina z nich byla skutečně funkčních, je to skvělá zpráva. Bohužel ale i tyto kapitoly nakonec více či méně trpí výše popsanými neduhy. V části o surovinových zdrojích se sama nabízí otázka: Pokud se recyklace zdrojů vyplatí, proč se jí dnes podniky ve větší míře nevěnují? Podstupují snad dobrovolně ztráty, aby zdroje schválně vyčerpaly? Kdepak, spotřebou surovin podle autorky firmy ztrátu snižují:

„V degenerativní výrobní ekonomice je hodnota vyjádřena penězi a je vytvářena neustálou snahou o co nejnižší výrobní náklady a co nejvyšší objem prodeje. Typickým důsledkem je intenzivní průtok surovin.“[27]

Místo řešení zjevného rozporu je čtenář odkázán na Johna Ruskina: „Není většího bohatství, než je život.“ Nejen tady, ale napříč celou knihou autorka zcela obchází naprosto klíčový problém, který si uvědomovali už socialisté začátku minulého století: Jak bez systému tržních cen (tj. bez vyjadřování hodnoty penězi) efektivně koordinovat nekonečně komplexní moderní hospodářství? Co je a není záhodno vyrábět, kdo o tom bude rozhodovat, kde k tomu vezme informace a jaké bude mít incentivy k tomu, aby se rozhodoval správně?[28] „Pouze jedna podoba bohatství trvá času navzdory a tím je regenerativní síla života poháněná sluncem.“ Problém vyřešen. Nad touto a mnoha jinými pasážemi v knize mi na mysli vytanula jedna z metafor George Orwella připodobňující některé blábolivé intelektuály k sépii, která ve stavu ohrožení vystříkne oblak inkoustu, načež ve vyvstalém zmatku promptně vyklidí scénu.[29]

Ani v případě problému růstu si autorka drobnou karikaturu neodepře. Že je HDP nedostatečný ukazatel nezohledňující to či ono je známý a hojně diskutovaný fakt. Žádná skalární veličina neobsáhne ani zlomek komplexity naší socioekonomické reality a ekonomové si to ani nemyslí. Potřeba kombinace více ukazatelů je zjevná, z druhé strany ale tlačí potřeba zjednodušení i kvůli komunikaci navenek. Koneckonců, v souvislosti se změnami klimatu také hovoříme nejčastěji o průměrném oteplení ve stupních Celsia, přestože se stěží jedná o vyčerpávající informaci o stavu podnebí. Dále je pozoruhodné, že Kate Raworthová svým čtenářům z bohatších zemí ani jednou napřímo nesdělí, že se jejich životní úroveň sníží, budou-li její vize realizovány. Přesto jsem si na závěrečných stránkách knihy v duchu přál, aby zdárně proplula nástrahami potřeby růstu na straně jedné a jeho negativními dopady na straně druhé. Bohužel se ale její nástin východisek dílem opírá o výše snad dostatečně zpochybněné ekonomické představy a vysoce pochybné nápady, jako je už zmiňované zdržné, dílem o sen o inspiraci u předmoderních společností a zřejmý předpoklad, že můžeme jejich údajně nesobecký[30] a jednoduchý přístup k životu relativně snadno napodobit.  Obávám se ale, že pro ty, kdo okusili ze stromu poznání, je ráj ztracen. Jakkoli rád bych zde autorku v její vizi následoval, přesvědčivěji znějí argumenty sociálního psychologa Jonathana Haidta o tom, že „člověk je z 90 procent šimpanz a z 10 procent včela“.[31] Toto nemíním jako výzvu k fatalismu ani si nemyslím, že není záhodno změnit způsob, jakým o řadě věcí uvažujeme. Pouze se domnívám, že sociální reformátoři a reformátorky jako Kate Raworthová by měli ve svých vizích počítat s lidmi, kteří skutečně existují. 

Prostě to uděláme

Na závěr cítím potřebu se zmínit o pravděpodobně nejzásadnější díře v samém středu Ekonomie koblihy. Nemůže být pochyb, že si autorka přeje významnější roli státu v ekonomice (např. s. 82, 207 a 247). Dále sice mluví o vyvažování role státu, rodiny, občiny a trhu, zároveň je ale myslím zřejmé, že je to právě stát, kdo o této rovnováze rozhoduje, jelikož žádná ze zbylých entit na rozdíl od státu nedisponuje monopolem na násilí. Čtenář si tak klade očividnou otázku: Za předpokladu, že souhlasíme s autorčiným pojetím ekonomie a shledáváme jí navrhovaná konkrétní řešení přitažlivými, jak jich dosáhneme? Kate Raworthová chce více moci pro státy, které dnes vedou lidé jako Donald Trump nebo v Česku Andrej Babiš. Co nám dává důvod si myslet, že tato moc nebude zneužita? Důvěra ve výše zmíněné osobnosti jistě ne. I pokud se nám podaří prosadit část naší agendy, co nás opravňuje k očekávání, že tento skromný úspěch nebude vykoupen masivním zneužitím moci a záplavou škodlivé legislativy, jakou pozorujeme už dnes?[32]  

Druhá polovina dvacátého století byla v ekonomii svědkem vzniku tzv. teorie veřejné volby,[33]  která si dala za cíl zkoumat právě chování a motivace aktérů politických procesů. Její závěry stran výše položených otázek nevyznívají právě pozitivně: Očekávat od politiků, že budou dělat dobrá rozhodnutí a od voličů, že budou volit rozumně, je mírně řečeno bláhové. I to je možná jeden z důvodů, proč se s touto vpravdě interdisciplinární tradicí ekonomického myšlení v knize nesetkáme. Všude tam, kde navrhuje větší zapojení státu (a to je často), se tomuto problému autorka vyhýbá. Přímo je adresován pouze ve dvou krátkých pasážích: 

„Zjednodušeně řečeno, inkluzivní instituce umožňují zapojení širšího počtu obyvatel do rozhodovacích procesů, zatímco ty vytěžující svěřují privilegia hrstce vyvolených, kteří vykořisťují a vládnou nad ostatními. Hrozba autoritářského státu je pak velmi reálná, stejně jako nebezpečí tržního fundamentalismu. Abychom byli schopni odvrátit tyranii státu i tyranii trhu, nutně potřebujeme demokratickou politiku, která posiluje základní úlohu společnosti při vytváření aktivního občanství, jež spočívá v účasti a přijetí odpovědnosti za veřejný i politický život.“ (s. 83)

„Progresivní daňové reformy mohou narazit na odpor korporátního lobbingu, který bude poukazovat na nekompetentnost státu a korupci. O to důležitější ale bude aktivní zapojení občanů a občanek na obranu a podporu demokratických institucí, které dokážou držet stát pod drobnohledem.“ (s. 239)

Aniž bych se chtěl dopouštět laciných přirovnání, autorka otevírá dveře přesně tomu, před čím varuje sociolog Zygmunt Bauman ve své proslulé knize Modernita a holocaust. Upozorňuje zde, že nakolik se sociální život řídí trhem a nahrává pluralismu, riziko zneužití státní moci není bezprostřední.[34] Přesně ta zbožná přání a tradiční instituce kontroly státu vyzdvihované autorkou jsou pak podle Baumana tím, co se v případě problémů rozplyne jako pára nad hrncem.[35] Proti údajnému „tržnímu fundamentalismu“ staví autorka fundamentalismus demokratický. Jenže zatímco by se každý obhájce trhu se zlou potázal, pokud by v odpověď na tržní selhání nabídl bez hlubší analýzy problému pouze více trhu (a plným právem), Raworthová nabízí tváří v tvář evidentně katastrofálním vládním politikám pouze více demokracie a státu.[36] Sama přitom v knize upozorňuje na práci Daniela Kahnemana a Amose Tverského o v našem myšlení všudypřítomných kognitivních zkresleních[37] a zřejmě přitom zapomíná, že ta se týkají také voličů a veřejných činitelů.[38] Abych svou obavu vyjádřil ještě konkrétněji: Nemělo by samotnou autorku znepokojovat pozdvižení, jaké podle jejích slov (s. 32) vyvolal její – při vší úctě k ní – poněkud banální obrázek koblihy? Nevypovídá cosi o kompetenci činitelů OSN, že podle autorky považují za účelné se během jednání obrazovou formou upomínat, že všeho by mělo být tak akorát? Není na místě se obávat, že příště jiný šikovný pekař upeče koblihu, která nám bude chutnat výrazně méně?

Kdo je tady zahradník?

V projevu u příležitosti předání Nobelovy ceny za ekonomii hovořil Friedrich A.  Hayek o potřebě neuvažovat o vlivu na společenské procesy jako o řemeslné práci, ale spíše jako o zahrádkaření, kdy zahradník nemá proces růstu svěřených rostlin nijak ve svých rukou a vše, co může dělat, je, že k růstu svou prací poskytne co možná nejlepší podmínky.[39] Nebyl fatalistou ani anarchistou. Místo vstřícné interpretace jeho slov se mu ale autorka dětinsky vysmívá, že podle něj zahradničení spočívá v nečinném vysedávání v zahradě a že o této činnosti nic nevěděl (s. 142). On sám by ji pravděpodobně vnímal jako další domýšlivou reformátorku, která se snaží opravit rostliny šroubovákem a netuší, v jak bezprostřední blízkosti katastrofy se přitom pohybuje.[40] George Orwell to tušil, když v recenzi na Hayekovu Cestu do otroctví označil jeho obavy za opodstatněné.[41] Myšlení ani jednoho z autorů se nevyznačuje strhující sebejistotou, s jakou své teze čtenáři předestírá Kate Raworthová. Možná překvapivě ale právě jejich pochybnost je tím, co i ve dvacátém prvním století potřebujeme nejvíce. Jakkoli se totiž může situace naší civilizace jevit bezútěšnou, nahrazením skutečné ekonomie „Ekonomií“ koblihy bychom si ji mohli udělat jedině horší. 

Název jedné z kapitol knihy praví, že všichni jsme teď ekonomové a ekonomky. Tudíž, ač elektrikář, autor je ekonom


Poznámky

Není-li uvedeno jinak, čísla stran se vztahují k Raworth (2020).

[1] Už na začátku osmnáctého století poukazoval Richard Cantillon, že abychom mohli k ekonomickým jevům zaujímat hodnotová stanoviska, musíme je napřed pochopit sama o sobě, vytvořit si dočasně určitý odstup, viz Rothbarda (2006) s. 347–348. Rovněž o této problematice pojednává Friedman (1997), jehož publikaci autorka sice cituje, s jeho argumenty ale bohužel nijak nepolemizuje. 

[2] Např. autorkou jinde zmiňovaný Daniel Kahneman obdržel za svou práci Nobelovu cenu za ekonomii již roku 2002. Jeho příspěvky jsou ale pochopitelně ještě daleko starší.

[3] s. 91–94. Například obrázek ekonomického člověka sugeruje, že je schopen uvažovat pouze o penězích. Friedman a spol ale neměli důvod předpokládat, že jejich subjekt není schopen vnímat jiný než peněžní užitek.

[4] Viz Friedmana (1997). Ani zde autorka na Friedmanovy argumenty nijak nereflektuje.

[5] Např. Friedrich A. Hayek se nechal slyšet, že tato Friedmanova kniha byla pro ekonomii nejnebezpečnější hned po Keynesově Obecné teorii. To je pozoruhodné i proto, že tyto dva ekonomy autorka v knize několikrát vykresluje jako příslušníky jedné tradice (Hayek, 1994, cit. podle Huerty de Sota, 2012, s. 97). 

[6] Např. Hayek (1999), s. 91f.

[7] Coase získal roku 1991 Nobelovu cenu za ekonomii. Zabýval se mimo jiné institucionální analýzou pozitivních i negativních externalit. Notoricky známý je především Coasův teorém.

[8] Nordhaus získal roku 2018 Nobelovu cenu za ekonomii, konkrétně za „zahrnutí změn klimatu to dlouhodobé makroekonomické analýzy“ (nobelprize.org).

[9] Vztah autorky k ekonomickým zákonitostem je mi nejasný. V rozhovoru pro Green European Journal se nechala slyšet, že „neexistují žádné [ekonomické] zákony, pouze design“. Na straně 156 i jinde se například skutečně zdá, že podle ní zákon poptávky neplatí, jelikož podle ní není pravda, že by minimální mzda měla vliv na zaměstnanost. Například na straně 207 ale platnost toho samého zákona nejen předpokládá, ale dokonce ji považuje za zcela samozřejmou, když píše, že vzhledem k silnému zdanění práce není divu, že dochází k tak intenzivní robotizaci průmyslových odvětví, jaké jsme v dnešní době svědky.

[10] Ludwig von Mises měl údajně na jedné z konferencí Montpelerinské společnosti pronést ke svým kolegům větu: „Všichni jste banda socialistů!“ (Stroukal, 2019, s. 60).

[11] Např. Hayek (2020).

[12] Především Hayek (1999).

[13] Za pochybné navíc považuji i autorčino tvrzení, že se sami členové Montpelerinské společnosti nazývali „neoliberály“ (na svých webových stránkách to tvrdí explicitně, v knize je to pouze silně naznačeno, s. 89). Osobně jsem v textech Misese, Hayeka, Friedmana nebo Poppera tento pojem nikdy nezaznamenal. V zakládajícím dokumentu Montpelerinské společnosti není rovněž k nalezení. Autorka bohužel zdroj svého tvrzení neuvádí.

[14] Například Hayek (1995) s. 23: „Kdybychom použili nemodifikovaná, ničím nebrzděná pravidla mikrokosmu (tj. malé skupiny či tlupy, nebo, řekněme, své rodiny) na makrokosmos (naši širší civilizaci) […] zničili bychom jej. Kdybychom měli vždy uplatňovat pravidla rozšířeného řádu v intimnějších seskupeních, rozdrtili bychom zase je. Musíme se tedy učit žít ve dvou světech zároveň.“ (Za objev tohoto citátu vděčím Matěji Šusterovi).

[15] Zmiňme alespoň „řadu selhání regulace finančního sektoru“ a „nepřipravenost a neznalost tvůrců hospodářské politiky“ (tj. nikoli jejich neexistence) (The financial crisis inquiry report), dále státem zřízené asociace Fannie Mae a Freddie Mac vykupující špatné hypotéky, morální hazard v podobě principu too big to fail, oligopol státem licencovaných ratingových agentur nebo roli centrální banky (Stroukal, 2019).

[16] s. 69. Těžko říct, kde autorka k tomuto svému dojmu přišla. O postoji každého jednoho člena Montpelerinské společnosti k ženám není podle mého nejlepšího svědomí mnoho známo. Pozoruhodná je ale v tomto směru například práce jednoho ze starších členů Ludwiga von Misese z roku 1922, která ve svém celku vyznívá velmi pokrokově. Mises a priori nepřisuzuje ženám žádné společenské role a vyjadřuje přesvědčení, že ženy mohou stejně jako muži dosahovat velkých profesních úspěchů, pakliže si to přejí.  Pouze konstatuje, že příroda ženám v tomto směru nespravedlivě přiřkla úděl mateřství, které musí žena v takovém případě do nějaké míry obětovat (Mises, 2019, např. s. 116).

[17] Obzvláště delikátní je tato záležitost v češtině, kde bylo slovo berně, odvozené od braní, postupně nahrazeno eufemistickým daně, odvozeným od dávání. https://archiv.ihned.cz/c1-784574-berne-dan-a-dalsi

[18] V pojetí Daniela Kahnemana jsou heuristiky produktem systému 1, zatímco porozumění statistice, rozhodovací stromy a podobné nástroje vědomého myšlení spadají do hájemství systému 2 (Kahneman, 2012).

[19] Už Marx a Engels si všímají v Manifestu komunistické strany, že kapitalismus „k veliké žalosti reakcionářů“ přetrhává tradiční národovecké vazby a dává vzniknout skutečnému světoobčanství (za tento postřeh vděčím Johanu Norbergovi).

[20] Žižek, 2013 s. 58.

[21] Mas-Colell et al. 1995 s. 598. Proč se daná problematika nepředkládá úplným začátečníkům, jak si stěžuje Kate Raworthová, by mělo být zřejmé každému, kdo si danou pasáž nalistuje. Skutečně se nejedná o triviální záležitost.

[22] Autorčiny vpravdě předpotopní názory a argumenty stran této problematiky byly přesvědčivě zpochybněny dávno předtím, než je v polovině 19. století velmi přístupnou a humornou formou zpracoval Frederick Bastiat (viz například Ekonomická sofismata nebo Co je vidět a co není vidět, obojí dostupné online v češtině).

[23] Krugman (1996), cit. podle Caplana (2010), s. 64, resp. 283.

[24] Esther Duflová, Sociální experimenty pro řešení chudoby, TED talk, 2010. https://www.ted.com/talks/esther_duflo_social_experiments_to_fight_poverty?language=cs.

[25] Na tento paradox relativních ukazatelů upozorňuje také např. Prokop (2020), s. 35. Příslušné kapitoly v jeho knize mohou posloužit jako výrazně lepší příklad úvah o chudobě z levicových pozic.

[26] s. 147: „Nezbytné samozřejmě i nadále budou mezinárodní transfery od bohatých k těm 300 milionům lidí, kteří žijí v chudobě v zemích klasifikovaných jako nízkopříjmové, především v subsaharské Africe, ale nová geografie strádání staví řešení nerovností na národní úrovni do popředí snah o vymýcení chudoby.“

[27] s. 195. Nejvstřícnější interpretace, jakou jsem dokázal vymyslet, je následující: Výrobky s šetrným designem jsou náročné na suroviny a zdroje obecně a tedy drahé. To firmy odrazuje od jejich vývoje a výroby. Autorce ale stále zbývá vysvětlit, proč by si firmy počínaly takto hloupě a nedokázaly si spočítat, že se krátkodobě zvýšené náklady na regenerativní design v budoucnu vrátí v podobě nákladů nižších, jako to dělají naprosto běžně u jiných investic.

[28] Tzv. problém kalkulace v jeho nynější podobě zřejmě jako první formuloval Max Weber. Ze socialistů se jím zabývali například Heinrich Herkner nebo Oskar Lange.

[29] Orwell, 2014.

[30] Autorka v knize zmiňuje pouze jeden omezený experiment, ze kterého nanejvýš plyne, že jiné kultury mimo tu naši vykazují tu větší, tu menší míru sobectví v závislosti na socioekonomických podmínkách (s. 99-100). Není ale jasné, jak by mohl hypotetický sociální inženýr tyto jevy vědomě řídit.

Dále autorka zmiňuje příběh kmene Krí (s. 244), který v reakci na zvýšenou cenu nabízenou Evropany za své kůže směnil kůží méně. Z příběhu tedy můžeme nanejvýš vyčíst, že jejich poptávka po jistém druhu zboží nabízeném Evropany byla málo elastická (tj. jejich mezní užitek z tohoto druhu zboží rychle klesal), o jejich případné lačnosti po jiných druzích zboží se z této historky nedozvíme nic. Není bez zajímavosti, že standardní ekonomie dokáže tuto situaci snadno vysvětlit i v případě, že indiáni kmene Krí skutečně neměli zájem o žádné hmotné statky – jednoduše více preferovali statky nehmotné. Jakkoli tudíž shledávám přitažlivým autorčin apel na větší ocenění nehmotných statků (péče o druhé, fyzický pohyb, navazování kontaktů atd.), žádná změna ekonomického myšlení k tomu není potřebná.

[31] Haidt (2013) s. 233.

[32] Abychom byli féroví, na jiném místě (s. 187) si autorka toto nebezpečí částečně uvědomuje, a proto zavrhuje např. systém emisních povolenek jako neúčinný. Místo toho ale navrhuje mnohem radikálnější změny a jakkoli je z jejího popisu nejasné, jak jich má být dosaženo, lze předpokládat, že tím spíše takové změny narazí na odpor.

[33] Řada představitelů tohoto směru ekonomického myšlení později obdržela Nobelovu cenu za ekonomii, včetně jejího zakladatele Jamese Buchanana. Klíčovými koncepty jsou zejména dobývání renty, rozptýlené náklady a koncentrované výnosy, Arrowův teorém nemožnosti, racionální ignorance aj.

[34] Bauman (2003), s. 128.

[35] Bauman (2003), s. 138.

[36] Za pojem demokratický fundamentalismus i související úvahu vděčím Bryanu Caplanovi (Caplan, 2010).

[37] s. 104, více viz již odkazovaná publikace Kahneman, 2012.

[38] Proč jsou systematická zkreslení a iracionalita spíše více, než méně škodlivá právě v demokratických procesech oproti procesům tržním viz Caplana (2010).

[39] Hayek (1974).

[40] Hayekův známý citát jakoby byl adresován přímo Kate Raworthové, která má slovo design obzvláště v oblibě: „The curious task of economics is to demonstrate to men how little they really know about what they imagine they can design.“ (v češtině Hayek, 1995).

[41] Orwell (1944).


Literatura

Bauman, Zygmunt. 2003. Modernita a holocaust. Praha: SLON.

Caplan, Bryan. 2010. Mýtus racionálního voliče. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

Friedman, Milton. 1997. Metodologie pozitivní ekonomie. Praha: Liberální institut. (pdf česky)

Haidt, Jonathan. 2013. Morálka lidské mysli. Praha: dybbuk.

Hayek, Friedrich August von. 1974. The Pretence of Knowledge. Nobelovská přednáška. (anglicky)

Hayek, Friedrich August von. 1994. Hayek on Hayek: An Autobiographical Dialogue, Stephen Kresge and Leif Wenar (eds.), Chicago, IL: University of Chicago Press, London: Routledge (česky jako Autobiografické rozhovory, Brno, 2002).

Hayek, Friedrich August von. 1995. Osudná domýšlivost. Praha: SLON.

Hayek, Friedrich August von. 1999.  Soukromé peníze. Praha: Liberální institut.

Hayek, Friedrich August von. 2020. Individualismus a ekonomický řád. Praha: Wolters Kluwer.

Huerta de Soto, Jesús. 2012. Rakouská škola. Praha: Dokořán, CEVRO Institut.

Kahneman, Daniel. 2012. Myšlení rychlé a pomalé. Brno: Jan Melvil Publishing.

Krugman, Paul. 1996. Pop internationalism. Cambridge: MIT Press.

Marx, Karl. Engels, Bedřich. 1974. Manifest komunistické strany. Praha: Svoboda. (pdf česky)

Mas-Collel, Andreu. Whinston, Michael. Green, Jerry. 1995. Microeconomic Theory. New York: Oxford University Press.

Mises, Ludwig von. 2019. Socialismus. Praha: Grada, Liberální institut.

Orwell, George. 1944. George Orwell Review. (anglicky)

Orwell, George. 2014. Ohlédnutí za Španělskou válkou. Praha: Argo.

Prokop, Daniel. 2020. Slepé skvrny. Brno: Host.

Raworth, Kate. 2020. Ekonomie koblihy. Praha: IDEA.

Rothbard, Murray. 2006. Economic tought before Adam Smith. Auburne: Ludwig von Mises Institute. (pdf anglicky)

Stroukal, Domink. 2019. Ekonomické bubliny. Praha: Grada.

Žižek, Slavoj. 2013. Násilí. Praha: Rybka publishers.

Sdílej

O Autorovi

mm

Martin Štencel je inženýr výzkumu a vývoje v technologické firmě a spolupracovník Liberálního institutu.

Comments are closed.

All search results