Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Evoluce rodiny aneb přečetli jsme za vás: Horwitzova Hayekova moderní rodina

0

Obyčejně když slyšíte někoho říct, že mezi jeho koníčky patří rodina, můžete to bezpečně chápat jako jakousi neopominutelnou zmínku, stejně jako poděkování režisérovi v oscarovských projevech nebo voličům v povolebních proslovech. Když vám to řekne makroekonom, můžete navíc spekulovat, do jaké míry je to omluva za večery strávené nad daty z FREDu.

Ale když vám to řekne Steven Horwitz, v současnosti distingovaný profesor volného obchodu na Ball State University v Indianě, je to úplně jinak. Profesor Horwitz, pokud je třeba ho představovat, patří mezi nejvýznamnější rakouské ekonomy současnosti, a běžně se věnuje rakouské makroekonomii a monetární politice zejména. Napsal o ní také tři knihy, poslední z nich, Úvod do rakouské ekonomie (Austrian Economics: An Introduction), kterou vydal Cato Institute před pouhými pár měsíci, si můžete jako e-book zdarma stáhnout

Dlouhodobě se však nezabývá jen penězi, strukturou kapitálu a časovými preferencemi, ale už od roku 2007 i ekonomií rodiny. Jeho výzkum v této oblasti lze shrnout nálepkou hayekovská analýza historie a evoluce rodiny jako produktu spontánního řádu, nebo lépe, jak jej sám Horwitz pojmenoval na obálce své knihy z roku 2015, Hayekova moderní rodina: Klasický liberalismus a evoluce společenských institucí. Tu vám také v tomto článku zkusíme přiblížit. Pokud vás jeho délka odradila, můžete směle přeskočit na konec, kde najdete záznam z rozhovoru se Stevem Horwitzem o kapitalismu a rodině, který s ním vedli čeští Studenti za svobodu.

Proč Hayek?

„Až příliš často bývá klasický liberalismus vymezován svými politickými závěry, a ne svými analytickými nástroji,“ říká Horwitz už v úvodu knihy, a kromě toho, že se snaží stejné chyby až na poslední kapitoly v celé knize vyvarovat, tím také odpovídá na otázku proč právě Hayekova rodina.

Bylo by proto skutečně škoda, pokud by konzervativnější čtenář knihu vrátil na poličku jen kvůli moderní rodině v názvu. Stejně tak by byla škoda, kdyby kvůli černo-žluté obálce nebo klasickému liberalismu v podtitulu knihu odložil zastánce progresivní levice. Když už jsme u toho, byla by stejná škoda, pokud by ji odložil liberál – Hayekova moderní rodina totiž není o normativních závěrech stran toho, jakých forem by rodina měla (nebo neměla) nabývat, nebo jaké funkce by měla plnit. Namísto normativními závěry se zabývá důkladnou a skvěle ozdrojovanou analýzou vývoje, kterým rodina jako společenská instituce prošla – jinými slovy, faktickou a (osudně) nedomýšlivou Hayekovskou analýzou.

Je otázkou, jestli svět opravdu tolik potřebuje klasicky liberální teorii rodiny, kterou Horwitz slibuje – koneckonců, kniha není primární výzkum, většina se opírá o existující výstupy v konkrétních otázkách. Unikátní je v tom, že dává existující výzkum o postupném vývoji instituce rodiny dohromady v komplexní narativ evoluce rodiny a ukazuje na jednotící prvky a trendy ve sledovaných změnách v dlouhém období. Nicméně, i kdyby svět kompletní a (svými nástroji) hayekovskou teorii rodiny nepotřeboval, rozhodně ji potřebuje klasický liberalismus.

Funkce udávající formu a život ve dvou světech

Základní teze Horwitzovy historické analýzy rodiny je, že funkce udává formu. Rodina jako společenská instituce plní určitou společenskou funkci, a nabývá takové formy, která této funkci nejlépe slouží a nejlépe ji naplňuje. Horwitz v knize trasuje vliv změn ekonomických systémů, externích podmínek jako pravěké klima, technologického vývoje, kulturního vývoje a růstu blahobytu na funkci, kterou rodina v průběhu staletí plní, a ukazuje, jak se v závislosti na to měnila její forma.

Hlavní hayekovská otázka v tomto ohledu zní: jak ve světě roztříštěných, často kontextových a tacitních znalostí nacházet způsoby, kterými lze dosahovat efektivního využívání znalostí ostatních ke spolupráci, koordinaci a vzájemnému prospěchu. Právě za účelem adresování tohoto problému se vyvíjejí společenské instituce, které mají problém distribuovaných vědomostí adresovat.

Tyto instituce se nemusí vždy řídit tržním principem, souhlasí s Hayekem Horwitz; trhy nejsou vhodným prostředkem pro organizace veškerých prvků společnosti, a některé nestátní instituce občanské společnosti, jakými je třeba rodina, mohou fungovat lépe v jiné než tržní formě.

O podobném principu Hayek mluví v Osudné domýšlivosti: je třeba rozlišovat mezi mikro-řády institucí každodenních interakcí zaměřených na organizaci konkrétní aktivity či adresování konkrétního problému, jakými jsou firmy, a makro-řády komplexní a anonymní Velké společnosti. Zásady a procesy, kterými se řídí lokální instituce mezi vzájemně známými jednotlivci nemohou být aplikovány na Velkou společnost a obráceně. Musíme se proto naučit „žít ve dvou světech zároveň“ – světě lokálních organizací, těchto ostrůvků plánování, řečeno s Coasem, a makro-společnosti spontánního řádu.

Společenské instituce vznikají jako nástroje usnadňující komunikaci a koordinaci očekávání ve světě nedokonalých znalostí a nejistoty. Úspěšné instituce jsou napodobovány a nahrazují neúspěšné praktiky, které zanikají. Zatímco koordinace ve Velké společnosti je řízena cenovým mechanismem, lokální organizace se řídí do větší či menší míry centrálním plánem. Posuzování úspěchu tohoto plánu je opět možné díky nástrojům spontánnímu řádu Velké společnosti, kterou společně lokální organizace tvoří, a které jsou schopné poskytnout indikátor toho, jak dobře si lokální organizace vedou v adresování problémů Velké společnosti. Jak říká Horwitz, nemůžeme dost dobře rozumět emergentnímu řádu Velké společnosti bez porozumění role, jakou v něm hrají instituce jako rodina, a nemůžeme rozumět funkci rodiny bez porozumění řádu, ve kterém funguje.

Láska, Nutnost a Maslow

Jaký společenský problém tedy řeší instituce rodiny? Jeho důležitou částí je jistě prokreace a zajištění a výchova dětí, nebo i zajištění na stáří. Stejně tak může jít o ekonomickou a politickou funkci, a v neposlední řadě funkci psychologickou. Stejně jako ostatní společenské instituce, funkce rodiny se měnila spolu s měnícím se prostředím, a její forma se měnila tak, aby co nejlépe zajistila její novou funkci.

Horwitz v knize popisuje vývoj funkce rodiny pomocí metafory dějinného souboje až téměř personifikované Lásky a Nutnosti (v originále Love and Prudence, Šetrnost či Prozíravost v kontextu není pro Prudence ideální překlad) vypůjčené od Deirdre McCloskeyové; Horwitzův argument po většinu knihy je ten, že jakkoliv máme dnes tendenci si středověkou společnost a rodinný život romantizovat, po většinu své historie byla instituce rodiny vedena Nutností – tedy funkcí rodiny bylo především být výrobní jednotkou a nástrojem hmotného zaopatření. Teprve díky nástupu kapitalismu a industrializace Nutnost ustoupila Lásce.

V jedné z nejlepších kapitol Horwitz celý historický vývoj rodiny popisuje jako vertikální posun v Maslowově pyramidě potřeb. Funkce rodiny se postupně mění z primárně hospodářské a z nutnosti zajistit základní potřeby a bezpečí svých členů, na zajištění potřeby lásky, spolu s tím, jak kapitalismus umožnil zajištění předchozích funkcí snadno i mimo manželství. Doktrína oddělených sfér 19. století se pak snažila zejména ženy přesvědčit, že zdroj jejich uznání a sebehodnoty pramení z manželství. Vrcholem Maslowovy pyramidy je sebe-aktualizace a sebe-identifikace. Horwitzův argument zní, že zatímco po většinu historie byla rodina prostředkempro zajištění spodních pater pyramidy potřeb, v moderní rodině jde spíše o to, co může jednotlivci přinést stran vyšších potřeb.

Předmoderní rodina

Kapitoly trasující vývoj rodiny jsou vůbec nejsilnější část Horwitzovy knihy. Jednotlivé popisované změny se dobře skládají v celkový narativ o kapitalismu, růstu blahobytu, a změnách v rodině, teoretický background funguje, a vše je poctivě a důkladně ozdrojováno – tyto kvality bohužel některým pozdějším kapitolám, zejména kapitolám o dětech, chybí.

Obecně je pro Hayekovu moderní rodinu charakteristické, že když v ní Steve Horwitz mluví o rodině, mluví především o partnerském páru, který ji tvoří. Vzhledem k jeho hayekovské analýze jde však o logický postup: Horwitz se zkrátka zaměřuje na změny jednání aktivních agentů ve zkoumaném systému, a děti (a často prarodiče nebo jiní starší členové rodiny) se buď na aktivních rozhodnutích nepodílejí, nebo jsou až dalšími hráči za rodiči v sekvenční hře, kde jsou rodiče hráčem číslo jedna.

V před-novověkém světě to dokonce často bylo právě uzavření sňatku, které dalo vzniknout jednotlivcům (nebo novému páru) jako ekonomickým agentům. Ve světě, kde děti jsou spíše ekonomickým aktivem domácnosti než chráněnými poklady, a kde jsou na sobě manželé díky převládající chudobě vzájemně ekonomicky závislí, jsou to pak většinou nutně rodiče, kteří svým dětem vybírají vhodné partnery tak, jak velí Nutnost – nejen pro přežití dětí, ale také pro své vlastní zajištění ve stáří. Uzavřením nových manželství pak teprve vzniká nová produkční jednotka, která se začne chovat jako ekonomický aktér.

Nejen kvůli ekonomické závislosti starších příbuzných, ale i díky propojenosti rodin v malých komunitách, píše Horwitz, by bylo chybou představovat si pod před-industrializační rodinou do 18. století dnešní nukleární rodinu se značnou mírou soukromí; rodina byla daleko více součástí místní komunity, a do té míry na které na ní byly sami více závislí, i státu a církve. Před rozvojem Velké společnosti dominovala organizace lokálních plánů. V chudobě, jaká převládala po většinu lidské existence, byl společenský náklad neúspěšného manželství pro rodiny i komunitu zkrátka příliš vysoký.

Zdroj: Our World in Data, World Bank

Mezi první funkce rodiny tak patřila její schopnost fungovat jako výrobní jednotka. Na čem při volbě partnerů záleželo byla komplementarita jejich výrobních kapacit, stejně jako komplementarita jejich rodin. „Manželství,“ cituje Horwitz Stephanie Coontzovou, „není jediným způsobem jak zabránit incestům, organizovat výchovu dětí, distribuovat zdroje, starat se o starší příbuzné, nebo koordinovat domácí výrobu. Je to však jediný způsob, jak získat nové příbuzné [in-laws].“ Rozšiřování rodiny manželstvím bylo jednou z jejích prvních funkcí nejen díky akumulaci komplementárních statků, ale také i díky snadnější facilitaci a rozšiřování dělby práce. U předmoderní rodiny šlo o způsob snižování nejistoty pomocí přeměny cizinců v příbuzné.

Horwitz v knize trasuje vývoj předmoderní rodiny a její formy a její postupnou emancipaci od silného vlivu komunity spolu s rostoucí dělbou práce, stejně jako pomalu se měnící role žen, mužů i dětí od prvobytně pospolných společností, střídavě brzděný církví a feudálním systémem, až do 18. století, kde popisuje nejzlomovější proměnu její funkce s adventem kapitalismu a Velké společnosti.

Vznik moderní rodiny a doktrína oddělených sfér

„S růstem hospodářského přebytku v důsledku dělby práce došlo ke snížení počtu komunit na hranici přežití, čímž rozhodování o uzavření manželství a o rodině znamenalo menší riziko pro celou komunitu, díky čemuž měli jednotlivci čím dál větší svobodu vlastní volby.“

Přebytek zdrojů nutně znamenal i přebytek času a tím pádem výrobních kapacit domácnosti, které nemusely být investovány do zemědělství pro vlastní obživu a domácí výroby. To do větší míry umožnilo práci na cizím fyzickém kapitálu, zprvu především díky rozptýleným, a poté i soustředěným manufakturám. Mezi hlavními hybateli, které zapříčinily změny v rodině v 18. století, proto Horwitz identifikuje přechod z hospodářské samostatnosti na námezdní práci a oddělení práce od domácnosti.

Horwitz toto období označuje za vznik moderní rodiny. Ta se vyznačuje nejen nižším počtem členů a větší nezávislostí na komunitě, ale díky menší vzájemné ekonomické závislosti partnerů i jejich rodin na budoucím manželství také postupným nahrazováním ekonomické funkce rodiny jako výrobní jednotky rodinou jako spotřební jednotkou – nezáleželo již tolik na komplementaritě výrobných kapacit partnerů, ale na komplementaritě preferencí po spotřebě, slovy Horwitze-ekonoma. Jinými slovy, Láska začíná nahrazovat Nutnost. S koncem feudalismu a rozšiřováním volebních práv zaniká i politická funkce rodiny jako prosředku pro udržování, posilování či rozšiřování rodových držav.

Na měnící se okolnosti a funkci rodiny reaguje i její forma. S přechodem na námezdní práci v 18. století končí striktní rozdělení práce samostatné výroby, kde se muži převážně věnují zemědělství, ženy práci v domácnosti a starší děti většinou pověřené péči o mladší sourozence, a namísto toho muži, ženy i děti přecházejí na námezdní práci. S růstem produktivity pak byl příspěvek dětí k příjmům domácnosti stále méně zásadní, což jednak umožnilo dětem opustit manufaktury a namísto toho kumulovat lidský kapitál v podobě vzdělání, a také vedlo k dalšímu zmenšení rodin: s tím, jak se rodina obešla bez práce a příjmů většího množství dětí – „s umenšením významu dětí jako aktiva domácnosti a s růstem nákladů na jejich výchovu a vzdělání se čistý výnos dětí citelně snížil“.

Přes krátkodobý růst rovnosti partnerů spolu s manželstvím ze souhlasu a přítomností žen v pracovní síle se záhy vynořilo nové rozdělení práce dle pohlaví: nově vzniklý komerční svět narazil na zakořeněné morální cítění spojené s komunitním životem a náboženstvím. A díky rostoucí produktivitě a mzdám tento konflikt našel řešení: doktrínu oddělených sfér, kde se muži účastní nečisté komerce a politiky, a ženy v domácnosti udržují ideál viktoriánské mravní čistoty.

Přes všechen skvělý dobový kontext a ekonomické analýzy důvodů, které vznikly k doktríně dvou oddělených sfér, která více či méně převládala od konce 18. až do 20. století, které Horwitz poskytuje pomocí současného výzkumu a sekundární literatury, v kapitolách z velké části o rovnosti pohlaví citelně chybí i odkazy na dobovou literaturu. Rád bych si na tomto místě přečetl více o začínajícím sufražetském hnutí za politická práva a rovnost žen, stejně jako více odkazů na dobové autory, kteří rovněž problém oddělených sfér zkoumali, jako třeba Tocqueville (jakkoliv narozdíl od Horwitzovy ahodnotové historické analýzy je velkým zastáncem oddělených sfér), který navíc rovněž zaujímá až hayekovský postoj ke společenským institucím:

„Postupný vývoj k rovnosti je tedy jev daný Prozřetelností. Má její základní znaky; je všeobecný, trvalý, vymyká se lidské moci; všechny události, právě tak jako všichni lidé, mu slouží… Kam tedy jdeme? Na to nedokáže nikdo odpovědět, protože nám chybějí jakékoliv možnosti srovnání.“

Ne až tak tradiční rodina

V analýze post-viktoriánské éry popisuje Horwitz další proměny rodiny, způsobené dalším růstem produktivity i vývojem technologií, ale čím dál více také politickou a legislativní změnou, zejména co se týče možnosti rozvodů. Vyvrací také jako mýtus tradiční rodinu, konzervativci tolik oblíbenou.

Přestože s dalším růstem příjmů manželů bychom čekali, že se zapojení mladých žen v pracovní síle nebude zvyšovat, ve skutečnosti se mezi lety 1890 a 1930 téměř ztrojnásobilo; Horwitz-ekonom popisuje střídavě převládající roli důchodového a substitučního efektu: zatímco zprvu důchodový efekt dominoval s tím, jak společenské stigma činilo nabídku práce žen neelastickou vzhledem k mzdám, v meziválečném období se díky zapojení žen do válečné výroby toto stigma mírnilo (a s ním klesal i negativní důchodový efekt) a spolu s tím rostl substituční efekt díky vyrovnávání mezd mužů a žen a dostupných pracovních pozic a poklesu časové náročnosti prací v domácnosti díky automatizaci.

Mimo to Horwitz předkládá ekonomické zdůvodnění dalšího posunu rodiny na Maslowově pyramidě potřeb směrem k sebe-aktualizaci, sexualizace manželství, vlivu postupného růstu užívání antikoncepce nebo například vzniku dnešní formy romantických schůzek a seznamování ve 20. letech, které všechny stojí za přečtení.

I díky tomu, píše Horwitz, je představa tradiční rodiny 50.–60. let mylná. Zapojení žen s dětmi do 17 let do pracovní síly v této době  dosáhlo 40 % a žen obecně 50 %, a i pro zbývající ženy šlo o krátkou časovou periodu, především díky rozšíření antikoncepce, které nejen „oddělilo sex od těhotenství, ale také umožnilo oddělení sexu od manželství“, většímu zájmu žen nejen o práci, ale i o kariéru a investici do lidského kapitálu, a všeobecnému kulturnímu uvolnění. Tradiční rodina je tedy, uzavírá Horwitz, především představou vytvořenou dobovými televizními pořady.

„Idealizovaná rodina padesátých let byla produktem unikátních historických okolností, a ne až tak častá, jak se mnozí mohou domnívat. Pokud jako tradiční chápeme takovou rodinu, která byla běžná po většinu lidské existence, pak by měli mít na mysli spíše před-moderní rodinu.“

Bohužel v závěrečné části knihy Horwitz začíná postupně opouštět rigorózní ekonomickou analýzu ve prospěch popisu legislativního vývoje, a nakonec až anecdotal evidence, zejména v kapitolách o dětech. Jakkoliv mnoho procesů je naprosto zlomových pro chápání vývoje rodinného práva a rodiny ve 20. století, ať už jde o Loving v. Virginia a mezirasové sňatky, Roe v. Wade, a jiné zásadní spory, díky kterým ženy získaly práva, která dosud byly jen privilegii mužů, jako praktikovat advokacii, nebo dokonce vůbec pracovat v manželství, nebo základní ochranu například před manželským znásilněním (kterou ženy v Americe získaly až v osmdesátých letech), je škoda že v závěru knihy Horwitz opouští dosud užívané nástroje a omezuje se jen na popis právního vývoje.

Rozvod a rovnost

Jedna z nejlepších částí Hayekovy moderní rodiny se věnuje rozvodům, na které si Horwitz v knize naposledy nasazuje hayekovské brýle ekonoma.

Rostoucí rozvodovost je vedle alternativních forem manželství největší strašák obhájců tradiční rodiny už od šedesátých let. Kromě samozřejmých důvodů, jako rostoucí ekonomické nezávislosti žen a spolu s častějším sledováním kariéry i rozšířenějším nalézání identity mimo rodinu, nebo dalšího posunu funkce manželství směrem k psychologickým a emocionálním potřebám, jde především o kulturní změny a výsledné změny rodinného práva v podobě jednostranných (no-fault) rozvodů (v USA poprvé od roku 1969 v Kalifornii).

Ty nevyžadují souhlas partnerů ani nalezení viníka rozvodu, a umožňují tak snadné ukončení manželství. Horwitz na rozvody nahlíží skutečně jako rakouský ekonom, a opakovaně se odkazuje na teorii hospodářského cyklu a studii tržní nerovnováhy. Manželství považuje za výrobní plán, a rozvod jako selhání plánu. Pro vlnu rozvodů po zavedení no-fault potom nabízí vysvětlení vyčištění trhu – nešlo by pak o růst selhání plánů, pouze o likvidaci již špatných manželství.

Zdroj: Institute for Family Studies 

Tím nicméně nevysvětluje to, že po první vlně rozvodů nedošlo k výraznějšímu poklesu, a míra rozvodovosti po prvotním nárůstu dlouho stagnovala. Horwitz na to odpovídá argumentem signalizování a nejistoty: díky oběma partnerům nyní aktivně budujících kariéru bylo pro obě strany těžší předvídat budoucí kompatibilitu preferencí, nebo vyjádřit důvěryhodný závazek.

Závazek v tomto případě spočívá v budování specifického lidského kapitálu. V předmoderní rodině, kde manželství plnilo funkci výrobní jednotky, byla míra specificity tohoto kapitálu velmi nízká, neboť šlo především o schopnost k domácí výrobě a reprodukci. I proto byli partneři poměrně zaměnitelní, uzavřít několik manželství po smrti partnera nebylo nijak neobvyklé, neboť kapitál byl přenositelný. Zároveň bylo snadné dosáhnout komplementarity, a selhání výrobního plánu (v tomto případě manželství) nebylo pravděpodobné. Se změnou funkce manželství se nutný lidský kapitál stává čím dál tím více specificky a nepřenositelný, zahrnuje spíše znalosti preferencí partnera s tím, jak manželství začalo být o komplementaritě spotřeby spíše než výrobních kapacit.

Nepřenositelnost lidského kapitálu tak zvýšila cenu investice do jeho akumulace, píše Horwitz, a společenské a právní vývoj, ktery zvýšil možnost rozvodu, snížil jeho očekávanou hodnotu, čímž odradil manžele od investování do tohoto specifického manželského kapitálu (a tím dále zvýšil pravděpodobnost rozvodu).

Snížení ceny rozvodu, řekl by ekonom, by mělo vést nicméně i k růstu počtu více rizikových manželství. Na datech však pozorujeme, že i přes vznik krátkých a brzy uzavřených manželství, obecně manželství spíše ubývá. Podle Horwitze k tomu přispívá řada faktorů, jako třeba delší očekávaná délka dožití, díky které lidé více otálejí s uzavření manželství. Dalším je jev, který označuje za sériová manželství: manželství, jejichž plán je jednoduše krátkodobý – po jeho naplnění, resp. vyčerpání benefitů manželství, dojde k jeho terminaci a manželé se rozejdou.

Horwitz se mimo historické zkoumání zamýšlí i nad jakousi cost-benefit analýzou no-fault rozvodů: na jednu stranu možnost jednostranně vystoupit z manželství prokazatelně vede ke snížení patologických jevů nešťastných manželství – jako domácího násilí. Zároveň však Horwitz ukazuje, že vedla k méně férovému majetkovému vyrovnání, typicky v neprospěch žen. S nutností oboustranného souhlasu k terminaci manželství měly podle Horwitze zpravidle zejména ženy větší vyjednávací sílu ve vyjednání výhodnějšího vyrovnání.

Nelze nezmínit i manželství a vztahy osob stejného pohlaví, ke kterým se vyjadřuje jak Horwitz-ekonom tak Horwitz-libertarián. Horwitz ekonom především analyzuje rostoucí počet vztahů osob stejného pohlaví, nikoli díky růstu počtu osob v zájmu o takový vztah, nýbrž díky vzniku anonymity větších měst a ekonomické nezávislosti jednotlivce, umožňující nejprve mužům a posléze i ženám život mimo manželství. Tím navazuje i na měnící se funkci manželství: s proměnou funkce manželství z primárně ekonomické a prokreační funkce na funkci psychologickou, sexuální a sebe-identifikační, rostla podle Horwitze popularita takových vztahů i síla nároku na rovné manželství. Horwitz se odkazuje opět na Stephanie Coontzovou, když říká že „manželství osob stejného pohlaví, jakkoliv se jedná o úspěch, neznamená revoluční změnu; skutečnou revolucí bylo manželství založené na lásce“. Vše ostatní po změně funkce manželství již následovalo.

Roli hrála i proměňující se kultura – stejně jako seriály padesátých let vytvořily ne zcela faktickou představu převládající tradiční rodiny, tak od konce 20. let televize, filmy a populární kultura obsahující homosexuální postavy a páry tyto přiblížila a normalizovala širší veřejnosti, a umožnila mnohým z nich coming-out, stejně jako pomohla politickému hnutí za jejich zrovnoprávnění v otázkách manželství a adopce.

Horwitz-libertarián se pak zabývá otázkou rovnosti a jejího významu pro liberalismus, pochopitelně zejména v otázce rovného manželství osob stejného pohlaví. Předně připomíná, že funkce manželství se vyvíjela, a nic nenasvědčuje tomu, že by současnou funkci manželství měly stejno-pohlavní sňatky naplňovat hůře než ty heterosexuální. To jej vede k otázce, na základě čeho stát chce některým osobám upřít rovné právo uzavřít manželství.

Liberálům navíc připomíná, že jakkoliv se hnutí zejména v době tzv. progresivní éry přetransformovalo především v odpor vůči státu a jeho zásahům do života občanů, vzniklo primárně jako hnutí za (politickou) rovnost, respektive za rovnost v právech. Protože rovnost je nyní často chápána jako rovnost hospodářských výsledků, vzdávají se dnešní libertariáni často, dle Horwitze-liberála chybně, nároku jak na princip rovnosti tak princip svobody. Horwitz má v tomto samozřejmě podporu i moderních libertariánských myslitelů, ať už jde o Roberta Nozicka nebo F. A. Hayeka, který říká: „Ze skutečnosti, že lidé jsou velmi různí, plyne že pokud s nimi zacházíme stejně, výsledkem musí být nerovnost ve výsledcích, a jediný způsob, jak dosáhnout stejných výsledků, by byl jednat s lidmi nerovně… Rovnost před zákonem, kterou svoboda vyžaduje, proto vede k materiální nerovnosti.“

Horwitz proto zaslouženě žasne nad sebezvanými liberály, kteří rovnému právu uzavřít sňatek osob stejného pohlaví oponují, zejména proto, že nejde o zásah do ničích svobod, pouze o vytváření zbytečné nerovnosti před zákonem. Liberalismus vyžaduje od státu zaujmout k lidem ve stejné situaci stejný přístup.

Skvěle reaguje na mnohé tradiční námitky, vyvrací obavy o představě oslabení manželství jako instituce, nebo i konzervativci oblíbený dotaz, zda vyrůstání v homosexuálních rodinách nevede k horším výsledkům pro děti, které vychovávají. Vyjadřuje se i k argumentům šikmou plochou o tom, zda v budoucnu nebudeme mluvit o vícečleném polyamory manželství a dalších formách – budeme.

Jakkoliv Horwitz-libertarián všechna tato alternativní manželství obhajuje, zmiňuje i fakt, že upření polyamory sňatků lze chápat i jako neporušení principu rovnosti, neboť je pravdou, že je všem zachováno právo uzavřít manželství s jednou osobou libovolného pohlaví. Obdobný argument lze však zřejmě použít i proti stejno-pohlavnímu manželství, a je škoda, že se jeho vyvrácení Horwitz nevěnuje více, když už se mimo pozitivně-ekonomické pouští i do normativní roviny, neboť samotný argument rovnosti zde zřejmě nepostačuje.

Nakonec odpovídá i (zpravidla konzervativnějším) libertariánům, kteří se nechtějí postavit na stranu rovného manželství, a namísto toho trvají na oddělení manželství od státu. Přestože Horwitz sám říká, že dlouhodobý ideál takový je, je škoda, aby se „ideál stal nepřítelem zlepšení“. Zrovna tak označuje představu osvobození manželství od státu v současném systému za nestydatou ignoraci teorie veřejné volby. Pokud bychom vyjmuli uzavírání manželství z provincie státu za zachování ostatních institucí, politická diskuze o manželství by se jen přesunula o rovinu výše: opravdu by byli konzervativní poslanci připraveni povolit adopci všem možným typům soukromého manželství, nebo jim přiznat stejné benefity, jako například vdovský důchod, právo na informace a podobně? Spor o formu civilních sňatků bychom pouze nahradili sporem o to, jak definované soukromé sňatky má stát pro všechny ostatní účely uznávat.

Společenské instituce řeší společenské problémy, shrnuje nakonec problematiku Horwitz. Stejno-pohlavní manželství je v současnosti nikoliv změna funkce, ale pouze formy instituce rodiny, a nemá proto žádný možný negativní vliv na naše chápání této instituce. Přirovnává je k semaforům, když říká, že ani ty původně neměly prostřední oranžové světlo. S růstem rychlosti aut rostla nehodovost kvůli nečekané změně signálu, když již auta vjížděla do křizovatky, a bylo proto nutné zavést oranžový signál varující před změnou světel. Tato proměna formy světelné signalizace lépe naplňovala její funkci, kterou zároveň nijak nezměnila.

No a co děti?!

Ptá se Steve Horwitz konečně s odkazem na Helen Lovejoyovou. Jak již bylo řečeno, jeho kniha o rodině je charakteristická tím, jak málo pozornosti věnuje dětem. Nakonec se však přece jen věnuje otázkám, které se nutně nabízí, protože se objevují pravidelně v politické debatě o formě rodiny. Jaký efekt má rozvod na děti, jsou alternativní formy rodiny stejně efektivní ve výchově dětí a další jsou jen některé z otázek, kterým se Horwitz věnuje, a na které dává odpověď, ačkoliv mnohdy velmi kusou.

Rychle se vrací opět k rodičům, když upozorňuje, že díky dnešnímu trendu přílišného ochránářství vůču dětem máme tendenci se při debatě o rozvodech soustředit právě jen na děti, a zanedbávat debatu o štěstí rodičů. Spolu s tím prezentuje data ukazující, jak se obě roviny prolínají. Podle Horwitze totiž děti z poměrně klidných manželství a rozvodů na rozvodu rodičů spíše mírně tratí, avšak děti rodičů v nespokojeném manželství na rozvodu silně benefitují.

Rozsáhle také diskutuje vývoj rodičovských a opatrovnických práv k dětem, a v současnosti rostoucí moc státu nad dětmi a určité vytlačování rodičů z rozhodnutí o výchově, a popisuje trend obrácení důkazního břemena ve sporech o rodičovská práva: zatímco původně se tato práva opírala o devátý dodatek Ústavy, a princip nevyjmenovaných práv (u nás legální licence a enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí), garantující občanům i práva, která nejsou vyjmenována v Ústavě a Listině práv, a důkazní břemeno tedy leželo na straně státu, chtěl-li rodičům do výchovy zasáhnout, postupem času došlo k otočení důkazního břemene stran rodičovských práv, kde až na výjimky musí nyní naopak rodič dokázat problematičnost státních zásahů do výchovy.

A právě o výchově je jedna z vůbec nejslabších částí knihy. Zde zdroje o výsledcích výchovných metod téměř zcela chybí, a převládají normativní tvrzení a spekulace, kde Horwitz-libertarián viditelně preferuje volnější „neklecovou“ výchovu dětí oproti přísné. Jakkoliv je Horwitzova pozice liberálovi sympatická, právě na tomto místě je škoda, že jinde přítomné odkazy na relevantní výzkum a data chybí.

Některé nadhozené myšlenky jsou jistě zajímavé. Horwitz hovoří o rodině jako zdroji předávání zejména tacitních norem, a výchově a dětské hře jako tréninku řešení situací, kde neexistuje rozhodčí autorita. I proto označuje rodinu jako místo předávání liberálních hodnot. Vágní odkazy na Elinor Ostromovou však nestačí, a tak přesto, že jsou mnohé ze spekulací o efektech výchovy nebo třeba často zmiňovaných externalit příliš ochranitelské výchovy zajímavé, je škoda, že jsou prezentovány stejně faktickým stylem jako zbytek knihy, protože tím snižují její celkovou kredibilitu.

Co říci závěrem

Jakkoliv si jako liberálové můžeme přát, aby tomu tak nebylo, společenské instituce a mezi nimi rodina zejména jsou nejen často diskutovaným předmětem veřejného zájmu, ale i politické debaty. Přitom právě téma rodiny, které ze všech snad nejvýrazněji rozděluje konzervativce a progresivní levici, je právě tématem, ve kterém dominují paradoxní pozice.

Konzervativci, kteří se často tváří jako zastánci kapitalismu a ekonomické svobody, nedokáží dost dobře rozlišovat mezi formou rodiny a její schopností fungovat jako instituce, což je vede k odmítání společenských změn a snaze regulovat formy rodiny, které vznikají jako důsledky ekonomického vývoje, jehož obranou se (v lepších případech) zaklínají. Stejně tak je pro progresivní levici problematické odmítat kapitalismus a neuznávat jeho přínos v tomto ohledu, a zároveň oslavovat emancipaci žen a LGBTQ+ komunity, kterou přinesl.

Největší přínos Horwitzovy klasicky liberální teorie rodiny je jistě v tom, že ukazuje neoddělitelnost příčin a následků, stejně jako funkcí a forem; kapitalismus a moderní rodina jdou nutně ruku v ruce, a přečtení Hayekovy moderní rodiny by prospělo oběma táborům.

Pokud se chcete o kapitalismu a rodině dozvědět víc, aniž byste museli investovat čas a jiné zdroje do koupě a čtení knihy, pak máte štěstí: se Studenty za svobodu jsme totiž nedávno s profesorem Stevem na toto téma (a taky o Svatém grálu) mluvili na jednom z našich Liberty Webinářů!

Na videu navíc můžete slyšet psa Pandu, o kterém se v knize bohužel nedočtete.


Sdílej

O Autorovi

mm

Jan Mošovský je studentem ekonomie na University of Edinburgh, dříve studoval na Institutu ekonomických studií Univerzity Karlovy. Je členem českých Students for Liberty a spolupracovníkem Liberálního institutu.

Comments are closed.

All search results