fbpx
Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Fikce a realita skleníkového efektu aneb větrná energie s otazníky

0

Podle jedné hypotézy (které je věnována široká publicita) se Země ohřívá (hlavně díky lidské činnosti) vypouštěním tzv. skleníkových plynů (zejména oxidů uhlíku). Na světových konferencích se stanovují závazky snižovat emise oxidu uhličitého. Někoho by to nestálo nic, někoho miliardy. Některé země jsou na pranýři a protokol odmítají nebo ho chtějí doplnit. Vzniká napětí mezi státy a padají výčitky.

Existují však argumenty pro tvrzení, že celá teorie o rozhodujícím vlivu člověka na globální oteplování je sporná. I v minulosti se střídaly doby ledové a doby teplejší než máme dnes. Někdy byla hladina moře o desítky metrů níže, než je dnes, jindy zase tak vysoko, že Skandinávie byla ostrovem. Změny klimatu údajně probíhaly i náhle a to dříve, než člověk mohl cokoliv ovlivnit!

Vezmeme-li v úvahu daný stav lidských vědomostí o problému, musíme se ptát: jak je možné, že se podepisují mezinárodní dohody o snížení emisí CO2, když vůbec není jasné, zda to přinese jakýkoliv efekt? Když nelze odlišit vliv lidské činnosti od přírodně probíhajících procesů? Není to selhání politiků? Nejde dokonce o selhání vědců, kteří v honbě za atraktivními tématy a získáním finančních grantů prezentují katastrofické modely? Tomu by nasvědčovala okolnost, že prezentaci případných pozitivních důsledků globálního oteplování je věnována minimální pozornost.

Distorze znamená plýtvání

Ať už je škodlivý dopad lidskou činností způsobených emisí CO2 fikcí, nebo ne, existuje již reálný dopad mezinárodních dohod na národní legislativy. V České republice dostal podobu podpory obnovitelných zdrojů energie.

Podpora energie z větru formou povinného výkupu elektřiny za 3 Kč/kWh je klasický státní regulační zásah do tržních vztahů. Je třeba dobře posoudit sledované cíle a skutečné důsledky navrhovaného opatření. Zejména jasně zformulovat, s jakými náklady a za cenu jakých negativních důsledků má být stanovených cílů dosaženo. Obáváme se, že tato analýza nebyla provedena.

Položme si otázku, jakou cenu má pro odběratele (distribuční elektrárenskou společnost) energie z větru. Vzhledem ke kolísání větru musí odběratel udržovat rezervu výkonu pro případ bezvětří nebo jakékoliv poruchy. Jelikož je nutno stále mít v záloze záložní „klasický“ zdroj, a to v plné kapacitě větrných elektráren, mohou větrné elektrárny fungovat pouze v této kombinaci. Tedy většina fixních nákladů na klasický zdroj bude muset být stejně vynakládána. Hodnota větrné energie je pak rovna jen úspoře variabilních nákladů (paliva) v klasické elektrárně. Více by distribuční společnosti nebyly ochotny dobrovolně (tedy vzájemně výhodně) zaplatit.

Nucený výkup větrné elektřiny za 3 Kč/KWh představuje pro odběratele ztrátový obchod, protože jsou k dispozici jiné, levnější a spolehlivější zdroje. Důsledkem je snížení příjmu majitelů distribučních společností nebo růst spotřebitelských cen elektřiny. Obojí znamená pokles blahobytu ekonomiky jako celku. Je to asi stejné, jako kdyby supermarket musel od některých cukrářů odebírat koblihy ne za pět korun, jak je obvyklé, ale za patnáct a navíc s upozorněním, že v případě bezvětří nebo vichřice koblihy nebudou.

Dotace vzniklá nadhodnocením ceny pochopitelně přiláká mnoho firem stavících větrné elektrárny. Vznikne kapacita, kterou nikdo nepotřebuje, nikdo by na ní nechtěl být ve skutečnosti závislý ale přesto vznikne, protože je na to zákon, státní zásah. Prospěch z toho budou mít soukromé firmy provozující větrné elektrárny, ale ne ten poctivý tržní prospěch, který vzniká vzájemnou dohodou a oboustrannou prospěšností. Bude to prospěch plynoucí z někým nařízené předávací ceny, prospěch pramenící z vynuceného přerozdělování.

Dalším negativem je přesměrování energie podnikatelů na lobování v parlamentu a vládě místo na produktivní činnost. Místo férové soutěže začíná bitva o příznivou podobu zákonů a regulačních opatření, boj o podobu předávacích cen.

Kdyby provozovatelé větrných elektráren museli koupit pozemky, vyřizovat stavební povolení bez podpory „veřejného zájmu“ a regulace, hledat odběratele pro svůj produkt, (tak, jak to dělají jiní), zjistilo by se, že to je prostě nesmysl. Proto se chytli myšlenek, které jsou zrovna populární – například „skleníkového efektu“. Ve skutečnosti podnikatele v tomto oboru pramálo zajímá skleníkový efekt. Ve větrné elektřině vidí spíš cestu, jak se dostat k penězům někoho jiného (státu, daňových poplatníků, jiných firem, v tomto případě odběratelů).

Celkově je důsledkem státní podpory větrné energie kromě estetického zásahu do krajiny a hluku produkce nadbytečné elektřiny, zbytečné vynakládání materiálu a práce na stavbu a provoz větrníků, ochuzení hospodářství jako celku, narušení tržního prostředí v energetice ve formě nuceného přerozdělení bohatství mezi soukromými firmami, přesměrování energie podnikatelů na lobování v parlamentu a vládě místo na produktivní činnost.

Zdroje nelze vyčerpat

Argumentace ve prospěch státní podpory větrné energie se opírá také o teorii „trvale udržitelného rozvoje“ V praxi se ale ukazuje, že zdroje energie se ne a ne vyčerpat. Myšlenka omezenosti zásob fosilních paliv totiž platí ve fyzikálním, přírodním či geologickém slova smyslu, neplatí ale v ekonomickém slova smyslu. Po vyčerpání jednoho zdroje se přejde k druhému, dražšímu, takže ekonomicky je problém vyřešen. Trvale udržitelné je tedy i postupné čerpání omezených fosilních zdrojů v řadě podle jejich efektivnosti. Proponovaný cíl budovat „trvale udržitelnou energetiku“ je neudržitelný v tom smyslu, že nemá cenu čerpat dražší zdroje, i když jsou obnovitelné, dokud jsou k dispozici levnější zdroje neobnovitelné.

Možné jsou v zásadě dvě varianty: buď bude obnovitelný zdroj (elektřina z větru) trvale a navždy dražší než elektřina ze zdroje neobnovitelného (uhlí apod.). Pak nemá cenu přecházet k obnovitelnému zdroji. Nebo nastane okamžik, kdy se ložiska neobnovitelných zdrojů zmenší tak, že – díky relativnímu nedostatku a díky tržnímu mechanismu – bude elektřina z neobnovitelného zdroje dražší než z větru. Potom větrné elektrárny vzniknou jako efektivní tržní řešení i bez dotace (stejně jako již v minulosti vznikly elektrárny vodní). Navíc růst cen elektřiny v této variantě donutí všechny spotřebitele šetřit, což povede k omezí čerpání zdrojů. Argument budování trvale udržitelné energetiky tedy nestačí k odůvodnění státního zásahu do výkupních cen elektřiny z větru.

Skutečné hybné síly regulace

Výše uvedená bilance původních cílů a skutečných dopadů růstu výkupní ceny elektřiny z větru nás nutí k zamyšlení. Co je tedy tou hybnou silou narůstajících zásahů ve jménu ekologie, trvale udržitelného rozvoje a šetrného čerpání zdrojů? Jediný reálný pozitivní efekt náleží investorům a provozovatelům větrných elektráren. Skleníkový efekt a trvale udržitelný rozvoj bývají spíše pouhými záminkami k novému rozdělení peněz ve společnosti. Tématu skleníkového efektu se chopili podnikatelé, jejichž byznys skomírá a jejichž produkty nikdo nechce. Zjistili, že k pohonu větrníků nestačí jen vítr. Je ještě třeba někoho donutit, aby to zaplatil.

Povinné procento energie z obnovitelných zdrojů, (u nás nav
rhováno mimo jiné formou větrníků v Krušných horách), to, co je někým prezentováno jako „nejmodernější trend“, „přibližování se EU“, „realizace závěrů summitu v Johannesburgu“ tak může být další ukázkou jevu, který parafrázoval Milton Friedman jako obrácenou verzi slavné „neviditelné ruky trhu“ Adama Smithe: Provozovatel veřejného blaha je jakoby neviditelnou rukou veden k prosazování soukromých zájmů.

Na začátku je myšlenka trvale udržitelného rozvoje a omezení emisí CO2 a skleníkového efektu. Obojí je prezentováno jako nutná podmínka přežití lidstva, jako blaho, jež je třeba společnosti naordinovat. Vymyslí se větrná energie jako jedna z cest. Zvýší se výkupní cena za větrnou energii. Již v této fázi se udělá ta chyba, že se nestanoví jasné cíle a jasné náklady, které dané řešení má. Dokonce se ani nepočká na definitivní vědecké poznatky.

Tvůrci regulace ale nenesou odpovědnost za škody, které způsobují – neinvestují vlastní peníze; chtějí jen vyjít vstříc svým voličům, profilovat se na tématu, které budí dojem péče o veřejné blaho. Prezentují se pouze kladné aspekty („čistá“ energie, nové investice, nová pracovní místa); negativní dopady, jichž je více, se zamlčují nebo přenesou na soukromé firmy či konečné spotřebitele.

Až nakonec vznikne mohutný průmysl větrné energie se všemi negativními aspekty a ztrátami výše uvedenými, stává se regulace trvalou. To už jde o pracovní místa v existujícím sektoru. Výroba nadbytečné energie stoupá, stoupají zisky jedněch a ztráty druhých. Roste nevraživost, protože směna je nedobrovolná. Všechny firmy už musí platit zástupy „poradců“, jež mají schopnost ovlivnit parlamentní debaty a rozhodnutí regulačního orgánu.

Myšlenkový experiment

Představme si to v obráceném gardu. Že by se klima Země naopak ochlazovalo a někdo by přišel s nápadem, že je třeba zvýšit množství oxidu uhlíku, a to například spalováním uhlí v elektrárenském kotli bez výroby elektřiny. Absurdita? Ovšem vyrobení jedné tuny CO2 by takto vyšlo mnohem levněji, než snížení jedné tuny CO2 prostřednictvím výroby elektřiny z větru pomocí současné regulace!

Tento myšlenkový experiment ukazuje, k jak obrovskému mrhání vzácných zdrojů může vést vládní regulace. Podstata tohoto plýtvání spočívá v tom, že jsou zdroje vynuceně alokovány do neefektivních aktivit. Vznikají nové „černé díry na peníze“ a nerozumné zásahy do dobrovolných smluv mezi podniky.

Sdílej

O Autorovi

Comments are closed.