V případě klimatické změny bude mít nová vláda nepochybně svázané ruce zelenou politikou Evropské komise. V programovém prohlášení sice uvádí, že „při vyjednávání konkrétních opatření bude vláda na půdě EU zohledňovat možné sociální dopady a specifické podmínky České republiky“. Starého psa ovšem novým kouskům nenaučíš a stejně těžko bude Fialův kabinet předělávat European Green Deal na Czech Green Deal.
Důvodem proč nemůže Green Deal nebo jakýkoliv jiný centrální plán ze své podstaty, zohledňovat veškeré specifické podmínky každého členského státu je prostý nedostatek informací. Centrální moc typu Evropské komise nebude nikdy schopna alokovat zdroje a chránit životní prostředí tak efektivně, jako jednotlivci nebo lokální komunity, které na daném území žijí.[1] Veškerá její snaha o jednotnou a centrální zelenou politiku bude ovlivněna nedostatkem lokálních informací, což bude v důsledku znamenat, že výsledné řešení nebude nikdy zohledňovat veškerá specifika členských států. Tento problém se asi nejvíce projevuje v oblasti energetické produkce, kde jsou jako jediný dlouhodobý zdroj energie uznávány obnovitelné zdroje. Ovšem vzhledem k rozdílným klimaticko-geografickým podmínkám můžou v případě některých států obnovitelné zdroje obstarat většinu energetické produkce jen stěží.
Vláda tedy v řešení klimatické změny a dosažení uhlíkové neutrality do jisté míry rezignuje na vlastní zelenou politiku na úkor těžkopádného a centrálního řešení v podobě Green Dealu s nadějí, že bude alespoň moci ovlivňovat jeho výslednou formu.
Na druhou stranu samotná ochrana krajiny zůstává v pravomocích národní vlády, která se zde chystá hrát, jak se zdá, velice aktivní roli. Oživen je mimo jiné návrh na ústavní ochranu vody, který Poslaneckou sněmovnou koloval v různých podobách již minulé volební období. Lze jen odhadovat, v jaké podobě bude výsledný návrh předložen, avšak soudě dle podoby předešlých návrhů, můžeme očekávat zvýšení vlivu státu ve spravování vodních zdrojů. Šlechetným cílem státu je jistě ochrana a udržení vody v krajině, opatření by však měla dost pravděpodobně opačný výsledek. Předpokládejme, že stát by se snažil zaručit ústavní právo na vodu svým občanům prostřednictvím zvýšením svého vlivu ve správě vodních zdrojů. V takovém případě by ovšem nebyl žádný občan motivován krotit se ve spotřebě vody a v důsledku by u těchto zdrojů došlo k přečerpání a následně situaci, kterou ekonomové označují jako tragédii obecní pastviny[2] – tedy k nenávratnému vyčerpání společného zdroje. Pokud chce tedy vláda skutečně zachovat vodu v krajině, měla by se spíše zaměřit na jasné vymezení vlastnických práv k vodním zdrojům,[3] tedy převedení vody do rukou subjektů, jež budou motivovány tyto zdroje dlouhodobě udržovat – tedy soukromníkům, kteří zde budou motivováni budoucím ziskem nebo lokálním komunitám, které budou vodní zdroje spravovat pomocí principů polycentrického vládnutí.[4]
V oblasti dostupnosti a ochrany vody dále vláda slibuje „výraznou dotační podporu nových zdrojů pitné vody, vodovodů nebo propojování vodárenských soustav“. Tato opatření by měla jistě pomoci snížit cenu vody a tedy zvýšit její dostupnost. Úmysl je to nepochybně šlechetný, pomůže však toto opatření životnímu prostředí? S velkou pravděpodobností nikoliv. Stát totiž skrze tyto dotace nabourává cenový signál, který má spotřebitelům předávat informaci o vzácnosti vody. Umělým snížením ceny vody poté vláda vytváří iluzi o její snížené vzácnosti a ke spotřebitelům je poté vyslána informace, která stimuluje jejich spotřebu. Při tržní ceně, která by reflektovala skutečnou vzácnost vody, by naopak byli motivování vodou více šetřit.[3] Důležitost vody pro náš život je nezpochybnitelná a vzhledem ke klimatické změně bude čím dál větší. Nabízí se tedy otázka, proč narušovat tržní mechanismus, který je, jak se opakovaně ukazuje, nejlepším nástrojem pro konzervaci přírodních zdrojů.[5]
Fialův kabinet také plánuje omezit budování nových vodárenských nádrží, a pokud už by jejich výstavbu povolila, tak jen za účelem zásobovaní obyvatelstva pitnou vodou. Rozhodnutí povolit výstavbu nádrží pouze za tímto účelem je však čistě arbitrární a vláda nijak nevysvětluje, proč by měla mít tato funkce přednost před zemědělským, rekreačním nebo třeba užitkovým využitím vody. V případě existence volného trhu s vodou by mohla být voda využívána ke všem výše zmíněným účelům a tento zdroj by byl alokován mezi spotřebitele ve společensky efektivním množství. Vláda však svou intervencí na základě preference pitné vody způsobí nedostatek vody pro ostatní účely a zdroje tak budou alokovány neefektivně.[3]
Jestliže si předchozí návrhy na ochranu krajiny nebo klimatu vysloužily kritiku kvůli své škodlivosti, plánovaná opatření na omezení produkce odpadu budou v lepším případě pouze zbytečná. Snaha o zavedení zálohování PET, hliníkových obalů se totiž v zemi, kde odpad třídí 73% populace,[6] jeví jako vlamování se do otevřených dveří. Pokud navíc započítáme i případné náklady na administrativní změnu,[7] které by toto opatření jistě přineslo, můžeme jej rovnou označit za kontraproduktivní.
Zavedení oběhového hospodářství však není jediná cesta, jak omezit produkci odpadu. Svoz a likvidace odpadu patří mezi služby, které jsou poskytovány skrze veřejné rozpočty. V horších případech obyvatelé města dokonce ani neplatí za svoz odpadu žádné poplatky (Ústí nad Labem), v těch lepších se výše poplatku alespoň odvíjí od vyprodukovaného množství a frekvence vývozu. Poplatky za různé typy odpadu se však cenově neliší a producenti odpadu tudíž postrádají incentivy, které by je motivovaly substituovat produkci ekologicky škodlivějších typů, jako by tomu bylo na volném trhu. Dá se předpokládat, že zavedení cenového systému by mělo za důsledek například relativní zdražení likvidace plastových materiálů oproti papírovým, což by spotřebitele motivovalo ke snížení produkce tohoto typu odpadu.[8]
Vzhledem k výše zmíněným návrhům, které v podstatě pouze kopírují zelenou politiku stran z levého spektra, by pak bylo na místě, aby vláda ve své směšné kampani o národního ptáka hlasovalo pro pštrosa s hlavou v písku, který by symbolizoval její rezignaci na vlastní liberální ochranu životního prostředí, která nám byla slibována v rámci volební kampaně.
[1] Hayek, Fridrich von August, The Use of Knowledge in Society, The American Economic Review, 1946
[2] Hardin, Garrett, The Tragedy of the Commons, Science, 1968
[3] Anderson,Terry H. & Leal, Donald R., Free Market Environmentalism, Palgrave USA, 2001
[4] Ostrom, Elinor, Governing the Commons, Cambridge University Press, 2015
[5] Simon Abundance Index, CATO Institute, 2021
[6] Jak jsme v ČR třídili a recyklovali odpady v roce 2020?, Samosebou.cz, 2021
[7] Kašparová, Lenka, Zálohovat plastové lahve, nebo ne?, měšec.cz, 2020
[8] Santoriello, Andrea, Externalities and the Environment, Foundation for Economic Education, 1996
