fbpx
Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Jak daleko jsme na Cestě do otroctví?

0

Proč je Hayekova kniha aktuální i v 21. století

Od napsání dnes již klasické Hayekovy „Cesty do otroctví“ uplynulo více než půl století a nabízí se otázka, zda se mezitím nezařadila mezi díla, která se sice objevují na seznamech povinné literatury studentů politologie a na čestných místech v knihovnách přesvědčených liberálů a libertariánů, ovšem modernímu čtenáři mnoho neříkají. Cílem tohoto článku je dokázat, že tomu tak není; vztáhneme-li totiž její argumenty k aktuálním otázkám současnosti, s překvapením zjistíme, že Hayek má co říci nejen k sociální či hospodářské politice naší současné vlády, ale také k jistým trendům v Evropské unii.

„Cesta do otroctví“ vznikla v pohnutých dobách druhé světové války především jako varování před socialismem ve všech podobách. Hayek, který pocházel z Vídně a vyrůstal v německém myšlenkovém okruhu, si ve své přijaté vlasti – Anglii – bolestně uvědomoval příklon inteligence k socialismu a vzdalování se tradičně anglickým myšlenkám a hodnotám liberalismu 19. století, jehož byl velkým obdivovatelem. A on sám, tak jako velcí obhájci svobody z oné epochy – Angličané John Stuart Mill či lord Acton nebo Francouzi Alexis de Tocqueville či Frédéric Bastiat -, upozorňoval své současníky na plíživé narušování svobody jednotlivce, na hrozby socialismu skryté za vznešenými ideály rovnosti, zkrátka a dobře, řečeno Bastiatovými slovy, na to, co při povrchním pohledu „není vidět“.

Ačkoli byla „Cesta do otroctví“ napsána specificky pro anglické čtenáře jako dobově podmíněné varování, byl její dopad nakonec mnohem širší a překonal hranice času i prostoru, pro nějž ji autor zamýšlel. Rozpoutala záhy vzrušenou debatu v Anglii i v Americe, kterou Hayek velmi poutavě popisuje v knize Autobiografické rozhovory (v češtině vydal Barrister & Principal r. 2002), a našla si postupně cestu ke čtenářům v Evropě i jinde ve světě. Pro zastánce svobody jednotlivce a tržní ekonomiky se stala svého druhu biblí – ovšem stejně jako na bibli se na ni v mnohých případech více odkazovalo, než se skutečně četla, a mnozí z těch, kteří o ní v Hayekově době živě diskutovali, ji buď nečetli vůbec, nebo znali jen její velmi populární výtah publikovaný v časopisu Reader’s Digest.

V čem je tedy „Cesta do otroctví“ tak výjimečná? Velká zásluha tkví jistě v její jasnozřivosti. Kdo zažil socialistický režim na vlastní kůži, bude, podobně jako při četbě Orwella, žasnout nad správností Hayekových postřehů o rozkladném působení socialismu a totality, o postupné erozi lidského charakteru pod vlivem mašinérie kolektivismu, která nepřipouští individualitu, potlačuje v jedinci všechny ctnosti a podporuje v lidech ty nejhorší stránky. Obzvlášť působivá je v tomto smyslu kapitola „Konec pravdy“, která skvěle popisuje způsob, jakým kolektivistická vláda používá propagandu a manipuluje s fakty. Hayek pouhým logickým dovozováním dospěl k přesnému popisu situace, která se později stala v mnoha zemích realitou.

Poučení z Hayeka pro současnou politiku

Mnozí jistě namítnou: dobře, kniha jistě ve své době splnila svůj účel, nicméně je dobově zatížená a dnes, kdy je německý nacionální socialismus dávnou minulostí a komunistické režimy se až na několik výjimek zhroutily, je zajímavá leda tak pro historiky. Odpověď na tuto námitku je prostá a souvisí s hlavní Hayekovou zásluhou: dokázal totiž identifikovat zásadní rysy nejen určitého dobového hnutí – socialismu -, ale čehosi mnohem obecnějšího, co nás, byť v mírnější podobě, ohrožuje dodnes. Hayek pro tento jev používá termín „plánování“, tj. vědomé organizování života jednotlivců ze strany politické moci (byť demokraticky zvolené), které začíná v ekonomické sféře a postupně zasahuje všechny aspekty života člověka. Plánování je nejen základním nástrojem každé totalitní a kolektivistické vlády, ale také nebezpečnou iluzí, které se politici a voliči nezbavili ani po desetiletích selhání a trpkých zkušeností s touto politikou v zemích, kde byla dovedena do krajnosti. Jde o domněnku, že aby mohla ekonomika a společnost správně fungovat, nelze ji nechat napospas anonymním silám trhu a konkurence, ale je potřeba, aby ji někdo vědomě – odborně – řídil. To, jak dokládá Hayek, je nejen neefektivní a ekonomicky nevýhodné, ale také nebezpečné pro politickou svobodu. Navzdory stále rozšířenému mýtu totiž ekonomika není jen jakýmsi dílčím, méně důležitým aspektem života; ekonomická svoboda je nutnou podmínkou každé další svobody. Další významnou iluzí, kterou se Hayek snaží vyvrátit a která je dosud ve světě rozšířená, je myšlenka, že ekonomickým plánováním lze dosáhnout sociální spravedlnosti a rovnosti. Na ní je také založen jeden z nejcharakterističtějších rysů a skrytých rozporů socialismu: totiž dobrá vůle těch, kteří ho prosazují, snaha docílit „obecného blaha“ pro všechny.

Hayekův přínos – důvod, proč má smysl číst jeho dílo ještě dnes – spočívá v přesném pojmenování těchto kontradikcí a nesplnitelných slibů, pod nimiž nás někteří politici s dobrými i méně dobrými úmysly chtějí dnes stejně jako před šedesáti lety vést na onu nebezpečnou cestu, která rozhodně nevede ani k prosperitě, ani k sociální spravedlnosti. Nedůvěra ve schopnosti jednotlivého člověka – základ paternalistického státu – na straně vlády a touha po jistotě státní podpory na straně voličů vede i dnes k nezdravé míře přerozdělování, které Hayek vnímá jako velkou brzdu pro lidskou tvořivost a iniciativu. Pokud snad někdo pochybuje o tom, na jakou stranu se tolik dnešních lidí přiklání při rozhodování mezi dvěma protikladnými principy, jistotou a svobodou, stačí se podívat na přebujelost státního sektoru či samozřejmost, s jakou lidé vnímají nejrůznější formy státní podpory od sociálních dávek až po financování školství.

Hayek a Evropská unie

V poslední kapitole „Cesty do otroctví“, nazvané „Mezinárodní řád a jeho možnosti“, najdeme několik pozoruhodných postřehů o mezinárodním právu a možných formách spolupráce mezi evropskými zeměmi. Je zajímavé si uvědomit, že Hayek psal ve stejné době a pod vlivem stejných okolností jako myšlenkoví otcové „evropského projektu“, tak jak ho dnes známe. Ve stínu druhé světové války měl Hayek stejně jako oni ve svých úvahách o mezinárodním uspořádání na zřeteli především zachování co nejtrvalejšího míru a spolupráce mezi národy. Za nejlepší formu integrace Evropy považuje federaci, ovšem federaci, která se podstatně liší od toho, co prosazují současní evropští federalisté. Hayek v duchu hlavní teze své knihy varovně upozorňuje, že je-li centrální plánování ekonomiky neproveditelné a nebezpečné v národním měřítku, je na mezinárodní rovině ještě utopističtější a zhoubnější. Jakmile by chtěl centrální orgán nařizovat lidem z tolika odlišných uskupení, co mají a co nemají dělat, jaké daně mají platit či jaké mají být jejich příjmy, a tudíž kdo a co bude mít na společném trhu výhodnější pozici, (byť by to dělal „pro jejich dobro“), nutně to časem vyvolá u některých skupin nevoli a celkovou nestabilitu.

Hayekovou vizí tudíž není „superstát“, jak on to nazývá, ale federace, která – má-li se vůbec přirovnat k národnímu státu – se podobá vládě s velmi úzce a přísně vymezenými pravomocemi v tom nejliberálnějším
, na principu „laissez faire“ založeném smyslu. Její působení má být definováno především negativně – miliony odlišných lidí se totiž mohou shodnout na pravidlech hry, tj. na tom, co se nemá dělat, nikoli však na pozitivní politice.

Podíváme-li se na současnou EU Hayekovýma očima, najdeme jistě řadu chvályhodných rysů, které plně odpovídají jeho tezi: je to např. odstranění cel mezi členskými státy, tlak na jednotlivé vlády, aby zrušily restriktivní opatření (viz energetický sektor ve Francii), snaha omezit zadlužování vlád v rámci Paktu stability; byť lze namítnout, že praktické naplňování těchto zásad za proklamacemi značně pokulhává. Mnoho jiných aspektů unie však spíše připomíná to, před čím Hayek varoval: za všechny stačí zmínit tolik kritizovanou společnou zemědělskou politiku, která představuje právě ono neobhajitelné a nespravedlivé plánování v nadnárodním měřítku, jehož chyby jsou tak očividné, že nikdo nepochybuje o tom, že za svou existenci vděčí pouze sobeckým zájmům jistých skupin a zemí.

Je jasné, že Hayekovo pojednání za půl století nijak neztratilo na aktuálnosti. Vyplatí se ho číst nejen jako analýzu politických systémů minulosti, ale jako stále platné varování.

Sdílej

O Autorovi

Comments are closed.