Dnešní svět je bezpochyby složitý. Každý den, často i nevědomky, uzavíráme desítky smluv s úplně cizími lidmi. Když si ráno kupujeme pečivo, využijeme služeb městské hromadné dopravy, objednáváme si něco z internetu nebo jdeme večer na pivo. V každé z těchto situací uzavíráme smlouvu, jejíž součástí jsou nějaké podmínky. Peníze, které vyměním za rohlík, musí být pravé, rohlík musí být jedlý. Řidič tramvaje nás proti zaplacení jízdného zaveze tam, kam očekáváme. Internetový obchodník si s pomocí čísla platební karty strhne z mého účtu opravdu jen tu částku, kterou jsem odsouhlasil, a když jsem si objednal pračku, přijde mi pračka, nikoliv patnáct kilo cihel. Večer se v nekuřácké hospodě opravdu nekouří, v kuřácké kouří a pivo je pivo, a ne obarvená voda.
Lidi se zkrátka normálně nepodvádějí, protože vědí, že uzavřená smlouva je uzavřená smlouva. A smlouva prostě platí, pokud byla uzavřena oběma stranami dobrovolně. Když mi domů místo pračky přijde stroj na zmrzlinu, ukážu prodejci objednávku, z níž je zcela zřejmé, co jsem měl dostat. Pokud se mi obchodník vysměje s tím, že žádné smlouvy neuznává, obrátím se na soud a očekávám, že soudci najdou pravdu a v tomto případě rozhodnou v můj prospěch. Na tom totiž celá dnešní společnost stojí a padá – musí existovat jakási jistota, že uzavřená smlouva bude vynucována. V opačném případě by nebyla možná dělba práce, nikomu by se nedalo věřit. Výsledkem by byl naprostý kolaps a návrat na stromy.
Jistě, že mohou existovat případy, kdy se nám zpětně zdají podmínky uzavřené smlouvy příliš kruté. Pokud však byly obě strany při smyslech, měly zřejmě k podepsání takové smlouvy nějaký důvod. Představte si, že uprostřed pouště umíráte žízní, když v tom přijede na velbloudu člověk s kanystrem vody. Řekne, že vás zachrání, pokud mu budete až do smrti posílat sto korun denně. Je to nemravné? Možná. Je to hnusné využití situace? Určitě. Měl by však soud takovou smlouvu s odkazem na její nemravnost zakázat a odsoudit vás tak předem k smrti? Těžko. Je jasné, že pokud nabídku přijmete, tak se pak budete doma po zbytek života tlouct do hlavy, že jste ho radši měli nakopat do velblouda. Ale po bitvě je každý generál.
Zpátky do Česka – muž si půjčil fotoaparát s tím, že jej do 21 dní buď vrátí, nebo zaplatí. Neučiní-li ani jedno, bude vystaven smluvní pokutě 1 % z ceny přístroje za den. Kupujícímu ale fotoaparát údajně ukradli, on se však neobtěžoval obchod o této skutečnosti informovat. Kdyby tak učinil, úrok by prý platit nemusel. Nereagoval na upomínky, nekomunikoval a pak ho napadla spásná myšlenka – označí úrok za nemravný! Okresní i Krajský soud však rozhodli v jeho neprospěch s odůvodněním, že
žalovaný (kupující) smlouvu podepsal dobrovolně a po odcizení fotoaparátu prodejce nekontaktoval, nereagoval na upomínky k zaplacení odebraného zboží a jen oznámil šetření policie v souvislosti s krádeží fotoaparátu.
Muž se dovolal k Nejvyššímu soudu a ten konečně rozhodl, že smlouva je neplatná, neboť se úrok v této výši příčí dobrým mravům. Na příkladu žíznivého na poušti je však vidět, že ne vždy je smysluplné zpětně hodnotit podmínky uzavřené smlouvy. Výsledkem takového konání mohou být například úrokové stropy, jejichž zavedení postihne nejvíce nebonitní klienty (více ve studii Role úroku a dopady jeho regulace na trh s úvěry). Navíc ale každý útok proti dobrovolně uzavřené smlouvě snižuje jistotu, že vám místo pračky jednou nepřijde domů stroj na zmrzlinu.
P.S. Je zajímavé, že nedávno rozhodl Nejvyšší soud v podobném případu zcela opačně, když konstatoval, že
nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty.
Sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,5 procent denně z uznaného dluhu (to je z částky 115 500 korun) není s přihlédnutím k okolnostem daného případu nepřiměřená zajišťované povinnosti, a jeho rozhodnutí tak nemůže být v kolizi s hmotným právem.
Být obchodníkem, který využívá penále jako nástroj pojištění proti riziku, byl bych z toho pořádně zmatený.
