fbpx
Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Krize s koňským trusem roku 1984

0

Běžně čteme či slýcháme katastrofické zprávy typu že „když bude pokračovat trend X, bude výsledkem katastrofa“. Předmětem může být prakticky cokoliv a konstrukce příběhu bude vždy stejná. Základem těchto černých vizí je, že se vezme současný trend a extrapoluje se do budoucnosti. Závěr pak obvykle zní: Čeká nás katastrofa! Pokud samozřejmě nezměníme naše chování dle receptu autora takové zprávy. A navrhovaný recept obsahuje takřka vždy nějakou formu omezení osobní svobody.
Tito proroci zkázy se spoléhají na jednu věc: že si jejich posluchači neověří, jak takovéto predikce dopadají. Ve skutečnosti je totiž historie proroctví historií nevyplněných proroctví. Mnoho (obvykle katastrofických) předpovědí se nenaplnilo, zatímco mnoho jiných věcí, které nikdo nepředvídal, nastalo. Jen letmý pohled do historie nám poskytne řadu příkladu. Např. mnoho předpovědí ve 30. letech 20. století – tedy nějakých deset let před začátkem baby boomu, tvrdilo, že populace západních zemí ubývají a směřují k nevyhnutelnému zániku. V jiných případech byli lidé ve svých předpovědích až komicky zdrženliví, jako když jeden redaktor v 19. století předvídal, že do roku 1950 bude v každém městě USA veřejný telefon, nebo když Bill Gates před pár lety poznamenal, že paměť 64 kilobytů bude dostatečná pro každého.
Zásadní problém všech předpovědí tohoto druhu – a zejména těch temných – je, že stojí na neplatném předpokladu, a sice že věci se budou vyvíjet jako dosud. A tento předpoklad je zase důsledkem přehlížení jednoho z nejzásadnějších poznání ekonomie: že lidé reagují na ekonomické podněty. V systému svobodné směny přijímají lidé všechny možné signály, které je vedou k řešení existujících problémů. Proroci zkázy přicházejí se svými beznadějnými závěry, protože v jejich světě nikdo nedisponuje jakoukoliv tvořivostí nebo nezávislostí myšlení – kromě jich samých, samozřejmě.
Klasickým příkladem tohoto myšlení je problém, který se – před sto lety – postupně zhoršoval, a mnoho pozorovatelů přiváděl až k zoufalství: Velká krize s koňským trusem.
Města devatenáctého století závisela ve svém každodenním fungování na tisících koní. Veškerá doprava, ať zboží či lidí, byla „poháněna“ koňmi. V Londýně roku 1900 bylo 11 tisíc drožek, všechny koňské. Dále několik tisíc dostavníků, každý z nich potřeboval během dne 12 koní, celkem to dělalo 50 tisíc koní. Navíc existoval bezpočet povozů, kárek a vozíků, všechny zajišťovaly dopravu zboží k uspokojování rychle rostoucího počtu obyvatelstva tehdy největšího města světa. Podobné údaje bychom našli za jakékoliv velké město té doby.
Problémem samozřejmě bylo, že všechny tyto koně produkovaly obrovské množství trusu. Kůň v průměru vyprodukuje denně 7–15 kilogramů trusu. V důsledku toho byly ulice měst 19. století pokryty koňským trusem. To samozřejmě přitahovalo spoustu much a vyschlý a rozježděný trus se válel všude. Na sto tisíc koní v New Yorku roku 1900 vyprodukovalo denně přes milion kilogramů trusu, to vše muselo být dennodenně uklízeno a zpracováváno. (Viz Edwin G. Burrows a Mike Wallace: Gotham: A History of New York City to 1898 (New York: Oxford University Press, 1999).
V roce 1898 se v New Yorku poprvé sešla mezinárodní konference urbanistického plánování. Skončila po třech dnech místo plánovaných deseti, protože nikdo z delegátů nedokázal najít řešení rostoucí krize městských koní a jejich „produkce“.
Problém se zdál vskutku nezvladatelný. Čím více se města rozrůstala a bohatla, tím více v nich muselo fungovat koní. Čím víc koní, tím víc trusu. Jeden pisatel v londýnských Timesech v roce 1894 odhadoval, že do 50 let budou všechny londýnské ulice pohřbeny pod třímetrovým nánosem trusu. Navíc všechny tyto koně musely být ustájeny, což zabíralo stále větší část cenné půdy. A čím více bylo koní, tím také více půdy muselo být využíváno na produkci sena na jejich krmení (místo, aby se mohla využívat na pěstováni potravy pro lidi), a toto množství sena se muselo dostávat do měst – jak jinak – než pomocí koňských povozů. Zdálo se, že městská civilizace je odsouzena k zániku.
Krize mizí
Městská civilizace samozřejmě nakonec nebyla pohřbena v trusu. Velká krize zmizela, když byly miliony koní nahrazeny motorovými vozidly. Stalo se tak díky důmyslnosti vynálezců a podnikatelů jako Gottlieb Daimler a Henry Ford a díky systému, který jim dal svobodu převést jejich myšlenky do praxe. Ještě důležitější ale byla existence cenového mechanismu. Problémy popsané výše znamenaly, že cena koňmi poháněné dopravy rostla spolu s rostoucími náklady na krmení a stájení. To vytvořilo silné pobídky, aby lidé přemýšleli nad alternativami.
Nejspíš i v době Paleolitu nastala panika z hrozícího vyčerpání pazourků. Jenže pazourková krize jaksi nikdy nenastala, stejně jako nenastala krize koňského trusu.
Nejblíže panice kolem koňského trusu z 19. století jsou v moderní době obavy z budoucích cen ropy. Cena surové ropy roste, částečně kvůli politické nestabilitě, ale především díky rychlému růstu čínského a indického hospodářství. To vyvolalo záplavu článků předvídajících, že těžba ropy dosáhne brzy vrcholu, že ceny dále porostou, a že – díky tomu, jak důležitou roli ropné produkty v moderní ekonomice hrají – nás nevyhnutelně čekají velké potíže. Hrozí nám katastrofa!
V těchto úvahách ovšem vždy jedna podstatná věc chybí: že existuje lidská vynalézavost, která v ekonomice založené na konkurenci v reakci na růst ceny jakéhokoliv zdroje vždy nachází alternativy.
Měli bychom se z toho konečně poučit. Za prvé, lidské bytosti vždy nachází řešení na existující problémy. Ale musíme je nechat, aby řešení nacházely: Musí existovat ekonomické instituce, jako jsou vlastnická práva a svobodná směna, které vytvářejí patřičné podněty, a musí existovat svoboda lidí na tyto podněty reagovat. Pokud tyto instituce chybí nebo jsou nahrazeny politickým rozhodováním, problémy se nevyřeší.
Za druhé, samotný fakt, že se budoucnost nedá snadno předvídat, a to zejména pokud jde o předvídání výsledků lidské činnosti, je dalším dobrým důvodem pro odmítnutí plánování a regulování lidského jednání. Především bychom měli odmítnout současný módní princip „předběžné opatrnosti“, který v podstatě znamená zakazování využívání jakékoliv technologie, dokud se neprokáže, že je absolutně neškodná.
Naši předci „Velký problém s koňským trusem“ vyřešili, protože jim byla ponechána svoboda problém řešit. Pokud by tehdy bylo řešení ponecháno na plánovačích městského rozvoje, určitě bychom na tom dnes byli hůře.

Publikováno se svolením Foundation for Economic Education, z jejíhož časopisu Freeman, září 2007, byl článek převzat.

Překlad z angličtiny PM.

 

Sdílej

O Autorovi

mm

Stephen Davies je historik a je vedoucím vzdělávání v Institute of Economic Affairs (IEA). Je autorem několika knih, mj. The Economics and Politics of Brexit: The Realignment of British Public Life nebo The Wealth Explosion: The Nature and Origins of Modernity.

Comments are closed.