fbpx
Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Krysy a práva

0

Sdružení za etické zacházení se zvířaty (PETA) nedávno protestovalo proti pořadu CBS „Boj o přežití“ (Survivor). Co že strašného soutěžící v tomto televizním pořadu spáchali? Zabíjeli a jedli krysy.

„Krysy mají práva!“, prohlašovali aktivisté PETA. Soutěžící v boji o přežití na opuštěném ostrově Palau Tiga se opovážili lovit, zabíjet, péct a jíst to, co většina lidí považuje za škůdce, tedy za zvířata, která by měla být zlikvidována! PETA si také stěžovala, když jeden z účastníků ulovil oštěpem rejnoka. Podle článku ve Fox News mluvčí PETA Lisa Langová uvedla, že „[soutěžící] zvířata v podstatě zneužívali. Pokud by se to dělo zde (ve Spojených státech), mohli by být obviněni z týrání zvířat.“

Odpověď CBS prokázala podobnou míru racionality: „Pro PETA a jejich cíle máme maximální pochopení. Ale opravdu věříme, že naši diváci uznají, že lov a rybaření jsou odpradávna přijatelnými prostředky obživy.“

„Maximální pochopení“? Pro PETA? Snad bychom ještě měli požadavky těchto krysích ochránců ocenit. Podívejme se na některé otázky, které v této souvislosti vyvstávají.

Existují práva?

PETA používá obdobnou taktiku jako jiné kolektivistické a etatistické skupiny, pouze volá po etickém zacházení se zvířaty. Ve skutečnosti ale usiluje o smazání rozlišení mezi tím, co je správný – etický přístup ke zvířatům, a pojetím, že všechna zvířata mají práva stejně jako lidé.

Než posoudíme předpoklad, že všechna zvířata mají práva, mohli bychom prozkoumat ještě základnější otázku: Mají lidé práva?

Jeden můj známý, plazmový fyzik, jednou řekl, „Právo je jenom to, co si získáme. Pokud vám to může někdo vzít, není to právo.“

Jeho hlavní námitkou zřejmě bylo, že „právo“ nelze fyzicky změřit jako nějaký fyzikální jev, tedy že pojem právo nepodléhá empirickému ověření. Také tvrdí, že to, co má skutečně existovat jako právo, nemůže být narušeno (ve stejném smyslu, jako nelze porušit zákon gravitace).

Oponoval jsem mu, že např. v biologii platí principy, které mají tu vlastnost, že je lze do jisté míry porušovat a přesto lze přežít. Např. lze po dlouhou dobu požívat malé množství jedu a přitom přežít. (Ženy si kdysi braly arsen, aby měly růžové tváře.) Tím, že se ale takto vystavujeme jedům, nebudeme žít na úrovni plného (zdravotního) potenciálu našeho těla. Také se můžeme přejídat, zpíjet se pravidelně do němoty, nebo málo cvičit a málo času trávit na čerstvém vzduchu. Přesto přežijeme – možná i docela dlouho – ale kapacita našeho života bude omezená.

Principy biologie a zdravé výživy existovaly vždycky, i když jsme o nich nevěděli. Těmto standardům optimální životosprávy byli lidé vystaveni, i když je nevědomky porušovali, a trvalo třeba desítky let, než se efekty špatné životosprávy projevily.

Analogicky se můžeme vypořádat s námitkou, že narušení lidských práv neguje jejich existenci. Jak uvedla Ayn Randová např. v knize The Virtue of Selfishness, práva existují a vyplývají objektivně z naší povahy jako volních bytostí (rozumných živočichů). Tato práva – tyto principy, které jsou vodítkem ve společenských vztazích – bylo jen potřeba odhalit.

Lidé samozřejmě mohou žít ve společnostech, které nevěří či neuznávají, že jednotlivci mají práva, ve společnostech, které práva přisuzují výhradně státu. Bez ohledu na to, správné principy mezilidského jednání, jsou přesně takové principy, které umožňují, aby společnost fungovala nejlépe a co možná bez potíží. Jsou to takové principy, které umožňují lidem jednat samostatně či ve spolupráci s druhými za účelem dosažení možného maxima, pro sebe a ke svému vlastnímu užitku.

Ti, kdo věří, že podstatnou entitou v debatách o právech je stát, nemohou uspět ani s použitím svých vlastních standardů. Nacistické Německo sledovalo principy kolektivismu a samo sebe jako stát zlikvidovalo. Sovětský svaz sice přežil 70 let, byla to ovšem mizerná existence. Jako stát se udržoval jen za cenu potlačování občanů jako lidských bytostí. Nastalý rozpad Sovětského svazu ukázal konečný důsledek této politické choroby, která nakazila národ na dlouhou dobu, a odhalil selhání a vadnou povahu přijatých principů. Do té míry, do jaké na stát a společnost jako na nadřazenou entitu nahlížejí Spojené státy, trpíme a budeme trpět i my stejnými problémy, které ničily národy za Železnou oponou.

Můj známý na mé argumenty opáčil tvrzením, že někdo, kdo by se neztotožnil s mým přesvědčením, že nadřazený je jednotlivec, by mě mohl zabít. Tím pádem je prý jasné, jak je to s mým přesvědčením v existenci práv.

Ale ve fyzice si také nezíská vaši důvěru někdo, kdo prohlásí, že neexistuje Zákon o zachování energie. Takže když nebudete souhlasit, on vás může zabít, a tím pádem lze sestrojit perpetum mobile. Proč byste takové podivné tvrzení nepřijali? Protože se můžete podívat na realitu, která ukazuje, že zákon o zachování energie existuje, ať to někdo akceptuje, či nikoliv.

Leč tento fyzik nedokázal uznat, že na stejný zdroj lze pohlédnout i ve sféře filosofických a politických idejí, a tak objevovat a validovat ideje. Pro tohoto člověka práva určuje moc. Na právech není nic objektivního. Když se lidé nedokáží shodnout, co je to právo, práva neexistují. Protože právo může být narušeno, tak neexistuje.

Vědomí a práva

Kdykoliv lidé z PETA a jim podobní volají po „právech zvířat“, tak minimálně uznávají, že něco jako práva existuje. Hlavní zdroj rozporu se objeví až když prohlásí, že práva mají vedle lidských bytostí i jiní živočichové.

Na začátku analýzy pojmu „práva zvířat“ bychom měli nejprve určit odpověď na otázku: Co je to zvíře?

Vymezení odpovědi na tuto otázku je sporné. Patří např. do říše zvířat viry – pouhé kousky replikujícího se proteinu? Když tuto možnost pomineme, dá se říct, že živočichové sahají minimálně od bakterií a měňavek po hmyz a obojživelníky, přes plazy a ptáky až po savce. V hierarchii savců můžeme postupovat od rejska po šimpanze a gorily, abychom nakonec dospěli k bytosti, která je považována za vrchol živočišné říše, k člověku.

Dobrá. Popsali jsme si obecnou množinu živočichů. Pak se musíme ptát: Budeme tvrdit, že všichni živočichové mají práva? Nebo se práva vztahují jen na některé živočichy?

Kteří živočichové by to měli být? Pokud budete chtít udělat dělicí čáru, jaký princip by při tom měl být uplatněn? Co je bází k rozhodnutí, která zvířata by měla být zahrnuta mezi nositele práv, a která by měla být vyloučena? Závisí to na tom, zda daní živočichové mají vědomí? Někteří lidé mohou argumentovat, že vědomí – nebo vnímání – se vztahuje na celou škálu živočichů až po jednobuněčné organismy, tj., že zvířata vnímají své okolí, což lze doložit existencí jejich reakcí na různé podněty.

Jiní lidé mohou tvrdit, že pro existenci vědomí je nutná určitá úroveň komplexnosti nervové soustavy. Ať už někdo chce stanovit hranici vědomí u jednobuněčných organismů, na úrovni hmyzu nebo na úrovni obojživelníků, problém zůstává stále stejný: Je-li kritériem pro existenci práv zvířat vědomí, mají tedy žáby práva? Má je hmyz? Mají je nezmaři?

Bolest jako kri
térium

S pojmem vědomí úzce souvisí i jiné běžně nabízené kritérium: zda dané zvíře může vnímat bolest. Měl by se pro rozhodování o tom, která zvířata mají práva, přijmout takovýto princip? A zase, hmyz můžeme vyloučit, protože nemá čidla, která jsou podle nás spojena s vnímáním bolesti. Ovšem obojživelníci by již vyhovovali. (Samozřejmě, i když použijeme schopnost cítit bolest jako kritérium toho, která zvířata mají mít práva, stále zcela opomíjíme otázku, jaká že „práva“ by to měla být.)

Předpokládejme, že pro stanovení toho, která zvířata mají práva, použijeme kritérium „schopnost cítit bolest“. Kdyby to tedy byl správný přístup, znamená to, že práva takových zvířat jsou narušena, když jim jiní živočichové (lidé a zvířata) způsobují bolest? Znamená takové právo pouze „právo nezažít bolest způsobenou jednáním jiného živočicha“? Narušuje tak lev práva gazely, když způsobuje gazele bolest? Kdyby dokázal gazelu zabít bezbolestně, tak by to neznamenalo narušení jejích práv?

Nebo takové právo znamená, že živočich má „právo na vlastní život“? Měli bychom tato práva omezit jen na živočichy, kteří mají vědomí? Nebo na ty, kteří jsou schopni pociťovat bolest?

Pokud má gazela právo na život, znamená to, že pak nemá lev právo na svůj život, když potřebuje zabít gazelu nebo jiné podobné zvíře, aby přežil? Pravdou také je, že i lidé jsou živočichové. Pokud by lev přece jen nenarušoval práva gazely, když ji zraní nebo zabije, jak by je tím mohl narušovat člověk? (A porušuje lev lidská práva, když zabije a sežere člověka?)

Je-li pouhé způsobení bolesti narušením práv živočichů, je pak nemorální, aby např. žena dala košem muži, který ji požádá o schůzku, čímž mu způsobí citovou bolest? Jsou „zraňující“ slova opravdu ekvivalentem kulek, jak tvrdí někteří politicky korektní aktivisté? Pokud je kritériem bolest, má se pak omezit jen na fyzickou bolest, a když ano tak proč?

Mají-li všechna zvířata právo na svůj život, jak naložíme s bakteriemi a dalšími parazity? Znamená to, že je pak nemáme právo zabít, aby nevnikly do našeho těla? Mají-li mít zvířata právo na život, nemohli bychom užívat antibiotika a vakcíny nebo zabíjet krysy, škodlivý hmyz a další škůdce? Pokud diskusi o právech zvířat omezíme na živočichy, kteří mají vědomí či mohou vnímat bolest – co krysy, ne ty žijící ve volné přírodě jako v „Boji o přežití“, ale ty, které nám žerou naše jídlo nebo přenášejí škodlivé nemoci? Pokud jejich život vede ke smrti někoho, koho miluji nebo k mému vlastnímu onemocnění, mohu se vzepřít a zničit je? Pokud ne, nenarušují moje právo na život?

Pokud mé právo narušují, jak bych jim v tom měl zamezit? Promluvit s nimi? Přesvědčovat je? Co si počneme s masožravci? Existence dravců vyžaduje bolest a zničení jiných zvířat. Nezapomeňme ale na všežravce, jako jsou třeba medvědi. Měli bychom po nich chtít, aby nechali lovení lososů a žrali jen oříšky a lesní plody? Jak bychom jim měli zabránit v narušování práv ryb, aniž bychom přitom medvědům způsobili bolest?

Když mě někdo odmítne přístřeší a já pociťuji bolest tím, že musím spát v zimě venku, narušuje taková osoba moje práva? Co když mi někdo odmítne dát jídlo? A co práci? Svezení v noci v bouřce?

Vidíme, že celé pojetí odvolávající se na pouhé vědomí nebo bolest je velice problematické.

Skutečná práva

Je čas podívat se blíže na to, co to skutečně jsou práva.

Jak říká Ayn Randová, „Práva jsou morální koncept.“ Převádějí etiku (principy, které jsou vodítkem chování jedince) do principů, které jsou vodítkem pro vztahy mezi jedinci. Individuální práva slouží k podřízení státu jednotlivci a tudíž k ochraně morální autonomie jednotlivce.

Randová definuje práva takto: „Právo je morální princip definující a vyhrazující svobodu člověka jednat ve společenském kontextu. Existuje jen jedno základní právo (všechna další práva jsou od něj odvozená): právo člověka na jeho vlastní život.“ Randová dále zdůrazňuje, že práva se vztahují jen na jednání, tj. na svobodu konat. Tou je svoboda před přímým nebo nepřímým „fyzickým donucováním nebo omezováním ze strany jiných lidí.“ Pro jednotlivce právo existuje v pozitivním smyslu: je to svoboda konat. Ostatním „práva neukládají žádnou povinnost…kromě povinnosti negativního typu“: zdržet se narušování práv jiných.

Zvířata nepotřebují a ani nejsou schopná používat etiku. Nepotřebují odhalit správné chování potřebné pro jejich individuální existenci. Jejich jednání je naprogramované geneticky na základě evolučního vývoje. Nemají tedy nic, co by muselo být chráněno právy ve společenském kontextu.

Etika a morálka se vztahují jen na bytosti, které mají volní, konceptuální, racionální vědomí. Protože práva jsou rozšířením etiky/morálky, mohou se vztahovat jen na bytosti, které mají svobodnou vůli, tedy konkrétně pouze na lidské jedince. Existují jen práva jednotlivců: neexistují žádná práva homosexuálů, ženská práva, práva černochů, práva tělesně postižených či práva nenarozených.

Existují jen individuální lidská práva – lidská, tedy nikoliv práva živočichů, kteří nemají rozum. Pro takto vymezeného člověka je právo stvrzením nezávislého jednání, které může být prováděno bez svolení kohokoliv jiného. Ve sféře vašich vlastních práv je vaše svoboda absolutní.

Racionální a neracionální zacházení se zvířaty

Zvíře, které někdo vlastní, je majetkem. Člověk může používat svůj majetek libovolně (způsobem, který nenarušuje práva jiných). Způsob, jakým někdo zachází se svým majetkem, může být moudrý nebo hloupý. Bez ohledu na to, nikdo jiný – ani soukromý občan ani zástupce státu – nemá právo zabránit vlastníkovi majetku jednat podle vlastního uvážení.

Existuje mnoho správných a etických způsobů, jak získat pomocí zvířat (objektivní) hodnotu. Mezi takové využití zvířat např. patří:

Informace. Používáme zvířata od myší po šimpanze v lékařském výzkumu s cílem nalézt způsoby léčby nemocí nebo s cílem dozvědět se, jak léčit určitá zranění, k testování kosmetických nebo jiných výrobků. (Pokud lze snadno získat nezbytné informace jiným způsobem, např. testováním kosmetiky na uměle vypěstované kůži, měli bychom to udělat.)

Potrava. Od drůbeže např. získáváme vejce, od krav a koz mléko a sýr a dobytek, prasata a drůbež nám poskytují maso.

Odívání. Ovce využíváme např. jako zdroj vlny, lovíme nebo chováme zvířata pro srst a z dobytka a dalších zvířat získáváme kůži.

Zábava. Zvířata máme jako domácí společníky, na ježdění (např. koně), předvádění (např. kočky), závodění (např. chrty), pro soutěže (jako je rodeo) a využíváme je při sportovním lovu.

Zvířata jsou také často používána způsobem, který by měl být posuzován jako neetický (i když nenarušuje ničí práva). Mezi takové způsoby vedle celé řady dalších např. patří:

Bojové zápasy. Psi nebo kohouti se nechávají bojovat, dokud jeden ze soupeřů není zabit nebo vážně poraněn.

Sodomie. Sex se zvířetem ponižuje člověka a degraduje pravé pojetí pohlavního styku.

M
učení.
Jakkoliv je takové sadistické jednání odporné a jakkoliv je velmi kontroverzní hájit právo člověka jednat takto zvráceně, chová-li se vlastník majetku takovýmto neracionálním způsobem, nenarušuje ničí práva.

Porovnáme-li způsoby etického a neetického zacházení se zvířaty, jistě uznáme, že racionální člověk nemá potěšení ze způsobování nebo sledování zbytečné bolesti. Společnost pro prevenci krutosti na zvířatech (SPCA) a další dobročinné spolky by měli svoji taktiku omezit na možnosti uvedené dále.

Nikdo, opakuji nikdo, nemá právo narušovat práva jiných osob.

Mít právo versus dělat správné věci

Jakkoliv může jít někdy o politováníhodné a odporné věci a jakkoliv by mohlo uspokojit city zabránit silou zneužívání zvířat – musíme bránit právo člověka chovat se iracionálně. Kdybychom přijali princip, že stát má právo dovolit dosahování pouze „objektivních hodnot“, otevřely by se tím dveře nekonečnému zneužívání. Již dnes se mnohdy omezení svobody „ospravedlňuje“ odvoláváním se na „ochranu nás před námi samými“ nebo uplatňováním jednoho souboru hodnot (byť zjevně rozumných) na všechny lidi.

Když jednou takovýto princip připustíme, nebude už nijak možné zabránit státu, aby zakazoval jakékoliv další jednání, o kterém uzná, že by mohlo narušovat objektivní hodnoty. Měli bychom postavit mimo zákon propagaci nacismu, fašismu, komunismu? (V některých zemích tomu tak je.) Měli bychom zakázat vyjadřování rasismu? (A „zločiny nenávisti“ vůči komukoliv?) Bylo by dobré zakázat rekreační drogy? (Snad všechny státy si to myslí.) Kouření? (Už se tomu přibližujeme.)

A co některé sexuální praktiky mezi dospělými? (Prostituce zůstává ve většině společností zakázána.) Přejídání, nedostatek cvičení a špatná strava také nejsou objektivní hodnoty. Měly by být tedy zakázány? (Už se mluví o zdanění „nezdravého jídla“.) A co některé knihy, televize, filmy? (Cenzura má dlouholetou tradici úspěšného potírání uměleckých děl, která se ocitla v nelibosti.) Když už jednou státu udělíme „právo“ narušovat práva, nezbývá žádný prostor pro vymezení nějaké hranice.

Co by tedy měli dělat lidé, kteří si myslí, že by některá zvířata neměla být využívána k jistým účelům? Přesvědčujte druhé racionálními argumenty, ne fyzickým vyhrožováním. Nemáte-li rádi sportovní lov, ještě vám to nedává právo někoho v lese napadnout. Pokud se vám nelíbí oblékání kožešin nebo používání slonoviny, nedává vám to právo připravit někoho o majetek stříkáním barvy na kabát nebo jinak poškozovat cizí majetek.

Bojkotujte společnost, která prodává výrobky, které se vám nelíbí. Vzdělávejte jejich představenstvo nebo spotřebitelskou veřejnost. Přiměřenými reakcemi k přesvědčení iracionálních lidí, aby se svým konáním ustali, jsou argumenty, veřejné přesvědčování či vyloučení z kolektivu. Fyzické hrozby, přímé násilí a násilné vyhrožování znamenají narušování práv.

Ovšem na ještě fundamentálnější úrovni narušují práva zákonné postihy, pokuty, vězení a konfiskace majetku. Vlastnická práva umožňují realizaci individuálních práv. Když zničíte vlastnická práva, zničíte i práva individuální.

Všichni živočichové kromě lidí

Mnoho tzv. obhájců „práv zvířat“ věří, že živočichové mají práva, ale na člověka nějak zapomínají. Vloupejte se do laboratoře, ukradněte nakažené myši, pusťte ty tvory na nic netušící veřejnost a laboratoř zapalte. To se může.

Napadněte norkovou farmu a pošlete zvířata do volné přírody, kde buď zahynou nebo někomu ukořistí chovaná kuřata. Výborně.

Nechte lvy, ať se volně potulují po okolí a zabíjejí děti a kolemjdoucí. Skvělé. Zastřelit je ale nesmíme.

Lidé, kteří obhajují mýtus „práv zvířat“ především nechápou, co ve skutečnosti práva jsou. Co je nejhorší, jsou anti-humánní – lidstvo podle nich „infikuje“ planetu a narušuje rovnováhu „Přírody“ nebo „Gaiy“ a mělo by být vyhubeno. Jejich antiracionální akce slouží pouze ke zničení konceptu „práv“. Vyvyšováním morální pozice zvířat nad lidi – nesmyslné opakování, že krysa = prase = člověk – ničí odlišující a jedinečnou kvalitu volní schopnosti, která nás činí lidmi.

Svým postojem, který je proti rozumu, proti pojmům a proti životu, ničí – stejně jako všichni další zastánci pseudopráv – to, co si myslí že hájí (nebo aspoň to, co nám říkají, že hájí). Neschvalujte jim jejich falešné premisy. Obhajujte slušné zacházení se zvířaty, jestli chcete. Obhajujte pokud možno co nejmenší způsobování bolesti. Obhajujte používání zvířat, jen když je to objektivně nezbytné. Nevolejte ale po zásazích státu.

Hlavně ale neobhajujte nebezpečnou tezi, že zvířata mají práva. Alespoň pokud si ceníte vlastního života a vlastní svobody. Pokud připustíte, aby obhájci práv zvířat dosáhli svých představ, vás i vaši svobodu čeká osud blbouna nejapného.

Sdílej

O Autorovi

mm

Martin Pánek je ředitelem Liberálního institutu a bývalým šéfredaktorem Laissez Faire. V minulosti pracoval jako poradce v Evropském parlamentu a je autorem knih Kompletní slepice a Částečná kráva.

Comments are closed.