Představitelé čtyř bývalých sovětských republik podepsali regionální dohodu o volném obchodu, která je volnou variací na Evropské sdružení volného obchodu (EFTA) a jeho severoamerickou sestřenici NAFTA. V případě, že tato dohoda uspěje, zvýší se objem obchodu, což pozvedne ekonomiku.
Mnoho kritiků tuto ruskou iniciativu – dohodnutou v říjnu 2003 v Jaltě – napadlo jako pokus o znovu-vybudování komunistického impéria. Ve skutečnosti je ale Společný ekonomický prostor (CES – Common Economic Space) skutečnou zónou volného obchodu.
CES, který zahrnuje i Ukrajinu, Kazachstán a Bělorusko, vzniká souběžně s největší národnostní integrací v evropské historii: V květnu 2004 se osm zemí býva lého východního bloku stane členskými zeměmi Evropské unie. Bohužel ani velké nadšení evropských elit ze společného sdružování nemůže zakrýt hořkost, která poznamenala celé vyjednávání o rozšíření. Stejně tak nelze ignorovat poměr sil v EU, který pro nové členy může znamenat podřízenou roli vůči velkým členským zemím.
Nepříliš atraktivní podmínky, s nimiž nováčci přistupují k EU, poukazují na taktické chyby, kterých se dopustili politické reprezentace zemí střední a východní Evropy. Tím, že deklarovaly členství v EU jako nezpochybnitelnou součást svých zahraničních politik, se tyto státy zavázaly ke vstupu za jakýchkoliv podmínek. Jinými slovy, Evropská unie měla jen minimální motivaci přizpůsobit se potřebám kandidátských zemí.
Mnohem lepší pro tyto státy by bývalo bylo maximálně využít Středoevropské iniciativy volného obchodu k liberalizaci obchodních vztahů v rámci regionu a vytvořit tak lukrativní trhy pro firmy ze západní Evropy. Kdyby kandidátské země vyjednávaly z pozice této síly, měly v budoucnosti šanci uzavřít dohodu o volném obchodu s Evropskou unií.
Je ironií, že v době, kdy se teoretické i praktické argumenty pro ekonomickou svobodu staly tak přesvědčivé, že i evropská levice nyní uznává svobodný obchod jako cestu k pomoci chudým obyvatelům po celém světě, zůstává jednostranná liberalizace obtížná jako vždy. Místo jednostranné liberalizace se státy po celém světě stále spoléhají na politickou sílu při vyjednávání o volném obchodu.
Ruští diplomaté jsou mistři tzv. „realpolitik“ a každý realista si uvědomuje důležitost vyjednávání z pozice síly. Proto CES není alternativou případné ekonomické integraci s EU, ale jejím zjevným nástupním můstkem. V případě úspěchu se Rusům podaří ustavit zónu volného obchodu se značnou ekonomickou silou a potenciálem. To umožní bývalým sovětským republikám vyjednávat s Evropany i Američany z vyrovnanějších pozic.
CES je součástí širší aktivity. Ad hoc aliance nazvaná „Skupina 21“ se zrodila při jednání Světové obchodní organizace v mexickém Cancúnu. Tyto rozvojové státy pochopily, že společně mohou dosáhnout příznivějších podmínek při obchodní liberalizaci. Měly pravdu a mýlily se současně. Měly pravdu v tom, že budou-li držet spolu, mohou požadovat, aby rozvinuté státy zrušily své protekcionistické zemědělské politiky, které jsou nemorální a ničí chudé státy především. Mýlily se v tom, když si myslely, že „bohaté“ státy to udělají bez toho, aby dostaly protihodnotu.
Obchodní společenství jsou proto dvojsečné zbraně. Zapojené státy mohou snížit obchodní bariéry, ale jen když jsou samy oddány principům volného obchodu. Jinak se globální liberalizace dostane do slepé uličky. Skupina 21 je tím druhým případem. Totéž, se díky bohu, nedá říci o Rusku. Prezident Putin a jeho kabinet mají silnou vůli liberalizovat obchod. Pod jejich vedením, se může CES stát motorem globálního ekonomického pokroku.
