fbpx
Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Pokrok za 30 let byl větší, než myslíte, říká Paasche

0

Když ekonomové debatují o ekonomické stagnaci, zpravidla si vzpomenu na učebnici makroekonomie ze svého bakalářského studia, Dornbuschovu a Fischerovu Makroekonomii (pátou edici). V příloze 2.1, tito proslulí ekonomové seznamují čtenáře s dvěma hlavními kontrastujícími cenovými indexy: Laspeyerův, počítající se základním obdobím, a Paascheho, počítající se současným obdobím:

Jakkoliv se může zdát, že se jedná o pouze technický problém, ve skutečnosti jde o hodně. Předpokládejme, že stagnacionista zlehčuje ekonomický význam internetu. „Tak jsme dostali něco zdarma. Jak moc to může ovlivnit oficiální výpočet HDP?“ Odpověď: výrazně. Proč? Protože výpočet reálného HDP využívá HDP deflátor, a HDP deflátor využívá Paascheho cenový index.

Určeme za základní rok 1990 – právě rok, kdy byla vydána moje stará učebnice. Nyní vezměme YouTube. Jeho naměřený roční přínos HDP je okolo 15 miliard dolarů. V poměru k HDP zdánlivě zanedbatelné. Avšak využívanost YouTube je okolo 1,5 miliard hodin denně. V roce 1990 stálo běžně zapůjčení video kazety 2,49 dolaru. Tedy i když ignoruje nezměrné rozšíření možností spotřebitelů a zvýšení komfortu, je roční přínos YouTube měřený v cenách základního roku 1,5 mld. × 2,49 × 365 dolarů. To je zhruba 1,4 bilionu dolarů. Tak funguje Paasche!

Výsledky pro Google jsou ještě dramatičtější. Lidé v průměru provedou 3,5 miliard vyhledávání za den. V roce 1990 byste byli šťastní, pokud byste porovnatelnou službu obdrželi za 20 dolarů – třeba najmutím někoho, kdo by za vás strávil několik hodin listováním skrze Reader’s Guide to Periodical Literature. Tedy zatímco hodnota služeb Googlu v současných cenách je okolo 100 miliard dolarů ročně, jejich hodnota v cenách základního roku přesahuje 25 bilionů dolarů.

Jistě již tušíte, kam toto směřuje. Pokud shrneme současný výnos největších internetových firem, bude celková suma nejspíše výrazně pod jeden bilion dolarů za rok. Nicméně pokud shrneme jejich hodnotu v cenách roku 1990, tato snadno přesáhne 50 bilionů dolarů ročně. Samozřejmě, velká část této spotřeby probíhá v zahraničí, a tak zvyšuje hrubý světový produkt spíše než hrubý domácí produkt USA. Avšak při použití Paascheho cenového indexu, nezůstává žádných pochyb o tom, že HDP deflátor prudce klesl od roku 1990. To znamená desetiletí neustálé deflace. Což dále implikuje, že reálné HDP vzrostlo mnohem výrazněji, než je téměř jakýkoliv respektovaný ekonom ochoten připustit.

Naopak, použití Laspeyerova cenové indexu přirozeně tento ohromující výsledek eliminuje. Pokud vezmeme produkt roku 1990 při dnešních cenách, a vydělíme jej produktem roku 1990 při tehdejších cenách, spatříme pouze mírný pokrok. Některé sektory – jako videopůjčovny – v zásadě z čitatele zmizí, a zůstanou pouze drobnou součástí jmenovatele. Používaje index založený na výchozím roce, hodnota zapůjčení videí v roce 1990 při dnešních cenách je téměř nulová, neboť video je dnes v podstatě zdarma. Ale hodnota týchž videí při cenách z roku 1990 je rovněž skromná, protože když zapůjčení stálo 2,49 dolaru, celková spotřeba byla taktéž skromná.

Která metoda indexace cen je tedy správná? Jakmile si uvědomí, o co jde, dogmatičtí optimisté zvolají: „Paasche!“ zatímco dogmatičtí pesimisté přirozeně odvětí: „Laspeyer, samozřejmě.“ Já tvrdím, že obě strany by měly být tolerantnější. Samozřejmě, v určitém smyslu byl pokrok od roku 1990 skromný. Na druhou stranu, existuje i jiný důležitý způsob měření, dle kterého byl pokrok od roku 1990 úžasně výrazný.

Pokud si nepamatujete rok 1990, moderní svět je snadné brát za samozřejmost. Zbytek z nás však ví – nebo bychom vědět měli – že moderní svět je skutečný zázrak. Přestože každý nevlastníme padesát vozů, užíváme si luxusu nedostupného ani těm nejbohatším v roce 1990. Ačkoliv stagnacionisté žijí pro to, aby tento pokrok bagatelizovali, nejde o otázku vědy, nýbrž perspektivy. Paasche ukazuje cestu k radikálně odlišnému, a přesto stejně vědeckému závěru. Rozumný přístup však není vybrat si jednu cestu ze dvou cest, ale cestu prostřední. Ekonomický pokrok je komplexní problém. V mnoha důležitých směrech je pomalý, v jiných důležitých ohledech až nadzvukový. A obecně? Mně osobně přijde rychlý dost – a není to proto, že neznám přesná čísla.

Přeložil Jan Mošovský.

Sdílej

O Autorovi

mm

Bryan Caplan je profesorem ekonomie na George Mason University a autorem knih Mýtus racionálního voliče, Selfish Reasons to Hoave More Kids a The Case Against Education.

Comments are closed.