Publikováno ve zkrácené podobě pod názvem Koaliční spory brzdily ekonomiku
Projev pana prezidenta k poslancům a senátorům Parlamentu České republiky svou zajímavostí nezklamal téměř nikoho. Jeho styl a struktura svědčí o tom, že náš pan prezident je schopný dramatik. Obsahová stránka však dává špatnou známku přinejmenším jeho poradcům. Projevují se tam závažné neznalosti, omyly a logické chyby. Na některé z nich si dovolujeme upozornit. Pan prezident říká : „Mnoho lidí se diví, proč po osmi letech budování tržní ekonomiky je na tom naše hospodářství nevalně, …“. V následujícím odstavci pan prezident vyjadřuje svůj názor : „Stále více lidí je zkrátka znechuceno politikou, kterou činí pochopitelně a právem za tyto všechny nedobré věci odpovědnu, …“. Václav Havel se tímto zcela identifikuje s názorem „mnoha lidí“. Je zarážející, že si pan prezident myslí, že tržní ekonomiku lze budovat. Budovat lze most, králíkárnu, socialismus, ne však tržní ekonomiku. Pro tržní ekonomiku lze pouze vytvářet podmínky. Nejvýznamnější z nich jsou legislativní. Tržní ekonomika není výsledkem budování, je výsledkem kombinace cílevědomého záměru (legislativy) a spontánních procesů (střetání výrobců, obchodníků se spotřebiteli na více či méně konkurenčních trzích). Úkolem legislativy je vytvořit právní rámec pro rozvoj spontánních procesů, lidem vlastních, které činí ve vlastním zájmu.
Velmi zjednodušující je činit politiku zodpovědnou za všechno, jak tvrdí pan prezident. Tímto prohlášením, aniž si to patrně uvědomil, negoval i své téměř osmileté působení ve vrcholné politice. Politika však není v naší současné společnosti za vše odpovědná. Naštěstí nebyla ani za tzv. reálného socialismu. Pokud ano, tak jí vděčíme za významná díla tohoto období, například básně Jaroslava Seiferta, obrazy Jana Zrzavého a dalších známých osobností, ale i každodenní odpovědné chování většiny Čechů a Slováků, které by muselo být přinejmenším „barbarské či asiatské“, kdyby bylo zcela v područí naší tehdejší politiky. V demokratické společnosti, o jejíž existenci u nás snad nepochybujeme, nemůže být politika z podstaty věci zodpovědná za vše, co pan prezident vyjmenoval. Nemůže být zodpovědná proto, že bohudík, neřídí všechny činnosti. Vždyť u nás existuje nespočetně soukromých aktivit všeho druhu, zájmových sdružení, nadací a soukromých firem, které podporují různé aktivity nezávisle na politice, v mnoha případech také proti politice. Navíc je naše společnost otevřená a začínají se projevovat vlivy, zvyky a tradice ze zahraničí u nás dříve neznámé.
Rovněž se nemohu ztotožnit s povrchním prezidentovým konstatováním o „nevalném“ stavu našeho současného hospodářství. Rozdíl mezi stavem našeho hospodářství před třemi lety a dnes představují právě tři roky. Tři roky vyplněné koaličními spory, dlouhou předvolební kampaní a následnou permanentní volební kampaní. Z těchto důvodů vláda neměla sílu a možná někteří její členové ani zájem pokračovat v zásadní ekonomické reformě. Ta vyžadovala důsledně pokračovat v privatizaci bank a společností s významnou státní účastí (ČEZ, regionální energetiky aj.) a připravit koncepci privatizace společností jako jsou Transgas, České dráhy, Čepro a jiné. Na příkladech mnoha společností se státní účastí či státních podniků vidíme, že vláda není schopna provést jejich zásadní restrukturalizaci. Pokud by toho byla schopná, odpadá nejmenší důvod tyto společnosti privatizovat. Důsledná privatizace by vytvořila výchozí podmínky pro cenovou deregulaci (v případě energií a nájemného) a vznik konkurenčního prostředí. S důslednou privatizací je spojena dostatečná motivace a s odstraněním tržních nedokonalostí způsobených cenovou regulací by byly vytvořeny dostatečné tržní tlaky na tolik požadovanou restrukturalizaci podniků. Ty by však musely být doprovázeny razantnějším snížením daní z příjmu právnických osob. K realizaci těchto nezbytných kroků, aby naše hospodářství nebylo po osmi letech na tom „nevalně“, jak říká pan prezident, je zapotřebí širšího politického koncensu. Toto, jak vyplývá z volebních preferencí, nebude možno v České republice dlouhodobě dosáhnout prostřednictvím poměrného volebního systému. Přístupným řešením se jeví většinový volební systém, který by mimo jiné přispěl ke kultivaci našeho politického života.
Velmi diskutabilní je prezidentovo tvrzení, že Maďarsko zprivatizovalo obdobnou část své ekonomiky, aniž se tam tak masivně tunelovalo. Dosud nebyla publikována žádná seriozní studie, která by dokázala vyčíslit, co kde bylo vytunelováno. Problematická se jeví i definice pojmu „tunelování“ v ekonomickém slova smyslu. Každopádně se jedná o neetické nakládání s majetkem, k němuž však většinou dochází v souladu s existující děravou legislativou. Je však nepochybné, že zatímco v České republice dochází k těmto negativním procesům převážně v průběhu privatizace, v případě společností s významnou státní účastí a po privatizaci v souvislosti s koncentrací akciových podílů, tak v Maďarsku a jiných zemích k němu v důsledku zpoždění transformačního procesu došlo už před privatizací, v období tzv. předprivatizační agónie. Porovnávat ztráty v různých zemích s odlišnými projekty transformace a s odlišným právním řádem je více než odvážné.
Až naivně působí identifikace pana prezidenta s názorem, že „jsou u moci lidé nedůvěryhodní, kterým jde víc o vlastní prospěch než o zájem obecný“. Neznám člověka, kterému jde víc o zájem obecný než o vlastní prospěch. Nepatří mezi ně ani pan prezident. Každému racionálnímu jedinci je vlastní, že sleduje pouze vlastní prospěch. Na jeho schopnostech závisí, jak je tento vlastní prospěch v souladu se zájmy jeho okolí. Čím schopnější jedinec, tím větší soulad zájmů. Fungující právní řád, instituce, tradice a zvyky orientují cílevědomé úsilí jednotlivce ve prospěch rodiny, obce, společnosti. Úspěch jednotlivce nejlépe měří poptávka společnosti po jeho práci (produktu) a činech (službách). Důvěryhodnost či nedůvěryhodnost politiků proto nelze odvodit od toho, čí prospěch preferují. Nedůvěryhodní jsou určitě ti, kteří tvrdí, že preferují obecný prospěch, protože neříkají pravdu.
