fbpx
Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Proč nejsem eurooptimistou?

0

Na celé debatě o vstupu České republiky do Evropské unie je nejzajímavější především to, že žádná taková debata neexistuje. Věta o „cestě do Evropy“, která se nekonečným omíláním nevyhnutelně proměnila ve frázi, je v české politice snad jedinou nikým nezpochybňovanou konstantou. Stačí si jen povšimnout toho, jak často diskuse na libovolné téma končí jednoduchým argumentem: „Pokud chceme do Evropy, tak to učinit musíme,“ nebo dokonce: „To je jedno, co si o dané věci myslíte, stejně nás bez toho do Evropy nevezmou.“ Vítězem každé debaty je pak ten, kdo některou ze zmíněných vět použije jako první. Jde o argument nad argumenty, nezpochybnitelnou pravdu, nejvyšší trumf ve hře. Výsledkem je, že naše média, naši politici i akademici se chovají, jako by se snažili nikdy neporušit mlčky sdílené jedenácté přikázání, které bychom s trochou nadsázky mohli formulovat takto:nezapochybuješ o EU a nutnosti naší cesty k ní.

Po oproštění se od tohoto dogmatu se logicky vynořuje řada zásadních otázek. Proč vůbec do EU chceme a máme vstoupit? Jaká vlastně Evropská unie je? Co od ní očekáváme? Co ona očekává od nás? Co o ní vlastně víme? Čeho se budeme muset při vstupu do EU vzdát? Jaké přínosy nás při začlenění naopak čekají? Je EU tím jediným možným uspořádáním věcí evropských? A je uspořádáním správným?

Důsledkem neexistence debaty o EU a důsledkem absence jasných argumentů pro a proti je, že celé naše přibližování a směřování do EU je setrvačným, mechanickým, nikým neřízeným procesem, který prostě jen probíhá. Nepřemýšlíme, jen se připojujeme. Celé přibližování se Evropě probíhá bez kalkulací nákladů a výnosů, což je zarážející především z toho důvodu, že náklady platíme už dnes, aniž bychom ještě inkasovali výnosy. Stačí se podívat na ambiciózní legislativní plán současné vlády, která počítá s přijetím více než pěti set nových zákonných norem během příštích dvou let. V Bruselu se tak tvoří stovky norem, které putují do naší země a naše vláda je bez mrknutí oka přeloží do češtiny a předloží parlamentu, který je se stejnou bezmyšlenkovitostí robota začlení do našeho právního řádu. A nejde jen o počet norem, které automaticky přijímáme, jde především o jejich faktický obsah a ten je v mnoha případech velmi diskutabilní. Například v odpovědi na otázku, co se skrývá za „harmonizací nepřímých daní,“ se jen stěží vyhneme odpovědi, že jde o jejich pouhopouhé zvyšování. Každý den se objevují desítky nových lobbyingových skupin, které s vyvěšeným praporem EU chtějí další a další nesmyslné regulace, dotace a privilegia. Naposledy třeba lékárníci, kteří tvrdí, že rozšiřování volného prodeje nepředpisových léků mimo lékárny je proti trendu EU. Vláda a parlament, které nepřemýšlejí o smyslu přičlenění, logicky řeknou: jsou-li vaše požadavky v souladu s právem EU, máte na ně nárok. Nejzoufalejším zjištěním pro voliče je, že kdyby právní normy podobného obsahu, jaké po nás mnohdy požaduje EU, navrhovala ve svém volebním programu některá z domácích politických stran, byly by bezpochyby předmětem bouřlivých debat. Pokud jsou však obsahem práva EU, nevede se o nich debata žádná. Nikdo se tak nás voličů neptá, zda normy, které po nás EU vyžaduje, hodláme akceptovat nebo ne. Jsme prostě otroky norem, které jinde přijímají volení zástupci jiných voličů. My nemáme prostřednictvím našich volených zástupců ani možnost je připomínkovat.

Proces screeningu je takovým legislativním diktátem, jaký naše země v posledních desítkách let nezažila. Vyznění ze strany EU je jasné: Nebudete-li se řídit našimi instrukcemi, nebudete přijati. Za zmíněným ultimátem ale není symetricky skryt žádný konkrétní závazek. Ani splnění všech bruselských příkazů nám záruku přijetí neposkytuje. Verdikt EU, který zhodnotí, zda jsme pro ni již dostatečně připraveni, bude v každém případě politický a bude učiněn výhradně podle toho, která ze zmíněných odpovědí bude vyhovovat momentální politické atmosféře v členských zemích. Politici v členských zemích dosud o rozšíření mluvili vždy mnohem více na mezinárodních konferencích než na volebních mítincích, ale jednou budou muset své vzletné fráze o jednotné Evropě vysvětlit i svým voličům. Vůbec totiž není vyloučeno, že se jim to nepodaří a že nakonec samotní občané EU (a možná ani my) o takové rozšíření stát nebudou… Nový spolkový kancléř Gerhard Schröder prohlásil, že rozšíření EU není na obzoru, což znamená rozhodně ne v oněch doposud plánovaných termínech 2003-2005. Právě ve světle těchto pochyb se ukazuje hrůzostrašnostbianco šeku, který jsme EU vystavili. My plnit musíme a EU nás přijmout může. Který obchodník by přijal kontrakt, ve kterém by byl zavázán dodat zboží, ale druhá strana by zaplatit pouze mohla?

Zmíněný legislativní diktát není v jedné „drobnosti“ nepodobný diktátu jinému, pro naši zemi mnohem traumatičtějšímu. Krátce po skončení mnichovského summitu předložil Neville Chamberlain naší delegaci, která potupně čekala v předpokoji, onen diktát a suše dodal tu slavnou větu: „Odpověď se neočekává…“ Ani při předávání evropských norem do rukou našich politiků EU žádné odpovědi neočekává.

Místo odpovědí na tyto otázky se naše politická reprezentace snaží už už vyhovět každému, byť sebehloupějšímu požadavku EU a chce integraci nasadit dokonce legislativní korunu. Měli bychom prý změnit naši ústavu v tom smyslu, že zákony EU jsou nadřazeny naším zákonům. Budeme tak zřejmě muset učinit ještě před samotným vstupem. Půjde tedy asi o první případ v naší historii, kdy se dobrovolně vzdáme svrchovanosti nad vlastním územím a svým zákonům nadřadíme zákony společenství, jehož ani nejsme členem a do jejichž obsahu a smyslu jsme nemohli ani v nejmenším zasáhnout.

Evropský mír a Montesquieu

Ústřední myšlenkou, na níž od počátku stojí evropská integrace, je snaha zajistit jednou pro vždy mírové ademokratické řešení všech interních evropských konfliktů. Otázkou je, proč se tedy až dodnes používá k obhajobě nutnosti hlubší integrace tolik imperialistických a mocenských argumentů. Kolikrát už jsme slyšeli, že sjednocení Evropy jí umožní stát se důležitější a mocnější silou v mezinárodní politice, že integrace zvýší sílu do té doby optikou světové ekonomiky roztříštěné Evropy, nebo že společná měna by se měla stát nejdůležitější měnou na světě, která musí předčít dolar a jen. Proč by měla tato silná protiváha dolaru a jenu vzniknout? Proč by měla být Evropa mocnější? Proč za každou cenu stavět ekonomické a politické protiváhy někomu nebo něčemu?

Stěží se lze vyhnout pochybám, zda za velkou mírovou myšlenkou není pouze přízemní snaha zvýšit pocit vlastní důležitosti, což bude především platit pro země, které už dávno nejsou světovými mocnostmi a dodnes se s tím nesmířily. Jak uvěřit vzletným myšlenkám o míru, pokud je kupředu tlačí jen vagón ješitnosti, nabubřelosti, imperiálnosti a neukojených ambicí?

Nejen o míru, ale i o demokracii lze v případě EU mluvit jen s obtížemi. Montesquieu by se divil, kdyby zjistil, že základními moc
enskými pilíři nové demokratické Evropy jsou tzv. Rady ministrů, které drží jak zákonodárné, tak výkonné pravomoci v jedněch rukou a jsou tak nejmocnější a přitom před veřejností nejutajenější institucí v celé Evropě. Rady ministrů vydávají stohy nařízení a direktiv, které předkládají bez mrknutí oka Evropské komisi k realizaci. I ta je mraveništěm pro 25 000 byrokratů, které rovněž kumuluje zákonodárné, výkonné, politické a mezinárodní pravomoci pod jednu střechu. Vydává vlastní legislativu, za kterou je odpovědná jen sama sobě. Evropský parlament, který by v klasickém rozdělení mocí měl být protiváhou vlády (Evropské komise), je přitom jen bezvýznamným a drahým řečništěm bez jakýchkoli pravomocí. Ani soudní moc nestojí na pevných nohou. Evropský soudní dvůr má podle britského politického analytika Davida Pryce-Jonese zvláštní poslání, které není soudní, nýbrž politické. Má podporovat cíle evropské integrace. Jak demokratická je Evropa, když má všemocnou vládu, bezmocný parlament a nemocný soud?

EU je koncentrovanou směsí francouzského direktivismu a německé byrokracie. Naopak nejméně pochytila anglického svobodného ducha. Právě proto je Velká Británie k celému tomuto projektu tak obezřetná. Z Británie toho totiž nové Evropě chybí nejvíc.

„Národ je zkamenělá minulost,“ říkal José Ortega Y Gasset a chtěl tím říci, že historie je v lidech hluboce zakořeněná a nelze ji násilím vymazat. Právě o to se však celý evropský projekt snaží. Není to spontánně vzniklá instituce, ale instituce mocensky a silou prosazovaná, jíž je kulturní a historická jinakost na obtíž. Je směšné, že Evropané se nemohou dohodnout na společném obrázku na eurobankovku, protože nikdo nemůže připustit, aby jedna země svůj národní symbol na ní měla a jiná ne. Všichni si chtějí svá národní specifika uchovat a nepřipustí, aby se někde více projevil duch jiné členské země. Výsledkem je, že EU nemá ducha žádného. Snaží se potlačit historii, kulturu a specifičnost do oblasti nevědomí. Každá taková hra se však dříve či později vrátí v nárůstu nacionalismu, xenofobie a národní nesnášenlivosti. Ty budou jen logickým důsledkem snahy o potlačení nepotlačitelného. Reakce bude o to silnější, oč brutálnější bude akce. Velká mírová Evropa bude možná na cestě ke svým malým válkám.

Ryby a pšenice

Samostatnou kapitolou je ekonomický rozměr evropské integrace. EU je podle přesvědčení mnohých prostorem všemožně podporujícím volný obchod a je tak tou nejliberálnější zónou, jakou si lze představit. Takový pohled je ovšem nutné výrazně korigovat. Především je potřeba si uvědomit, že členské země EU nepodporují volný obchod z principu, ale vždy jen účelově a to do té míry, která vyhovuje parciálním zájmům každé jednotlivé země a jejích nejmocnějších nátlakových skupin. Anatomie vzniku evropské obchodní direktivy je prostá a několikrát popsaná. Když jedna země brání dovozu pšenice a druhá zase omezuje obchod s rybami, pak dohodou obou zemí nakonec nevznikne prostor, ve kterém padnou bariéry obchodování s rybami a pšenicí. Naopak. Společná direktiva omezí obchod s oběma komoditami. Země, která nikdy neměla problém s rybami najednou reguluje jejich prodej a země nikdy neregulující obchod s pšenicí ji v rámci obchodní „konvergence“ regulovat začne.

Člověk žasne třeba nad tím, proč v bruselské centrále EU existuje 40 expertů, jejichž jedinou náplní práce je věnovat se zkoumání a definování evropského banánu. Jeho parametry jsou pak zřejmě „čirou náhodou“ stanoveny tak, že se do definice eurobanánu nevejdou plody z Latinské Ameriky, které mají řadu nevýhod – jsou především levnější a chutnější. Stejně tak se definují i evropské hrušky, evropská rajčata nebo evropsky přijatelné telefonní budky. Za každou definicí je skryt lobbying nějaké skupiny eurovýrobců, kteří se domáhají sluchu u svých eurozástupců. Podobně nepochopitelnou zůstává direktiva EU paradoxně nazvaná „o televizi bez hranic,“ jejíž čtvrtý článek stanoví všem eurotelevizím povinný poloviční podíl evropských filmů ve vysílání. Tuto normu zcela bezostyšně prosadila Francie, která do hávu ochrany evropské kultury před americkým brakem zabalila parádní ochranu svých filmových producentů před nebezpečně levnou a diváky nebezpečně žádanou americkou konkurencí. I naše země všechny tyto normy v rámci screeningu bude muset přijmout a otázka, která se nabízí, tak zní: není naše automatické přijímání těchto neslýchaných regulací jen zvětšováním trhu pro eurohrušky, eurofilmy a eurobanány?

Bodem ke zvláštní diskusi je projekt měnové unie, který slibuje jen jediné. Ke společné měnové politice dříve nebo později bude muset vzniknout protipól ve společné politice fiskální, jestliže se měnová politika nebude chtít ocitnout v pasti. Takže nám EU slibuje pouze další a ještě mocnější přerozdělování, nejen na úrovni národních států, ale i na úrovni nadnárodní. Velká Evropa musí mít i Velké přerozdělování, dí euroekonomové.

Navzdory převažujícímu mínění zůstává zcela otevřenou otázkou, zda tento europrojekt je skutečně natolik atraktivní, abychom jej bez výhrad přijímali. Skoro se naopak zdá, že nejpomalejší cestou, jak dosáhnout životní úrovně EU (nic si nezastírejme, o tu nám jde především), je bezmyšlenkovitě přejímat vše, co v Bruselu vymyslí. Nejdelší cesta do Evropy tak paradoxně vede přes Evropskou unii. Evropa se však nerovná Evropské unii. A to platí zejména v případě, že do zmíněné nerovnice dosadíme Evropskou unii v podobě, ve které ji dnes známe.

Sdílej

O Autorovi

mm

Mojmír Hampl je bývalý viceguvernér České národní banky, je členem rady Institutu ekonomického vzdělávání a dlouholetým spolupracovníkem časopisu Laissez Faire a Liberálního institutu. Je autorem knihy Vyčerpání zdrojů.

Comments are closed.