fbpx
Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut

Proč otevřít hranice

0

Politici na obou stranách Atlantiku už zase hledají další a lepší způsoby, jak omezit imigraci. V Americe republikánští kandidáti nahlas přemýšlí o větších a silnějších zdech, zatímco v Evropě politické špičky doufají, že někdo nějak přijde na to, jak na Střední východ dostat mír a ukončit tak syrskou uprchlickou krizi. A vprostřed všech těch debat o tom, jak imigraci omezit, není slyšet nikdo, kdo by se ptal, jestli je to vůbec správně. A přitom to je diskuze, kterou bychom měli vést.

Některá z největších vítězství bojovníků za sociální spravedlnost nás v Americe během 20. století ve výsledku stály méně než nic. Zrušení zákonů segregujících černošské obyvatelstvo v některých jižních státech USA, které omezovaly práva černochů pracovat i u těch podnikatelů a firem, jež byly ochotné je zaměstnat, nepomohlo jen Afroameričanům – obohatilo také celou naši společnost, protože zrovnoprávnění černoši mohli plně rozvinout svoje schopnosti a talent. Když bylo americkým ženám konečně dovoleno zastávat i tradičně mužská zaměstnání, nebylo to vítězství jen pro ně samotné. Nechat ležet ladem půlku schopné, cílevědomé a důvtipné pracovní síly by bylo tragickou ztrátou pro celé Spojené státy.

Právě tyto úspěchy by nás měly přimět k zamyšlení, jestli náhodou nejsou nějaké další způsoby, které přehlížíme, jak naši společnost učinit spravedlivější a zároveň bohatší. A jak se ukazuje, taková příležitost se skrývá přímo před námi: místo abychom zdvojnásobili naše úsilí imigraci regulovat, měli bychom se vrátit k historicky prověřené americké politice otevřených hranic a přijmout každého, kdo touží svůj život poctivou prací zlepšit.

Většina zemí vítá turisty s otevřenou náručí, ale přesto vyspělé státy ostře omezují ty cizince, kteří se v nich chtějí usadit, najít si práci a začít nový život. A pokud bychom tenhle přístup nebrali jako normu, přišel by nám určitě divný. Imigranti, stejně jako turisté, totiž nejsou žebráci, ale úplně obyčejní platící zákazníci. Stejně jako naši (američtí) předci i dnešní přistěhovalci přicházejí, aby svou práci vyměnili za naše zboží. Většina z nich se stěhuje kvůli tomu, že jsou tu produktivnější, a tím pádem vydělají víc než doma. Představte si to: pokud byste žili v Sýrii nebo na Haiti, tak byste asi taky moc produktivní nebyli.

A jsou to ztráty, které si svou výškou zahrávají s naší představivostí. Podle běžných ekonomických odhadů by se zhruba zdvojnásobila celosvětová výroba,[1] kdyby bylo každému umožněno být zaměstnán kdekoliv na světě, což by mimochodem byla nejpřínosnější ekonomická reforma v celé historii lidstva. To není ekonomie malých potůčků: mluvíme o ekonomických výhodách v dimenzích Niagarských vodopádů.

Přistěhovalci jen vzácně potřebují charitativní nebo jinou pomoc. Na určité úrovni i ti nejhlasitější obhájci přiškrcení hranic vědí, že do jiných států přicházejí imigranti pracovat, a proto rádi podporují drakonické zákony, které omezují vstup cizinců na pracovní trh. Syrským uprchlíkům sice bude chvíli trvat, než se postaví na nohy, ale až se tak stane, rádi si najdou práci, pokud jim to ovšem hostitelská země dovolí.

Země s příliš štědrým sociálním státem se sice o co bát mají, ale existuje levná a humánní alternativa k plošným zákazům: a sice omezení přístupu migrantů ke státním dávkám. Kreativních řešení lze najít řadu: ať je to možnost pobírání vládních příspěvků až po prvních 10 letech trvalého pobytu, nebo dejme tomu po 100 000 amerických dolarů odvedených na daních.

Kritici imigrace tvrdí, že přistěhovalectví má negativní vliv na výši mezd, štědrost rozpočtů, kulturu, míru zločinnosti, politiku a mnoho dalšího. A přesto seriózní výzkumy většinou končí s tím, že bojovníci proti přistěhovalectví dělají z komárů velbloudy.[2] Ať už je to jakkoliv, ekonomické přínosy otevření hranic jsou tak velké, že hravě přebijí nepřesvědčivé stesky kritiků. Mluvíme totiž o růstu bohatství v řádech bilionů dolarů, které bychom rok co rok získávali.

Ale ani nemusíme fatalisticky brát dobro spolu s nutným zlem. Spojené státy by mohly vyhlásit daňové přirážky na výdělky přistěhovalců a příjmy z nich využít na snížení daňové zátěže Američanů bez pořádné praxe a odbornosti. Vláda by mohla od příchozích požadovat plynnou angličtinu a získání plného občanství (a tedy práva volit) by šlo podmínit prokázáním bezchybné znalosti amerického politického systému. Jestli se vám podobná omezení zdají neférová, tak jsou i tak rozhodně o dost spravedlivější než status quo, kvůli kterému je nesčetně cizinců nuceno živořit v bídě a nebezpečí, protože si, jak se říká, „vybrali špatné rodiče“.

Jestliže můžeme uznat základní právo cizinců na práci pod zaměstnavateli, kteří o jejich ruce a hlavy stojí, a na byt od majitelů, kteří jim ho ochotně pronajmou – a při tom ještě dramaticky obohatíme jak původní obyvatele, tak přistěhovalce samotné – proč to neudělat?

  [1] Economics and Emigration: Trillion-Dollar Bills on the Sidewalk?  http://pubs.aeaweb.org/doi/pdfplus/10.1257/jep.25.3.83 [2] Economic Impacts of Immigration: A Survey http://211.253.40.86/mille/service/ers/30000/IMG/000000021943/w16736.pdf Why are Immigrants' Incarceration Rates so Low? Evidence on Selective Immigration, Deterrence, and Deportation http://econpapers.repec.org/paper/nbrnberwo/13229.htm A Radical Case for Open Borders  http://econfaculty.gmu.edu/bcaplan/caplannaik.pdf Why Should We Restrict Immigration? http://econfaculty.gmu.edu/bcaplan/pdfs/whyimmigration.pdf From Immigrants to Americans: The Rise and Fall of Fitting In  http://www.amazon.com/From-Immigrants-Americans-Rise-Fitting/dp/1442201363 Přeložil Ondřej Trhoň.
Sdílej

O Autorovi

mm

Bryan Caplan je profesorem ekonomie na George Mason University a autorem knih Mýtus racionálního voliče, Selfish Reasons to Hoave More Kids a The Case Against Education.

Comments are closed.

All search results