Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Senát nerušit, posílit

0

Tak jako se každý rok vracejí sněženky, každé senátní volby slyšíme stesky poražených, že bychom měli zrušit Senát. Po Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi se k těmto nářkům přidal nejnověji také Václav Klaus ml. Podívali-li bychom se do historie ještě dále, našli bychom další a další obdobné výroky.

Kritika většinou spočívá na dvou bodech: 1) Účast ve volbách do Senátu je nízká. 2) Mojí (oblíbené) straně se ve volbách do Senátu nedaří.

A ačkoliv druhý bod málokdo uvede jako důvod nahlas, porovnáním doby výroků a rušení Senátu s výkonem dané strany, jednoznačně ukazuje, že tento důvod je tím pravým důvodem, zatímco první důvod je uváděn, aby stanovisko nevyznělo tak neprincipiálně. A zatímco druhý bod je důkazem o tom, že Senát funguje, jak má, první bod je možné zhojit reformami.

Začněme tedy od konce, od druhého bodu. Senát byl do Ústavy ČR zakotven tak, že vyvažuje Poslaneckou sněmovnu. Je to dáno i) delším obdobím senátorů, ii) postupnou obměnou po třetinách, iii) jiným způsobem voleb, iv) jiným termínem voleb, v) jinými volebními obvody, vi) jiným pasivním volebním právem.

Úkolem Senátu není být pojistkou demokracie – demokracie funguje v jednokomorovém parlamentu také, dokonce efektivněji a příměji. Úkolem Senátu je být pojistkou liberální demokracie. Jak jsem vysvětloval v jiném článku: „Aby se zajistila ochrana těchto svobod před tyranskou většinou, jsou do ústav vepsány omezení toho, co může vláda ve jménu většiny učinit. [… Alexis de] Tocqueville varoval před ‚tyranií většiny‘ a psal: ‚Samotnou esencí demokratické vlády je absolutní suverenita většiny.'“

Je iluzorní domnívat se, že by v našem systému protiváhou vlády byla Poslanecká sněmovna. Vláda si musí ve Sněmovně zajistit (alespoň tichou) absolutní většinu a díky moci stranických sekretariátů nad kandidátními listinami umí velmi dobře hnát poslance k poslušnosti – a tedy k hlasování, jak vláda chce.

Naproti tomu Senát, jenž má zpravidla jiné složení než vládní koalice, činí protiváhu. Vládní koalice jej sice u běžných zákonů může v Poslanecké sněmovně přehlasovat, potřebuje k tomu však již explicitní absolutní většinu a je pro ni často jednodušší schválit pozměňovací návrhy Senátu.

Ještě silnější je tento prvek u změn Ústavy. Ústava ČR není tak silná v ochraně práv jednotlivce, jako Ústava USA, a dává vládě dle mého soudu příliš široké pole působnosti, avšak Ústava, kterou by mohla Poslanecká sněmovna měnit, jak se zrovna líbí aktuální většině, by byla ještě horší a práva by chránila ještě méně, pokud vůbec.

Ano, můžete namítat, že na změnu Ústavy by i ve Sněmovně byla zapotřebí kvalifikovaná většina. Avšak současná koalice ANO + ČSSD + KSČM čítá 107 poslanců. Dalších 19 (+4 odpadlé) poslanců má SPD, což dává pohodlnou ústavní většinu v dolní komoře. Když náhodou spíte, tak se vám nezdají noční můry o ústavním převratu, protože v Senátu tyto strany nedají dohromady ani osminu senátorů.

I kdyby Senát nedělal nic jiného, než že zabraňuje ústavnímu mičurinství z dílny Andreje Babiše a Marka Prchala, měli bychom si jeho existence velmi vážit.

Ale nemohli bychom chtít víc? Mohli.

Podmínky, za jakých vznikala česká Ústava nebyly ideální proto, aby si vládní koalice proti sobě sestavila silnou protiváhu. Je to zcela krátkozraké a dalo se zhojit např. vznikem Senátu až po dvou volebních obdobích, ale buďme rádi aspoň za to. V souvislosti s dlouhodobým postojem tehdejšího premiéra Václava Klause, že westminsterský systém, kde ani neexistuje efektivní judicial review, tedy zneplatnění zákonů soudní mocí, je pozitivní, že jsme v systému, kde existuje jak Senát, tak judicial review.

Senátu by však mělo být přiřazeno více pravomocí. Měl by např. mít možnost vetovat zákony. V mírnější variantě by na přehlasování senátního zákona měla být zapotřebí kvalifikovaná většina. Tedy kvalifikovanější než dnes. Proč ne třeba třípětinová většina? Pokud Sněmovna po nějakém zákonu touží, a to i přes to, že – hypoteticky – všech 81 senátorů je proti, měla by si najít silnější váhu než pouhou většinu 101 poslanců.

Senát by měl také volit mediální rady. Je více odtržený od vlády a nepůjde jí tolik na ruku. A když už máme veřejnoprávní média, proč by jejich rady neměl volit Senát namísto aktuální vládní většiny?

Senát by měl schvalovat členy bankovní rady ČNB. Prezident má v rukou přílišnou moc nad českou měnovou politikou.

Odvolání prezidenta republiky z funkce, by mělo být zcela vyňato z pravomocí ústavního soudu. Je to politické rozhodnutí, mělo by záležet pouze na Sněmovně a Senátu.

Senát se také nikdy neměl vzdát pravomoci volit prezidenta republiky, ale to už nejde vrátit zpět.

Jistě se dají najít další oblasti, kde by Senát měl mít větší pravomoci. Tím by také stoupla volební účast, protože by v očích voličů začalo „o něco jít“. Nízká volební účast je mimochodem bodem č. vii), proč je složení Senátu odlišné od složení Sněmovny.

Účast v senátních volbách se kromě zvýšení pravomocí Senátu dá zvednout taktéž: a) povolením korespondenční volby (avšak ne elektronické), b) změnou volebního systému na nějaký typ hlasování instantního druhého kola, čímž odpadá logistická a motivační noční můra s organizací druhého kola senátních voleb. To lze i bez změny ústavy a domnívám se, že dvoukolovost volby zásadním způsobem přispívá k tomu, proč je Senát tak odlišný od Sněmovny, a tím pádem tak potřebný.

Jak se sem dostat? S každou navrhovanou změnou musí souhlasit jednak současná Sněmovna a často také současný Senát. Málokterá politická strana souhlasí s okleštěním pravomocí dané instituce, ve které má zrovna většinu. Většina politiků si však uvědomuje, že jejich strana nebudou u moci navždy. Tyto ústavní změny se tak dají přijmout s dlouhým vacatio legis, třeba na 10 let (jedno období Sněmovny, plus jedno další období Senátu). Naprostá většina dnešních politiků, pokud ještě budou za deset let v politice, bude na úplně jiných pozicích. A dopředu nemůžeme vědět, na jakých. Jedině za takovýmto závěsem nevědomosti můžeme doufat, že se podaří posílit Senát, a tím pádem i liberální demokracii, tedy ochranu práv občanů.

Není to samozřejmě všelék. Téměř jakékoliv ústavněprávní nastavení se rozpadne, pokud jedna strana dosáhne 60% podpory. Lékem na to pak nejsou ani uměle navýšená kvóra (teoreticky bychom mohli chtít, aby ústavní změny schvalovali třeba 90% většiny obou komor), protože by je strana s takovou podporou prohlásila za nelegitimní a našla by si cestu, jak se jich zbavit. Instituce, které působí jako brzdy a protiváhy, musejí mít svoji legitimitu, jinak je jejich zrušení příliš lákavé.

I proto je záhodné účast v Senátu zvýšit. A nenechávat politiku jenom na politicích, neboť občanská společnost je také důležitou brzou a protiváhou.

Sdílej

O Autorovi

mm

Martin Pánek je ředitelem Liberálního institutu a bývalým šéfredaktorem Laissez Faire. V minulosti pracoval jako poradce v Evropském parlamentu a je autorem knih Kompletní slepice a Částečná kráva.

Comments are closed.

All search results