fbpx
Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut

Socialismus Ludwiga von Misese: stále platný argument proti Marxovi

0

Znovu se vracet ke klasickým ekonomickým textům zpravidla nepotřebuje žádné zvláštní ospravedlnění, nahlížení novýma očima na staré myšlenky je dostatečná výhoda. S tím jak jako čtenáři rosteme a učíme se, vidíme nové věci a jsme skeptičtější k věcem starým, a přitom si spojujeme věci, kterých jsme si doposud nikdy nepovšimli. Některé z mých oblíbených knih v mé sbírce jsou plné poznámek po okrajích stránek, jež vznikly v průběhu mnoha pročítání. Socialismus od Ludwiga von Misese je ukázkový příklad knihy, u které toto mnohé pročítání bylo obzvlášť přínosné. Je však ještě další důvod proč je nyní vhodný čas k tomu znovu otevřít Socialismus. S tím, jak se blíží jeho sté výročí v roce 2022, roste taky jeho aktuální relevance ve světě, kde socialismus zažívá jakýsi comeback mezi mladými progresivisty.

Vydání Socialismu podpořte na Startovači »

Shrnout Socialismus je v důsledku jeho délky a hloubky v tomto formátu náročné, a je proto nutné notně vybírat a přebírat. V následujícím textu hodlám zdůraznit tři oblasti, kterým se kniha věnuje. Většinu času budu věnovat ekonomii socialismu a čím má kniha co přispět k současné debatě o proveditelnosti různých forem socialismu. Také se ale chci věnovat dvěma méně známým částem Misesovy knihy. Jednou z nich je kapitola o lásce a rodině, ve které Mises značně předčil svou dobu ve své analýze způsobů, jakými kapitalismus a liberalismus transformovali manželství a rodinu. Tou druhou je sekce o „společenské evoluci“, kde nabízí alternativu k marxistickému chápání historie.

Socialismus byl vydán v roce 1922, krátce po Misesově slavném článku Ekonomická kalkulace v socialistickém společenství, který vznikl o dva roky dříve. Mises v něm formuloval ekonomický argument, proč socialistický ekonomický řád nebyl schopen určit jak racionálně využívat zdroje, a proč by byl neschopen generovat bohatství tak jako to činily trhy, a již vůbec ne nadbytek, který socialisté slibovali. Článek nastartoval něco, co se později začalo nazývat „debata o ekonomické kalkulaci v socialismu“, který trvala zhruba až do druhé světové války. Argumenty článku také tvoří jádro Socialismu, kniha se nicméně problému věnuje podstatně více do hloubky, jak naznačuje již její podtitul Ekonomická a sociologická analýza. Mises se domníval, že socialismus vyžadoval důkladné vyvrácení, pokrývající nejen selhávání socialistického plánování, ale i socialistickou analýzu historie, teorii monopolu, relevantnost společenských tříd a socialistické etiky. Kniha pokrývá toto všechno a více. Tyto argumenty jsou rovněž aplikovány na různé formy socialismu, a tak činí knihu velmi robustní nejen v rozsahu argumentů, které prezentuje, ale i v tom, jak široce je aplikuje. I přesto, že značné množství referencí a konkrétních příkladů se zabývá specifiky doby, kdy byla kniha napsána, zůstává stále nadčasovým dílem, a pravděpodobně tou jednou nejlepší knihou pro nezastarávající kritické zhodnocení socialistických myšlenek.

V centru Misesovy kritiky stojí jeho závěr, že racionální ekonomická kalkulace je v socialismu nemožná. Mises začíná svůj argument tím, že bere socialisty za slovo, když spolu s nimi předpokládá, že socialismus nahradí „anarchii výroby“ (Marxovými slovy) na trhu vědomým plánováním. To znamená, že raději než spoléhat na ceny a výnosy, aby nás vedly k tomu, co bychom měli vyrábět a jak, socialismus radí zrušení soukromého vlastnictví, směny, trhů, cen a výnosů, a jejich nahrazení společenským vlastnictvím a rozhodováním, aby odpověděly na tyto otázky. Za kapitalismu dovolujeme soukromým vlastníkům výrobních prostředků experimentovat s alternativami a teprve posléze objevovat, která byla ta nejlepší. Marx a ostatní socialisté věřili nejen, že se jedná o plýtvání, ale také že tento proces byl zlepšen kolektivním rozhodováním předem o tom, co má být vyrobeno a jak, a poté pouze dodržet stanovený plán, zahrnující i to, kdo má být příjemcem jakých konečných statků. Socialismus, jak tvrdili, by byl racionálnější a efektivnější – stejně jako spravedlivější.

Ve svém článku z roku 1920, a ve větším rozsahu také v knize, se Mises ptá, zda je možné vědět, po čem lidé touží a jak to nejlépe vyprodukovat za absence trhů a soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Jakkoliv může existovat množství technologicky možných způsobů produkce konkrétního statku, pouze jeden z těchto způsobů užívá nejméně vzácné zdroje, a je proto ekonomicky efektivní. Výzva, před kterou stojí racionální ekonomická kalkulace, je konstrukce procesu zjišťování, která z těchto technologicky proveditelných výrobních metod nejméně plýtvá. Aby společnost mohla odpovědět na tuto otázku, musí mít dostupný nějakou metodu srovnání. Mises nabízí množství důvodů, proč funkční metodou není užívání času stráveného prací jako měřítka, jak navrhovali marxisté, mimo jiné kvůli rozdílu v kvalitě práce. Je třeba určit, jakou hodnotu mají alternativní vstupy, a po marginalistické revoluci v 70. letech 19. století přistupuje ekonomická teorie k ekonomické hodnotě tak, že je založena na subjektivních hodnoceních jednotlivých osob, které si vybírají z alternativ. Jak tedy nejlépe přistoupit k agregaci těchto hodnocení ve formě, která by umožňovala porovnávat mezi alternativami? Mises argumentuje, že pouze tržní cena může plnit tuto funkci adekvátně, byť nedokonale.

Ale aby společnost mohla mít tržní ceny, musí nejprve mít trhy. A trhy dále vyžadují, aby se lidé účastnili směny. Člověk nemůže směňovat to, co sám nevlastní, a Mises dokládá, že pokud racionální ekonomická kalkulace vyžaduje ceny, které reflektují hodnocení jednotlivců, pak vlastnictví výrobních prostředků musí být soukromé. Pouze se soukromým vlastnictvím výrobních prostředků mohou kapitálové statky mít opravdu tržní ceny, které reflektují hodnocení vlastníků i (nepřímo) spotřebitelů. Tyto ceny jsou nezbytné pro určování toho, jak nejlépe vyrobit to, po čem lidé touží, a proto je soukromé vlastnictví výrobních prostředků nezbytné pro zodpovězení otázky ekonomické kalkulace. Jak Mises shrnul (na straně 149):

V jakémkoliv společenském řádu – dokonce i v socialismu – lze snadno měnit rozhodnutí o tom, kolik kterých spotřebních statků by mělo být vyrobeno. To nikdo nepopírá. Ovšem jakmile toto rozhodnutí padne, zůstává problém stanovení toho, jak co nejefektivněji uspořádat výrobní prostředky, aby vyprodukovaly dotyčné statky. K řešení tohoto problému je nezbytná ekonomická kalkulace. Ekonomická kalkulace může probíhat jen tehdy, když jsou ceny výrobních prostředků ustaveny na trzích kapitálových statků ve společnosti se soukromým vlastnictvím výrobních prostředků. To znamená, že musí existovat peněžní ocenění půdy, surovin, polotovarů, mezd a úrokové míry.

Až příliš často ti, kteří v současné diskuzi o socialismu argumentují proti trhu, operují s etickými argumenty a neberou v úvahu otázky, které v tomto směru Mises položil. Předpoklad, že vládou poskytované zdravotnictví by mělo být lidským právem, neodpovídá na otázky typu, co by měla vláda produkovat a jak by tak mohla činit alespoň přibližně racionálním způsobem. Všechna rozhodnutí o výrobě požadují ekonomicky kalkulovat, a to zase vyžaduje ceny, výnosy a soukromé vlastnictví. Bez tržních cen výrobci pouze tápají ve tmě. Tato lekce platí různou měrou pro všechny návrhy nahrazení trhu státním vlastnictvím.

Socialismus také obsahuje dvě kapitoly, které rozebírají „konkrétní formy socialismu“ a „pseudosocialistické systémy“. V těchto kapitolách Mises využívá argumentu ekonomické kalkulace spolu s dalšími myšlenkami z ekonomie i mimo ni, aby ukázal, proč budou všechny tyto systémy stále čelit stejnému typu problémů, přestože třeba v menší intenzitě, než by jim čelil čistý socialismus. Nerozebírá přímo fenomén, který se dnes nazývá „demokratický socialismus“, neboť psal v době, kdy socialismus ještě plně neodhalil svou inherentní, i když nezamýšlenou, tendenci k totalitarismu. Jsou to právě dekády selhávání ekonomického plánování, které umožnily převzetí mocenských institucí těmi s komparativní výhodou v jejich užívání, které vytvořily nutnost přidávání adjektiva „demokratický“ před slovo socialismus. I socialismus, který odmítá totalitarismus a zamýšlí umožnit demokratické procesy rozhodování doposud činěné prostřednictvím trhu, musí konfrontovat problém ekonomické kalkulace. Přesun od plánovací komise nebo diktátora s pětiletým plánem k demokratickému procesu neřeší problém racionální ekonomické kalkulace v absenci soukromého vlastnictví výrobních prostředků a tržních cen, které jsou jeho důsledkem. Problém demokratického socialismu, jak by dnes Mises mohl říct, je ten, že ať již demokratický či nikoliv, jde stále o socialismus.

Sociologické části Misesovy analýzy socialismu mohou být čteny v kontextu faktu, že jeho knihu následovala v roce 1927 další, a sice Liberalismus. Kontrast liberalismu devatenáctého století a socialismu vznikajícího ve století dvacátém, byl, jak věřím, centrálním vlivem na Misesův světonázor.  To můžeme v Socialismu spatřovat již od počátku, neboť již první část knihy je nazvána „liberalismus a socialismus“. Mises zde zeširoka popisuje dlouhý evoluční proces, který vytvořil liberální společenský řád jako posun od násilí ke smlouvě jako základu pro sociální interakci. Mises ukazuje, že v ekonomické sféře vláda práva a vývoj vlastnických práv a smluv překonal užívání násilí jako dominantní způsob určování a změny vlastnictví. Vznik tržních institucí představoval pohyb pryč od násilí směrem ke smluvním vztahům. Podobně v politické sféře, vývoj demokratických procesů a institucí nabídl mírovou formu politické změny, v kontrastu s násilím spojovaným s monarchií a ostatními před-demokratickými formami vlády. Mises spatřoval velkou výhodu demokracie právě v poklidném předávání moci za přítomnosti smlouvám podobných pravidel liberálního konstitucionálního zřízení.

Toto téma evoluce od násilí ke smlouvě je dobře ilustrováno v  kapitole „společenský řád a rodina“. Tam Mises kontrastuje povahu manželství ve „věku násilí“ a povahu manželství „ve věku smlouvy“. Když bylo manželství reflexí mužské nadvlády a když ženy byly v zásadě majetkem mužů, za které se provdaly, bylo manželství vztahem charakterizovaným jak nerovností, tak neštěstím, a to zejména pro ženy. Mises argumentuje, že láska a sexuální vztahy, které ve věku smlouvy považujeme v manželství za samozřejmé, nebyly ve věku násilí možné. Romantická láska a manželství byly v tomto období povětšinou oddělené, a pouze když se manželství stalo otázkou souhlasu a smlouvy dvou rovných partnerů, mohlo se manželství spočívající na lásce stát realitou. Misesovými slovy (na straně 102):

Charakteristický znak lásky, nadhodnocení jejího objektu, se dostává do konfliktu s faktem, že žena zaujímá podřadnou pozici podle principu násilí. V tom systému je pouhou otrokyní, ale podstatou lásky je vnímat ji jako královnu.

Jeden z největších úspěchů liberalismu je postupné rozšiřování rovnosti v právech mezi všemi lidmi a v uznání žen jako rovných před právem, pomohl liberalismus k dosažení významných feministických cílů. Feminismus chápaný jako rovnost před zákonem, jak píše Mises: „natolik je jen jedním proudem v širokém liberálním hnutí, které obhajuje mírový a svobodný vývoj” (strana 110). Spolu s tím, jak se ženy staly v právu rovnými partnery mužů, a jak se manželství stalo smluvním svazkem, tak i mnoho dalšího, jako láska a sexuální touha nabyly své moderní místo jako součást manželství. Co je nejvíce zarážející na tomto argumentu je fakt, jak daleko napřed byl před svou dobou Sociologové na počátku 21. století stále formulovali argument, že to byl liberální a tržní řád, který umožnil lásce dobít manželství, jako by šlo o nové objevy. Mises toto chápal již o téměř století dříve. Tato diskuze má také dva další důvody v Misesově celkové tezi. Zaprvé ukazuje, že kapitalismus a liberalismus je odpovědný za mnohé ze společenských pokroků moderní éry, spíše než aby byl příčinou množství společenských problémů. Zadruhé uvádí také jeho obavu z návratu socialismu a spolu s ním i návratu do věku násilí a ztráty všeho dosaženého pokroku.

Diskuze o manželství je dále aplikací argumentu, který Mises podrobněji rozvíjí později v knize. V kapitole o údajné nevyhnutelnosti socialismu, nabízí Mises teorii společenské evoluce, která vypráví podstatně jiný příběh než Marxova. V centru této teorie společenské evoluce stojí dělba práce, kterou Mises nazývá „základním principem všech forem života“ (strana 286). Pro Misese znamená „společnost“ lidskou spolupráci, a taková spolupráce se může rozvinout, pouze když lidé spatřují výhody, které pramení z dělby práce a rozšíření směny, která je jejím výsledkem. „Rozmanitost přírody“, viditelná v rozdílech mezi lidskými schopnostmi a rozlišností přírodních podmínek, umožňuje takovou dělbu práce řízením procesu odlišných nákladů výroby, což vede k specializaci a směně. Směna vytváří vazby vzájemné mírové závislosti, která začíná vytvářet přechod z věku násilí do věku smlouvy. Tento proces je, jak říká Mises (strana 289) „spojujícím vlivem“. Pokračuje:

Vede lidi k tomu, aby se na druhé spíše než jako na konkurenty v zápasu o existenci dívali jako na společníky při společném budování bohatství. Mění nepřátele na přátele, války na mír a množiny jednotlivců na společnost.

Příběh společenské evoluce člověka je příběhem prohlubujícího a rozšiřující se dělby práce a šíření nenásilné směny jako základní mezilidské interakce. Ve své pozdější knize Lidské jednání Mises tento proces nazývá „sdružovací zákon“.

Zaprvé je tedy Mises schopen nabídnout teorii společenského vývoje, která je zcela konzistentní s Darwinovými objevy, zejména tou myšlenkou, že žádný plánovač či hybatel nebyl třeba k vytvoření moderního světa. Přestože nepoužívá přesně tento termín, je Misesova teorie společenské evoluce v Socialismu víceméně příběh spontánního řádu. Je to velkolepá vize: lidstvo se vyvinulo neplánovaně přírodou a poté, co nabylo mozek schopný rozumového uvažování, rozšířilo tento proces neplánovaného řádu do společenské sféry. Jsme skrz naskrz produktem neplánované evoluce. Zadruhé, vyvrácením marxistického líčení třídního boje a strádání jako hlavní řídící síly historie, Mises nabourává ideu údajné nevyhnutelnosti socialismu, stojící v samém jádru marxistického smýšlení. Na rozdíl od Marxovy velmi teleologické teorie, Misesova teorie společenské evoluce nemá žádný konečný bod. Pouze vysvětluje, jak došlo ke vzniku liberálního společenského zřízení a bude docházet k pokračujícímu pokroku, pokud umožníme liberálním institucím dělat jejich práci. Čtena v kombinaci s nemožností ekonomické kalkulace nabízí Misesova teorie společenské evoluce liberální argument pro to, co Friedrich Hayek později nazve „kreativní síly svobodné civilizace“ a „selský rozum pokroku“.

Jak jsou klíčové instituce liberálního společenského zřízení stále více cílem útoků populisticko-nacionalistické pravice a socialistické levice, je záhodno znovu se vrátit k textu, který nás přiměje navrátit se znovu k fundamentálním otázkám vzneseným vznikem liberalismu a jeho tragickým zánikem na mnoha místech světa díky socialismu dvacátého století. Misesův Socialismus, napsaný dlouho před většinou onoho krveprolití a chudoby způsobených rozšířením socialismu, zůstává aktuálním a hlubokým rozborem jak chyb socialismu, tak ctností liberalismu. Přes dlouhý seznam selhání socialismu, nebo možná právě díky nim, se socialisté 21. století musí teprve utkat s fundamentálním problémem ekonomické kalkulace mimo trh a s tím, že absence soukromého vlastnictví výrobních prostředků – nehledě na to, jak demokratická je alternativa – povede vždy nevyhnutelně k chudobě a chaosu. Argumenty vznesené Misesem v Socialismu zůstávají dnes stejně jako vždy centrální součástí obhajoby liberálního společenského zřízení proti jeho kritikům – jak starým tak novým, zleva i zprava.


Článek původně vyšel pod názvem Ludwig von Mises’s Socialism: A Still Timely Case Against Marx. Přeložili Jan Mošovský a Martin Pánek.

Vydání Socialismu podpořte na Startovači »

Sdílej

O Autorovi

mm

Steve Horwitz je profesorem ekonomie na Ball State University. Je také externím spolupracovníkem Mercatus Centera a senior fellow ve Fraser Institutu. Je autorem tří knih, poslední z nich je "Hayek's Modern Family: Classical Liberalism and the Evolution of Social Institutions". Je expertem na Hayeka a rakouskou ekonomii, měnovou teorii a historii a americké hospodářské dějiny.

Comments are closed.

All search results