fbpx
Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Společenská spolupráce

0

Na posledním letním kurzu pokročilé rakouské ekonomie několik řečníků zmínilo, že Ludwig von Mises zvažoval, že by svoji knížku, která se nakonec jmenuje Lidské jednání (Human Action), nazval jinak. Jak? Společenská spolupráce (Social Cooperation).

Už jsem to slyšel dřív, ale tentokrát mi přitom přišla na mysl otázka: Bylo by naše hnutí za volný trh vnímáno okolním světem jinak, kdyby Mises zvolil pro svoji hlavní knihu jiný název? Když je otázka formulována takto úzce, tak odpověď nejspíš bude: ne. Zkusme otázku tedy rozšířit: : Bylo by naše hnutí za volný trh vnímáno jinak okolním světem, kdyby jeho dominantním tématem byla společenská spolupráce, spíš než nehezky znějící individualismus, spoléhání se na sebe, nezávislost a další podobné výrazy, které s oblibou používáme.

Možná.

Není žádnou záhadou, proč tento jiný název knihy Mises zvažoval. Nepočítal jsem se s tím, ale hádám, že společenská spolupráce (nebo „lidská spolupráce“) je druhým nejpoužívanějším pojmem celé knihy. Nejčastějším je nejspíš „dělba práce“, což je ale jen jiný způsob, jak vyjádřit pojem „společenská spolupráce“. Lidské jednání je právě o společenské spolupráci, jinak by nebylo o ničem. První téma, kterým se Mises – po úvodní části, která se věnuje samotné podstatě jednání, je – spolupráce. Kapitola „Spolupráce ve společnosti“ začíná těmito slovy: : „Společnost je jednání ve shodě, spolupráce. … nahrazuje spoluprácí izolovaný život jednotlivců (který si můžeme přinejmenším představovat). Společnost je dělba práce a spojení práce. Ve své schopnosti být jednajícím tvorem se člověk stává společenským tvorem.”

Lepší život můžeme žít právě díky spolupráci a dělbě práce. Mises přirozeně kladl důraz na potřebu míru, jelikož absence míru znamená rozpad této životně důležité spolupráce. To staví Misese do pacifistické tradice klasického liberalismu spolu s Richardem Cobdenem, Johnem Brightem, Frédéricem Bastiatem, Herbertem Spencerem a Williamem Grahamem Sumnerem. Mises ve své knize Liberalismus napsal:

„Liberální kritika argumentů hájících války je fundamentálně odlišná od kritiky z humanistických pozic. U liberálů kritika války stojí na premise, že mír, a nikoliv válka, je matkou všeho. … Válka jen ničí, nic tvořit nemůže. … Liberál nesnáší válku. Nikoliv jako humanista, navzdory tomu, že může mít pozitivní důsledky, ale proto, že má jen škodlivé důsledky.“

Vzhledem k Misesově orientaci není překvapující, že věnuje tolik pozornosti tomu, co nazývá ricardiánský zákon sdružování (Ricardian Law of Association). V ekonomii je to známo spíše jako zákon komparativní výhody (či nákladů), který říká, že dvě smluvní strany mohou vydělat na obchodu i tehdy, když je jedna ze stran efektivnější ve výrobě všech statků, které chtějí obě strany.

Klíčem k chápání tohoto zákona jsou náklady obětované příležitosti. Představme si právníka, který vydělává 500 dolarů za hodinu a umí také nejlépe a nejrychleji psát na počítači. I pro něj bude výhodnější, pokud si na přepisování textů najme sekretářku. Proč? Protože každá hodina, kterou tento právník stráví přepisováním textů, místo aby se věnoval právnické praxi, ho bude stát 500 dolarů, minus co vydělá přepisováním textů. Sekretářka takto velké náklady obětované příležitosti nemá.

Takže oba, právník i sekretářka vydělají na tom, když se domluví na spolupráci. To platí i pro skupiny lidí – a tedy i pro státy. Lidé zjistí, že je pro ně přínosné, když se soustředí na to, v čem jsou – komparativně (relativně) nejefektivnější, resp. v čem jsou nejméně neefektivní a plody práce vzájemně smění. Výsledkem bude, že se vyprodukuje více věcí.

Tento ekonomický zákon je důležitou součástí argumentace ve prospěch volného mezinárodního obchodu, protože je odpovědí na námitku, že nějaký národ, který nedokáže nic dělat nejefektivněji (v absolutní míře) ve srovnání s ostatními, bude ponechán stranou světové ekonomiky. Mises ovšem pochopil, že zákon komparativní výhody je jen aplikací širšího zákona sdružování. Jak píše v Lidském jednání:

„Sdružovací zákon nám umožňuje pochopit síly, jež vedou ke vzrůstajícímu prohlubování lidské spolupráce. Pochopíme, jaká motivace přiměla lidi, aby se v boji o získání omezených zásob prostředků obživy, které poskytuje příroda, nepovažovali za soupeře. Uvědomíme si, co lidi nutilo a stále nutí, aby se navzájem sdružovali za účelem spolupráce. Každý krok kupředu na cestě k rozvinutějšímu způsobu dělby práce slouží zájmu všech zúčastněných. Abychom pochopili, proč člověk nezůstal samotářem, který by jako zvířata slídil po potravě a úkrytu pouze pro sebe a nanejvýš ještě pro ženu či muže a své nesamostatné potomky, nemusíme se odvolávat na zázračný zásah božstva nebo na bezobsažnou tezi o vrozeném nutkání ke sdružování. Faktorem, který dovedl primitivní společnost a každodenní dřinu k prohloubení spolupráce, je lidské jednání, které je vnitřně hnáno k vyšší produktivitě práce dosahované při dělbě práce.“

Tato zdánlivě jednoduchá myšlenka vede k nesamozřejmým závěrům. V důsledku rozšiřující se spolupráce lidské bytosti soutěží v produkci, nikoliv ve spotřebě. Mises to vyjádřil větou, která je mojí nejoblíbenější v celém Lidském jednání: „Skutečnost, že nějaký spoluobčan chce získat boty stejně jako já, nečiní pro mě získání bot těžším, nýbrž jednodušším.“ Rozšíření spolupráce znamená též obchodování s cizinci na velké vzdálenosti – což je další motivace pro mír.

Bohužel důraz na spolupráci nepatří mezi to, co ne-libertariáni pravděpodobně „vědí“ o ekonomii volného trhu a normativní filosofii svobody. Spíš si naši filosofii spojují s „drsným individualismem“ než se „společenskou spoluprací“. Nepochybuji, že hlavní příčinou tohoto vnímání je, že naši oponenti, kteří mají hlubší znalosti o rakouské ekonomii, záměrně vytváří pokřivený obraz ryzího liberalismu. Když americký prezident Bill Clinton ve své „Zprávě o stavu Unie“ v roce 1996 prohlásil: „Doba velké vlády skončila“, tak k tomu ještě dodal: „…ale nemůžeme se vracet zpět do doby, kdy se každý staral jen o sebe.“ Jenže lidské bytosti byly vždy společenskými (politickými) tvory. Neexistovala žádná „doba“, kdy se muži a ženy starali jen o sebe. Volba stojí mezi svobodnou spoluprácí a vynucenou spoluprací.

Vím, že libertariáni a zastánci volného trhu zdůrazňují důležitost dělby práce. Nicméně jsme přesto částečně zodpovědní za špatné vnímání naší filosofie ze strany veřejnosti. Naše rétorika příliš často svádí, byť nesprávně, k interpretaci, že voláme po tom, aby si jednotlivci dělali vše sami. Rozumím významu pojmů „individualismus“, „spoléhání se na sebe“ a „nezávislost“, nicméně měli bychom si uvědomit, že jejich zdůrazňování může vést k nežádoucím karikaturám liberálního ideálu coby lidí, kteří zanevřeli na společnost a chtějí žít jen ve svém srubu nezávisle na společnosti.

Všichni zápasíme s nejistou budoucností. Společenská spolupráce nezpochybnitelně činí tento úkol jednodušším, než kdybychom se pokoušeli řešit věci sami. Proto si lidé utvořili všelijaká vzájemná společenství a podporující spolky. Kromě party a přátelství tato společenství poskytují to, co si usu
rpoval a za použití donucení a s mizernou kvalitou dělá stát: Poskytuje ostrovy relativního bezpečí v moři nejistoty.

Nenechme se zmást, když lidé podporují sociální stát. Je to proto, že nikde nevidí lepší alternativu založenou na dobrovolnosti. Zde je prostor pro libertariány.

Libertariáni by mohli snadněji přesvědčovat veřejnost o svých ideálech, kdyby zdůrazňovali, že svoboda vytváří spoustu nápaditých cest spolupráce ke vzájemné podpoře, a že když našim životům dominuje vláda, tak je ve skutečnosti společenská (sociální) spolupráce v ohrožení.

Sdílej

O Autorovi

mm

Martin Pánek je ředitelem Liberálního institutu a bývalým šéfredaktorem Laissez Faire. V minulosti pracoval jako poradce v Evropském parlamentu a je autorem knih Kompletní slepice a Částečná kráva.

Comments are closed.