Existuje-li nějaká obecně uznávaná pravda v politické ekonomii, pak je to tato:
V případě každé komodity, která slouží k uspokojování hmotných a nehmotných potřeb spotřebitele, je vždy v jeho nejlepším zájmu, aby práce a obchod zůstávaly svobodné, neboť nezbytným a trvalým důsledkem svobody práce a obchodu je maximální snížení ceny.
A také tato:
Zájem spotřebitele jakékoliv komodity by měl vždy převážit nad zájmem výrobce.
Budeme-li se držet těchto principů, dojdeme k přísně logickému závěru:
Poskytování bezpečnosti by v zájmu spotřebitelů této nehmotné komodity mělo zůstat předmětem zákona svobodné konkurence.
Z toho vyplývá, že:
Žádný stát by neměl mít právo bránit ostatním státům, aby mu konkurovaly, nebo právo nutit spotřebitele bezpečnosti tuto komoditu nakupovat výhradně u něj.
Je nicméně nutno přiznat, že se doposud před tímto logickým závěrem, vyplývajícím z principu svobodné konkurence, zavíraly oči.
Tato výjimka je o to pozoruhodnější, že je jediná.
Samozřejmě by se našli ekonomové, kteří by přišli s mnohými dalšími výjimkami z tohoto principu. O nich však můžeme rozhodně prohlásit, že nejsou ryzími ekonomy. Opravdoví ekonomové se totiž většinou shodnou v následujícím: že by se stát měl omezit výhradně na poskytování bezpečnosti a že by svoboda práce a obchodu měla být jinak úplná a neomezená.
Proč by ale měla být výjimka v oblasti bezpečnosti? Co je tím zvláštním důvodem, proč poskytování bezpečnosti nemůže být přenecháno volné konkurenci? Proč by mělo toto odvětví podléhat jinému principu a být uspořádáno dle jiného systému?
ALTERNATIVY
Nám, kteří věří v principy ekonomické vědy, je zřejmé, že výjimka, kterou jsme uvedli výše, není ospravedlněna a že by poskytování bezpečnosti mělo, stejně jako poskytování čehokoliv jiného, podléhat zákonu volné konkurence.
Co nám ještě zbývá učinit ve chvíli, kdy jsme nabyli toto přesvědčení? Zbývá nám zjistit, jak došlo k tomu, že poskytování bezpečnosti nebylo a není předmětem zákona volné konkurence a podléhá spíše principům jiným.
Jaké to jsou principy?
Jsou to principy monopolu a komunismu.
Na celém světě neexistuje jediná instituce v oblasti poskytování bezpečnosti, která by se neopírala o monopol, či o komunismus.
Politická ekonomie vždy shodně odmítala jak monopoly, tak i komunismus v různých odvětvích lidské činnosti, kdekoliv je spatřovala. Není potom podivné a nepochopitelné, že je oba přijímá v oblasti poskytování bezpečnosti?
MONOPOLY A KOMUNISMUS
Prozkoumejme nejprve, co se slovy monopol a komunismus rozumí.
Je zjevnou pravdou, že čím jsou potřeby člověka naléhavější a nutnější, tím větší oběť bude ochoten snést, aby tyto potřeby uspokojil. Existují věci, které se sice v přírodě vyskytují v hojném množství a jejichž výroba nevyžaduje velkého vynaložení práce, ale které mohou vzhledem k tomu, že uspokojují zmíněné naléhavé a nutné potřeby, získat směnou hodnotu značně převyšující svoji hodnotu přirozenou. Jako příklad si vezměme sůl. Předpokládejme, že se jednomu člověku či určité skupině lidí podaří dosáhnout toho, že je jim přiděleno výhradní právo výroby a prodeje soli. Je jasné, že by tento člověk či skupina mohli zvýšit cenu této komodity výrazně nad její hodnotu, nad úroveň, které by dosáhla v prostředí svobodné konkurence.
V takovém případě říkáme, že tento člověk či tato skupina vlastní monopol a že cena soli je cenou monopolní.
Je ale zřejmé, že spotřebitelé se s placením této hanebné monopolní přirážky jen tak nesmíří. K tomu je bude třeba donutit a k jejich donucení bude nutné použít sílu.
Každý monopol tak nutně spočívá na násilí.
Co se stane, když už monopolisté nebudou tak silní jako spotřebitelé, na nichž se monopolisté přiživují?
Vždy a všude nakonec monopol zmizí buď násilím nebo jako důsledek pokojné dohody. Čím bude nahrazen?
Dostanou-li se takto vyburcovaní a vzbouření spotřebitelé k výrobním prostředkům odvětví na výrobu soli, tím, co je napadne jako první, nebude ho ponechat svobodné konkurenci, nýbrž z něho těžit společně ve vlastní prospěch. Jmenují pak ředitele či řídící výbor solivarů, jimž přidělí prostředky nezbytné k pokrytí nákladů spojených s výrobou soli. Vzhledem ke zkušenostem z minulosti, které naplnily spotřebitele podezřívavostí a nedůvěrou, vzhledem k jejich obavám, že jimi jmenovaný ředitel si výrobu soli přivlastní a znovu tak přímo či skrytě zavede bývalý monopol ve svůj vlastní prospěch, zvolí si nyní spotřebitelé své zástupce. Ti budou pověřeni přidělováním prostředků nutných k výrobě, prověřováním jejich užití a dohledem nad tím, aby vyrobená sůl byla rovnoměrně rozdělena těm, kteří na ni mají nárok. Taková forma organizace výroby se nazývá komunismem.
Ať už je se jedná o komunismus částečný či úplný, není k němu politická ekonomie o nic tolerantnější než k monopolu, jehož je komunismus pouhým pokračováním.
MONOPOLIZACE A KOLEKTIVIZACE POSKYTOVÁNÍ BEZPEČNOSTI
Nevztahuje se to, co bylo právě řečeno o soli, i na bezpečnost?
Není to snad historie všech monarchií a všech republik?
Všude bylo poskytování bezpečnosti zpočátku organizováno jako monopol a všude se v současné době směřuje k tomu, aby bylo organizováno dle komunistického principu.
Žádná komodita není tak náchylná k monopolizaci jako právě bezpečnost.
Čím se vlastně vyznačuje člověk, který má zájem o ochranu? Slabostí. A čím je charakterizováni ti, kteří jsou ochotni bezpečnost poskytovat? Silou. Kdyby tomu bylo naopak, kdyby spotřebitelé bezpečnosti byly silnější než její poskytovatelé, zjevně by si vystačili svépomocí sami.
Jsou-li však od počátku poskytovatelé bezpečnosti silnější než jejich zákazníci, nebude pro ně potom jednoduché vytvořit monopol a vnutit ho těm slabším?
Při vzniku jakéhokoliv společenství jsou to všude ty nejsilnější a nejbojovnější rasy, které se zmocní výhradní vlády nad společností. Všude tyto skupiny vytváří monopoly na poskytování bezpečnosti v rámci méně či více rozsáhlých území, v závislosti na počtu jejich členů a síle.
Vzhledem k výjimečné ziskovosti, která je každému monopolu vlastní, se skupiny obdařené monopolem na bezpečnost oddávají krutým bojům, aby rozšířili rozsah svého trhu, aby zvýšili počet svých podrobených zákazníků, a tím i úroveň svých zisků.
Nutným a nevyhnutelným následkem vzniku monopolu na poskytování bezpečnosti tak byla válka.
Dalším nevyhnutelným důsledkem bylo, že tento monopol dal vzniknout všem monopolům dalším.
Když výrobci a poskytovatelé ostatních komodit viděli, v jaké situaci se nachází monopolní poskytovatel bezpečnosti, nemohli dojít k jinému závěru, než že nic na světě není výhodnější než monopol. Dostali se tak do pokušení zvýšit příjmy ze svých odvětví stejným způsobem. Co ale potřebovali k tomu, aby, ke škodě spotřebitele, výrobu svých komodit monopolizovali? Potřebovali sílu. Takovou sílu, aby příslušné spotřebitele přinutili, však neměli. Co tedy podnikli? Za úhradu si ji půjčili od těch, co ji měli. Zažádali si a za cenu dohodnutého poplatku také obdrželi výhradní právo provozovat své odvětví v určité vymezené oblasti. Vzhledem k tomu, že poplatky za tyto výsady přinášely poskytovatelům bezpečnosti pěknou sumu peněz, byl svět brzy plný monopolů. Práce a obchod byly všude spoutány a omezeny a životní podmínky mas zůstaly tak ubohé, jak si jen lze představit.
Nicméně po dlouhých staletích utrpení, když se osvícenství postupně začalo šířit světem, se masy, dusící se pod tíhou výsad, začaly proti privilegovaným bouřit a žádat svobodu, jinými slovy potlačení monopolů.
Spokojíme se zde s tím, že učiníme jednu prostou poznámku ohledně tohoto nového režimu.
Stejně jako monopol v poskytování bezpečnosti musel logicky vést ke všeobecnému rozšíření monopolů, musí i komunistické uspořádání poskytování bezpečnosti logicky vyústit ve všeobecný komunismus.
Ve skutečnosti máme možnost si zvolit ze dvou věcí:
Buď je komunisticky organizovaná výroba lepší než svobodná výroba, nebo není.
Je-li tomu tak, potom tak musí být organizována výroba všech komodit, ne jenom poskytování bezpečnosti.
Jestliže tomu tak není, pak si pokrok žádá, aby byla nahrazena svobodnou výrobou.
Úplný komunismus, či úplná svoboda – to jsou naše alternativy!
STÁT A SPOLEČNOST
Je ale vůbec myslitelné, aby poskytování bezpečnosti bylo organizováno jinak než komunisticky nebo jako monopol? Bylo by vůbec myslitelné přenechat jej svobodné konkurenci?
Ze strany politických autorů je odpověď na tuto otázku jednohlasná: Ne.
Hned si ukážeme, proč.
Tito autoři, zabývající se převážně vládami, totiž vůbec nic neví o společnosti. Považují ji za umělý výtvor a domnívají se, že úkolem vlády je neustále ji upravovat a přetvářet.
Aby však bylo možno společnost upravovat a přetvářet, je nutno být vybaven vyšší autoritou, než kterou disponují všichni ostatní jednotlivci, ze kterých se společnost skládá.
Monopolní vlády tvrdí, že to byl sám Bůh, od kterého získali pravomoc upravovat a přetvářet společnost dle svých představ a používat k tomu lidi a jejich majetek, jak se jim zlíbí. Jak se dnes ukazuje u většiny lidí, zdá se být myšlenka komunisticky organizované vlády přitažlivá pro lidský rozum.
Opravdu jsou ale monopolní a komunistické vlády obdařeny touto vyšší, nezpochybnitelnou autoritou? Mají ve skutečnosti vyšší pravomoc než by mohla mít vláda svobodná?
BOŽSKÉ PRÁVO KRÁLŮ A VĚTŠIN
Kdyby bylo pravdou, že společnost není přirozeně vytvořena, kdyby bylo pravdou, že zákony řídící její vývoj je třeba neustále upravovat a přetvářet, museli by tvůrci legislativy nutně mít nedotknutelnou a posvátnou pravomoc. Jako pokračovatelé Božské prozřetelnosti na Zemi by museli být považováni za téměř rovnocenné Bohu. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by pro ně pak zcela nemožné jejich úkol splnit? Ono totiž opravdu není možné zasahovat do lidských záležitostí, pokoušet se je usměrňovat a omezovat, aniž by tím člověk nepoškodil velké množství zájmů. Pokud nepanuje přesvědčení, že ti u moci k tomu získali svolení od nějaké vyšší bytosti, postaví se poškození na odpor.
Tak vzniká myšlenka údajného práva daného Bohem.
Taková smyšlenka byla určitě tím nejlepším, co si bylo možné představit. Podaří-li se přesvědčit dav, že to byl sám Bůh, kdo předurčil určité jedince nebo rasy, aby pro společnost vytvářeli zákony a řídili ji, nikoho ani ve snu nenapadne se proti těmto Prozřetelností vyvoleným postavit a všechno, co taková vláda udělá, bude přijato. Vláda založená na božském právu je nesmrtelná.
Podmínkou pro to je jedna jediná skutečnost: že všichni tomuto božskému právu věří.
Jakmile člověka napadne, že vůdcové lidu nejsou vedeni Prozřetelností samou, ale čistě lidskými pudy, veškerá prestiž, která je obklopuje, zmizí. Jejich rozhodnutí se setkají se stejně nelítostným odporem, jaký vyvolá každé lidské rozhodnutí, jehož prospěšnost nebyla jasně prokázána.
Byla to svobodná mysl, která podkopala smyšlenku božského práva do takové míry, že poddaní monarchů a aristokracie se jim podrobují jen pokud se domnívají, že podrobovat se jim je v jejich vlastním zájmu.
Vedla si komunistická smyšlenka o něco lépe?
Komunisté, oddaní přívrženci vlády lidu, předpokládají následující: že je v moci lidského rozumu objevit ty nejlepší zákony a instituce, které se společnosti nejdokonaleji hodí, a že takové zákony se vynoří jako produkt svobodné rozpravy mezi střetávajícími se názory. I když není dosaženo shody, i když nesouhlas přetrvává i po rozpravě, je většina vždy v právu, neboť zahrnuje větší množství rozumných jedinců. V důsledku toho trvají komunisté na tom, že rozhodnutí většiny se musí stát zákonem a že menšina je povinna se mu podřídit, i kdyby to bylo v rozporu s jejím nejhlubším přesvědčením a poškozovalo by to její nejdůležitější zájmy.
Tolik teorie. Má však v praxi pravomoc většinových rozhodnutí tento nezpochybnitelný a absolutní charakter, jak předpokládáme? Je vždy, v každém jednotlivém případě, menšinou respektováno? Mohlo by tomu tak být?
Vezměme si příklad.
Předpokládejme, že se socialismu podaří rozšířit mezi pracující na venkově, stejně jako se mu to již předtím podařilo u pracujících ve městech, a bude tak podporován většinou v zemi. Získávajíc z takové situace, vytvoří socialisté většinu v zákonodárném sboru a jmenují socialistického prezidenta. Předpokládejme, že tato většina a tento prezident, obdaření svrchovanou mocí, nařídí uvalení daně na bohaté ve výši tří miliard k vytvoření práce pro chudé, jak požadoval M. Proudhon. Je pravděpodobné, že by se menšina bez odporu podrobila této nestydaté a absurdní, avšak zcela zákonné a ústavní loupeži?
Nikoliv. Bez nejmenší pochybnosti by ani chvíli neváhala autoritu většiny přestat uznávat a svůj majetek chránit.
V tako
vém režimu, stejně jako v tom předchozím, se člověk podrobuje držitelům pravomocí pouze potud, pokud si myslí, že podrobování se jim je v jeho vlastním zájmu.
To nás vede k ujištění, že morální základ moci není v systému monopolu, ani v systému komunistickém tak pevný a široký, jak by mohl být v systému svobody.
SVOBODNÝ TRH PŘI POSKYTOVÁNÍ BEZPEČNOSTI
Představme si nově zrozenou společnost: lidé, kteří ji tvoří, pilně pracují a směňují si produkty své práce. Přirozený instinkt těmto lidem říká, že jejich životy, půda, kterou zabírají a obdělávají, a plody jejich práce jsou jejichmajetkem a že nikdo, s výjimkou jich samotných, nemá právo s tímto majetkem nakládat a zasahovat do něj. Tento instinkt není hypotetický, ten existuje. Člověk je ale stvoření nedokonalé, a tak si práva každého na život a majetek nebudou všichni vědomi ve stejné míře. Určití jedinci se proto vždy budou pokoušet páchat násilím či podvodem zločin na osobách či majetku druhých.
Odtud plyne potřeba existence odvětví, které těmto násilným a podvodným útokům zabraňují či je potlačují.
Předpokládejme, že se objeví člověk, nebo skupina lidí, a řekne:
Za určitou odměnu se budu snažit zločinným úkladům proti jednotlivcům a jejich majetku zabraňovat nebo je potlačovat.
Ať se u mne hlásí všichni ti, kteří si přejí, aby jejich osoby a majetek byly chráněny přede všemi útoky.
Co ale udělají spotřebitelé, než uzavřou s tímto poskytovatelem bezpečnosti dohodu?
Nejprve si ověří, zda je opravdu dost silný na to, aby je ochránil.
Za druhé si zjistí, zda je jeho pověst taková, že se nebudou muset obávat, že bude sám podněcovat k útokům, které má potlačovat.
A konečně se přesvědčí, zda neexistuje jiný poskytovatel bezpečnosti nabízející stejné záruky, který by jim tuto komoditu nabízel za lepších podmínek.
Takové podmínky mohou nabývat různých podob.
Aby byl schopen zaručit svým spotřebitelům úplnou bezpečnost jejich osob a majetku a v případě újmy jim poskytnout náhradu ve výši utrpěné ztráty, bylo by bezpodmínečně nutné, aby poskytovatel bezpečnosti:
1. zavedl určité postihy pro ty, kteří napadli osoby nebo majetek druhých, a aby spotřebitelé byli ochotni se těmto trestům podrobit v případě, že takové útoky sami spáchají,
2. uvalil na spotřebitele určité nepohodlí za účelem usnadnění dopadení pachatelů zločinu,
3. ke krytí svých nákladů stejně jako svého zisku pravidelně vybíral určitou částku, jejíž výše je závislá na poloze spotřebitelů, jejich konkrétním zaměstnání a rozsahu, hodnotě a povaze jejich majetku.
Jsou-li tyto podmínky, nezbytné pro provozování tohoto odvětví, pro spotřebitele přijatelné, bude dohoda uzavřena. V opačném případě se spotřebitelé buď bez bezpečnosti obejdou, nebo se obrátí na poskytovatele jiného.
Vezmeme-li nyní v úvahu zvláštní povahu tohoto odvětví, je zjevné, že poskytovatelé omezí svoji klientelu na určitá teritoria. Nebyli by totiž schopni pokrýt své náklady, kdyby se snažili poskytovat policejní služby v oblastech s několika málo klienty. Jejich zákazníci se přirozeně budou soustředit kolem centra jejich činnosti. Ani tak však nebudou schopni svého postavení zneužívat diktátem vůči spotřebitelům. V případě zákeřného zvýšení cen bezpečnosti by totiž spotřebitelé měli vždy možnost svěřit svou ochranu do rukou nového podnikatele, či do rukou podnikatele sousedního.
Tato možnost spotřebitele nakupovat bezpečnost od kohokoliv se mu zlíbí způsobuje mezi poskytovateli neustálé soupeření, kdy každý z nich usiluje o udržení či rozšíření své klientely prostřednictvím nízkých cen nebo rychlejším, ucelenějším a lepším výkonem spravedlnosti.
Kdyby si naopak spotřebitel nemohl koupit bezpečnost, kde se mu zlíbí, byli bychom od té chvíle svědky činnosti charakterizované všudypřítomnou svévolí a špatným řízením.
Domáhání se spravedlnosti se stane zdlouhavým a nákladným, policie nesnesitelnou, svoboda jednotlivce již nebude respektována, cena za bezpečnost bude vyhnána do závratných výšek a bude nerovnoměrně rozložena dle moci a vlivu té či oné skupiny spotřebitelů. Poskytovatelé bezpečnosti se zapojí do ostrých soubojů s cílem zmocnit se zákazníků toho druhého. Vynoří se zkrátka veškerá tyranie vlastní monopolu nebo komunismu.
Pod vládou principu svobodné konkurence ztrácí válka mezi poskytovateli bezpečnosti naprosto svoje ospravedlnění. Proč by se pouštěli do války? Aby dobyli spotřebitele? Spotřebitelé by se však nenechali dobývat. Dávali by si veliký pozor na to, aby se nenechali chránit někým, kdo by bezohledně napadal osoby a majetek svých rivalů. Kdyby se snad nějaký troufalý dobyvatel snažil stát se diktátorem, okamžitě by na pomoc přivolali všechny svobodné spotřebitele, kteří by byli tímto útokem ohroženi, a naložili by s ním, jak by si zasloužil.
Stejně jako je válka přirozeným důsledkem monopolu, je přirozeným důsledkem svobody mír.
Bude bezpochyby předmětem sporu, zda je taková hypotetická situace uskutečnitelná. Navzdory nebezpečí, že budeme považováni za snílky, tvrdíme, že to sporné není a že pečlivé zvážení všech skutečností bude rozhodovat otázku vlády více a více ve prospěch svobody, stejně jako to činí v případě všech ostatních ekonomických problémů. Co se týče nás, jsme přesvědčeni, že jednoho dne bude situace ve společnosti taková, že bude prosazovánasvoboda vlády, podobně jako se dříve podařilo prosadit svobodu obchodu.
A neváháme dodat, že až bude této změny dosaženo a všechny překážky v cestě svobodného působení přirozených zákonů ovládajících ekonomický svět zmizí, bude pro všechny členy společnosti dosaženo toho nejlepšího možnéhopostavení.
