fbpx
Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Trump chce být diktátorem

0

Média by to měla říct, nesnažit se eufemizovat ošklivou pravdu

Během pokusu o krádež prezidentských voleb v roce 2020 se hlavní právní poradce Bílého domu Patrick Philbin ptal úředníka ministerstva spravedlnosti Jeffreyho Clarka na nevyhnutelnost masových nepokojů, pokud by se prezident Donald Trump nějakým způsobem udržel u moci. Z Clarkovy odpovědi mrazí: „No, … od toho máme zákon o vzpouře (Insurrection Act).“ (Takto je zachycena v obžalobě Donalda Trumpa od zvláštního prokurátora Jacka Smithe.)

Insurrection Act umožňuje prezidentovi nasadit americkou armádu na americkém území k prosazení státních a federálních zákonů. V tomto případě by však šlo o použití armády ke zrušení zákonů a ústavy, nikoliv k jejich prosazování. Stručně řečeno, Clark nenavrhoval nic menšího než vojenskou diktaturu. Pokud by americký lid nesouhlasil se svržením ústavy, pak by ozbrojené síly dostaly rozkaz k násilnému potlačení nesouhlasu. Američtí vojáci střílející občany na ulicích: v lepším případě by nastalo krveprolití, v horším případě plnohodnotná občanská válka.

Znepokojivé je, že v posledních týdnech dávají Trump a jeho spojenci stále jasněji najevo, že hodlají pokračovat přesně tam, kde skončili v posledních dnech jeho prezidentství – jen tentokrát plán šitý horkou jehlou na poslední chvíli prezidenta na konci jeho volebního období, který má na mocenských pozicích jen několik zarytých věrných, jako je Clark. Exprezidentova rétorika o případném druhém funkčním období se radikálně a otevřeně autoritářsky změnila a jeho plány jsou systematičtější. Účinná opozice vyžaduje, abychom tuto vizi diktatury rozpoznali takovou, jaká je – a aby tak učinil i tisk.

Od porážky k odplatě

Clarkova poznámka o Insurrection Actu nebyla jen planou spekulací bezvýznamného příštipkáře. Clark byl tehdy úřadujícím šéfem civilního odboru ministerstva spravedlnosti a usiloval o to, aby ho Trump jmenoval úřadujícím generálním prokurátorem (v USA zároveň ministr spravedlnosti – pozn. překl.). To se mu téměř podařilo. Jeho záměrem bylo využít ministerstvo spravedlnosti a jeho kontrolu nad federálními orgány činnými v trestním řízení k zablokování pokojného předání moci, počínaje zasíláním dopisů ministerstva spravedlnosti vládám jednotlivých států, v nichž by nepravdivě tvrdil, že na federální úrovni trvají podezření z volebních podvodů. Trump ustoupil teprve tehdy, když tehdejší vedení ministerstva spravedlnosti pohrozilo hromadnou rezignací, která by ministerstvo paralyzovala.

Trumpův pokus o převrat naštěstí selhal. Jeho plány zablokovaly nejen státní a federální soudy, ale i guvernéři, státní zákonodárci, Kongres a jeho vlastní viceprezident. Účinně jim bylo zabráněno i v rámci výkonné moci. Takový institucionální odpor je charakteristickým znakem neúspěšného pokusu o převrat, jak jsem již dříve napsal pro The UnPopulist.

Porážka Trumpových snah o uchvácení protiústavních pravomocí však nebude tak snadná, pokud získá druhé funkční období. Tentokrát on sám spolu s organizacemi a skutečnými experty ve svém okolí otevřeně připravuje půdu pro:

  • využití americké armády k převzetí běžných funkcí civilních orgánů činných v trestním řízení v době údajných občanských nepokojů
  • zatýkání a stíhání svých odpůrců prostřednictvím vyšetřování ministerstva spravedlnosti zaměřeného na prominentní kritiky a politiky, včetně bývalého předsedy sboru náčelníků štábů Marka Milleyho, jehož činy by si podle Trumpa kdysi zasloužily „SMRT!“.
  • čistku ve státní správě tím, že z desítek tisíc úředníků učiní zaměstnance vyhoditelné bez udání důvodu, na které se již nevztahuje tradiční ochrana státní správy před politickými rozhodnutími o zaměstnání – dramatický odklon od dosavadních norem
  • potlačování disentu, dokonce naznačuje, že ti, kdo Trumpa přirovnávají k autoritářům minulosti, jako byli Mussolini a Hitler, „budou rozdrceni“.
  • obsazení vlády tisíci přisluhovači, kteří budou ochotni a dychtiví napomáhat jeho plánům bez ohledu na jejich profesní kvalifikaci či odbornost

Znepokojivá je také vyhlazovací rétorika, která se hrdě objevuje v nedávných Trumpových předvolebních projevech, v nichž říká, že „vymýtí komunisty, marxisty, fašisty a radikální levicové zločince, kteří žijí jako havěť v hranicích naší země“. Autoritářský populismus vždy vytváří rozdělení mezi „pravým lidem“ země a jeho „nelegitimními“ nepřáteli, kteří ve skutečnosti vůbec nejsou součástí národa. Jeho cílem je zničit jakoukoli sdílenou občanskou identitu a proměnit domácí politiku v existenciální válku. V tomto procesu se extrémní, dříve nemyslitelná, opatření stávají ospravedlnitelnými.

Je snadné to odmítnout jako nic nového a reakce byly zatím poměrně utlumené. Trump vždy říkal extrémní věci, projevoval autoritářské sklony, obdivně hovořil o zahraničních autokratech a dmul se, že se pomstí svým kritikům. Koneckonců byl dvakrát impeachnutý kvůli tomu, že zneužil pravomoci svého úřadu s cílem zmanipulovat vlastní znovuzvolení.

Něco se však změnilo. Na rozdíl od sbírky okrajových osobností, které se na jeho podporu spojily po volbách v roce 2020, má nyní Trump za sebou seriózní, organizované úsilí, včetně Projektu 2025 od Heritage Foundation. Tato iniciativa pod záštitou Heritage, dlouholetého pilíře hlavního proudu konzervativní politiky, má výslovně za cíl pomoci příští administrativě rychle odbourat jakoukoli vnitřní opozici výkonné moci vůči Trumpově nové agendě. A na rozdíl od minula by se tento plán dal do pohybu hned od prvního dne, nikoliv v zoufalých posledních dnech prezidentství. Trump nyní vede kampaň na otevřeném slibu diktatury.

Je možné, možná dokonce pravděpodobné, že by tyto snahy nedosáhly úplného úspěchu. Soudy, Kongres, orgány činné v trestním řízení a armáda mohou klást odpor způsobem, který zabrání úplnému zhroucení federální vlády do nekontrolované vlády jednoho muže. Ústava může být nakonec dostatečně odolná, jako tomu bylo ve volbách v roce 2020. To však neznamená, že je méně závažné, že cílem našeho potenciálního prezidenta je diktatura. Tyto nejlepší scénáře by stále uvrhly zemi do bezprecedentní ústavní krize.

Situace by byla obzvláště hrozivá, pokud bychom dospěli do bodu, kdy by vysocí vojenští důstojníci otevřeně odmítli prezidentův rozkaz například implementovat Insurrection Act. Takový vzdor by byl svým způsobem porušením základního ústavního principu. Ať tak či onak, ústavní procesy by se rozpadly a dostaly do neudržitelných rozporů. Prezident, který by se snažil ze sebe udělat diktátora, by americké demokracii způsobil nesmírné náklady, i kdyby neuspěl – a neúspěch není v žádném případě zaručen.

Mluvit pravdu o moci – a diktatuře

Je zásadní rozpoznat, o co jde, a používat pro to správné označení. Mediální zpravodajství musí Američanům přesně zprostředkovat, o co se jedná – co vlastně Trump říká. A termín pro to není „populismus“, „radikalismus“, „extremismus“ nebo dokonce jen „autoritářství“. Trumpovým volebním programem pro rok 2024 je učinit ze sebe diktátora.

Bohužel se mediální zpravodajství vyhýbá konstatování tohoto zřejmého důsledku. Dokonce i v silně negativním zpravodajství je tato vyhlídka očištěna pomocí eufemismů a rozmělněných popisů.

Trump a jeho spojenci plánují pomstu„, zněl titulek jinak důležitého a dobře informovaného článku v deníku Washington Post o tom, jak Trump plánuje využít prezidentské pravomoci k potrestání svých kritiků a využít armádu k omezení veřejných protestů. „Trump naznačuje rozšířenou roli armády v USA“ byl další nedávný titulek z Associated Press v článku o Trumpově touze odvolat se na zákon o povstání a použít „armádu k potlačení násilí v městech a státech s většinou Demokratů“. „Jak Trump a jeho spojenci plánují využít moc v roce 2025“ byla prozaická formulace z New York Times o Trumpových plánech „převrátit základní prvky … právního státu“. V žádném z těchto článků se neobjevilo slovo diktátor ani žádný podobný termín, i když reportéři předávali podrobnosti o učebnicové diktatuře. A přestože všechny články byly stále velmi usvědčující, chudokrevnost těchto titulků má v době sociálních médií větší význam než kdy jindy.

Možná se tyto sdělovací prostředky zdráhají působit hyperbolicky nebo hystericky; možná špatně uplatňují svou snahu o stranickou neutralitu. Pravděpodobně mají také obavy z dalšího podkopávání své důvěryhodnosti u voličů, kteří je již odepsali jako zaujaté levičáky. V určitém okamžiku však musí neutralita ustoupit přesnosti, zejména pokud jsou kritickým publikem nerozhodnutí voliči, nikoliv zarytí straníci. A toto poselství musí jasně slyšet i Demokraté jako připomínku, že doba si žádá přijetí – nikoli odcizení – lidí, kteří tradičně nevolili demokraty a nyní se chtějí připojit k volební koalici Demokratické strany.

Obvinění hlavního kandidáta na prezidenta z toho, že usiluje o diktaturu, by za normálních okolností patřilo do oblasti politické rétoriky, nikoliv do přímého zpravodajství. Ale není to rétorické obvinění, když se sám kandidát hrdě chlubí svými plány na nekontrolovanou autoritářskou moc. A některá média se občas trefila, jako například Washington Post, když přinesl titulek „Trump nazývá politické nepřátele ‚havětí‘, jako to dělali diktátoři Hitler a Mussolini„. Je to příklad, který by měl samotný Post a další velké sdělovací prostředky následovat častěji.

Trump kandiduje ve volbách roku 2024 s programem zavedení diktatury – a činí tak mnohem extrémnějším a explicitnějším způsobem než v roce 2016 nebo 2020. Měli bychom o tom mluvit se stejnými výrazy, jaké bychom použili, kdyby se to dělo v jakékoli jiné zemi. Novináři a redaktoři by měli o tom, co říká a plánuje, informovat jasným jazykem.

Důsledné používání slova diktátor ve zpravodajství mainstreamových médií, bez zajištění a kvalifikace, by bylo šokující a kontroverzní. Ale to je přesně ta konverzace, kterou potřebujeme vést – konverzaci, která by měla být středobodem diskuse ve volbách v roce 2024. Je to slovo, které má v americké představivosti stále obrovskou sílu, což by také mělo. Působí na nás tak, jak jiné pojmy nepůsobí. Evokuje určující prvek našich nejhorších nepřátel, dnešních i minulých. Diktatura je hluboce neamerická, je samotným protikladem naší národní identity.

Když nám tato perspektiva hledí do tváře, potřebujeme tuto reakci. Ale naše hluboce zakořeněná kulturní averze vůči diktatuře nám bude málo platná, pokud ji nenazveme jejím rozpoznatelným jménem.

Trump nekandiduje na prezidenta. Kandiduje na diktátora.


Článek poprvé vyšel na webu The UnPopulist pod názvem Trump Is Running for Dictator. Přeložil Martin Pánek a DeepL.

Sdílej

O Autorovi

mm

Andy Craig se zabývá volebními zákony v Rainey Center a je spolupracovníkem v Cato Institutu. Předtím pracoval jako konzultant a autor kampaní pro guvernéra Garyho Johnsona a vystudoval politologii na Hendrix College.

Comments are closed.