fbpx
Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Tržní přístup k problematice životního prostředí

0

Trh a životní prostředí prý nejdou dohromady. I mnozí zastánci volného trhu, pokud jde o životní prostředí, stojí na straně vládní regulace. Argumentují, že životní prostředí je příliš cenné a výjimečné, než aby s ním bylo nakládáno na základě usilování o zisk, jako je tomu u jiných statků.

Podstatou tržního přístupu k životnímu prostředí je systém přesně vymezených vlastnických práv k přírodním zdrojům. Ať už jsou držiteli těchto práv jednotlivci, společnosti, neziskové ekologické organizace či obecní spolky, uživatelé zdrojů se chovají odpovědně, protože prospěch majitele vlastnického práva závisí na jeho správných či špatných rozhodnutích. Pokud je však vlastník této odpovědnosti zbaven – např. je-li nad těmito právy uplatňována politická moc – hrozí, že daný přírodní zdroj nebude spravován dobře. Pokud lze navíc přesně vymezená majetková práva převádět, musí majitelé posuzovat nejen subjektivní hodnotu ale také cenu, kterou jsou za tato práva ochotní zaplatit druzí.

Tržní přístup k životnímu prostředí klade důraz na význam úlohy vlády, pokud jde o dohled nad dodržováním vlastnických práv. Při jasně vymezeném vlastnictví – pramenícím z katastrálních zápisů, z jasných pravidel odpovědnosti a existence soudního řešení sporů v oblasti majetkových práv – vede k dobré správě přírodních zdrojů působení trhu. K neodpovědnému využívání přírodních zdrojů dochází tehdy, pokud majetková práva nejsou jasně vymezená nebo pokud nejsou dostatečně vynucována.

Teorie tržního přístupu k životnímu prostředí je založena na určitých předpokladech o lidské povaze a o charakteru informací a rozhodovacích procesů. Rozbor těchto předpokladů pomůže vysvětlit, proč někteří lidé tento způsob myšlení přijímají jakožto jedinou alternativu vůči byrokratické kontrole a proč jej jiní lidé odmítají jako kontradikci.

Lidská povaha. Tržní přístup k životnímu prostředí pohlíží na člověka jako na bytost sledující vlastní zájmy. To lze samozřejmě rozšířit úvahou, že jsou lidé ochotní dělit se o blaho s příbuznými či přáteli, nebo že jednají na základě určitých morálních principů. Rozvoj etiky chování k životnímu prostředí je sice dobrý, ale není pravděpodobné, že by se podařilo změnit základní lidskou povahu. Dobrá správa přírodních zdrojů nezávisí na dobrých úmyslech, ale na tom, jak společenské instituce využívají sobecké zájmy prostřednictvím motivací jednotlivců.

Informace. Kromě přirozených motivací závisí dobrá správa přírodních zdrojů na informacích, jež mají jednotlivci jednající ve vlastním zájmu k dispozici. Tržní přístup k životnímu prostředí hledí na informace či znalosti jako na rozptýlené a nikoliv jako na koncentrované. Ekosystémy závisí na interakci mnoha přírodních sil, nemohou být tudíž „řízeny“ nadálku. Informace nezbytné k dobré správě se v čase a prostoru významně mění a řízení přírodních zdrojů si vyžaduje znalosti, které lze získat jedině „v terénu“. Proto nelze znalosti shromáždit v jediném mozku nebo skupině mozků, které by pak mohly kompetentně řídit všechny přírodní zdroje ve společnosti.

Rozdíl ve vnímání informací ve smyslu centralizovaného politického řízení a tržním přístupem k životnímu prostředí spočívá v pohledu na rozdělení znalostí mezi jednotlivci. V pojetí centralizované politické kontroly má rozdělení informací nízkou střední hodnotu a velký rozptyl. Na běžného člověka se zde nahlíží jako na někoho, kdo o životním prostředí mnoho neví, a to co ví (včetně znalosti jeho vlastních hodnocení), ví špatně. Velký rozptyl znamená, že odborníci mohou spravovat přírodní zdroje pro blaho lidu.

Tržní přístup k životnímu prostředí vidí mezi odborníky a obyčejným občanem mnohem menší informační mezeru. V tomto pohledu jsou individuální vlastníci, kteří mají motivaci získat časově a místně relevantní informace podstatné pro správu svých přírodních zdrojů, ke správě přírodních zdrojů kompetentnější než úředníci na centrální úrovni.

Rozhodovací procesy. Předpoklady o lidské povaze a informacích činí z tržního přístupu k životnímu prostředí spíš studium procesů než recept řešení. Pokud by se člověk dokázal povznést nad sobecký zájem a pokud by informace byly koncentrované, pak by snad možnost řešení prostřednictvím politické kontroly v úvahu připadala. Jestliže ale existují jedinci sledující vlastní zájem a informace jsou rozptýlené, potom rozhodovací procesy ústí v kombinaci řešení, která je výsledkem posuzování přínosů a nákladů uvnitř celého procesu. Tržní proces – díky tomu, že prostřednictvím soukromého vlastnictví propojuje bohatství s dobrou správou – vede k mnoha pokusům jednotlivců, přičemž ty úspěšné jsou napodobovány.

Tyto tři prvky tržního přístupu k životnímu prostředí jsou typické i pro vzájemné chování organizmů v ekosystémech. Od revoluční práce Charlese Darwina o evoluci předpokládá většina vědeckých přístupů převahu sobeckého zájmu v chování vyšších i nižších forem života. Jednotliví členové jednotlivých druhů mohou jednat „altruisticky“ či spolupracovat s jinými druhy, ale přežití druhů závisí na schopnosti přizpůsobovat se měnícím se parametrům způsobem, který zvyšuje pravděpodobnost přežití. Předpokládat, že člověk není sobecký nebo se nad sobecký zájem dokáže povznést neboť se účastní politického procesu, vyžaduje tváří v tvář ostatním druhům vskutku vysokého mínění o homo sapiens.

Také ekologie jako věda o zkoumání chování organizmů v přírodě spočívá ve studiu procesů a interakcí mezi druhy a není vědeckým receptem na změny životního prostředí. V tomto smyslu se podobně jako tržní přístup k životnímu prostředí zaměřuje na informace a motivace členů jednotlivých druhů. Pokud se v ekosystému objeví mezera, jednotlivé druhy mohou „získat“ tím, že tuto mezeru zaplní. Žádný centrální plánovač nezná nejlepší řešení zaplňování mezer. Efektivní využívání informací je odměňováno v individualistickém procesu.

Na srovnání tržního přístupu k životnímu prostředí s ekosystémem je vidět, jak může být působení trhu kompatibilní s dobrou správou přírodních zdrojů a kvalitním životním prostředím. Tak jako je přežití odměnou druhům, které úspěšně zaplní uvolněné místo, nárůst bohatství je odměnou těm, kteří se dobře starají o přírodní zdroje. Zisky jsou pojítkem mezi sobeckým zájmem a dobrou správou přírodních zdrojů tím, že přitahují podnikatele k mezerám na trhu. Pokud jsou učiněna špatná rozhodnutí, místo se uvolní. To, zda podnikatel rozpozná a využije příležitost, záleží na jeho schopnosti osvojit si v čase a prostoru relevantní informace a využít je ve svůj prospěch. Rozptýlenost informací znemožňuje, aby centrální plánovač nalezl uvolněná místa a způsob jejich zaplnění na trhu, stejně jako je tomu v ekosystému.

Selhání trhu je obecně přisuzováno buď tržním subjektům, které neberou v úvahu všechny výnosy a náklady nebo nestejné dostupnosti informací všem kupujícím a prodávajícím, či monopolům, které ovlivňují cen
y a produkci. Tržní selhání je tak v podstatě sváděno na nedostatek informací, špatné motivace či na oboje. Centrální plánování je naproti tomu považováno za způsob, jak agregovat informace o společenských nákladech a přínosech a maximalizovat tak hodnotu přírodních zdrojů. Existuje prý „společensky efektivní“ alokace přírodních zdrojů, jíž lze dosáhnout, pokud odborníci rozpoznají příslušné výnosy a náklady a budou na základě nich rozhodovat za účelem dosažení efektivního řešení.

Abychom mohli začít nahlížet na ekologickou politiku jinak, musíme pochopit dvě skutečnosti. Za prvé, lidské chování je ovlivňováno zájmy. Ať se nám to líbí či ne, jednotlivci budou provozovat určité aktivity více, pokud pro ně budou méně nákladné. To platí stejně pro úředníky jako pro zisk maximalizující podnikatele. Každý připouští, že manažeři v soukromém sektoru vyklopí odpad do nejbližší řeky, pokud nebudou muset za takové jednání zaplatit. Přitom v politické oblasti stejné prvky v práci často rozpoznat nedokážeme. Pokud politik není osobně zodpovědný za povolování ropného výzkumu na státní půdě nebo za povolování ukládání nebezpečných odpadů do přírody, můžeme očekávat nárůst ropného výzkumu a vyvážení odpadu do přírody. Pokud navíc ti, kteří z těchto politik mají užitek, nemusí platit plné náklady, budou po politických zástupcích požadovat stále více.

Za druhé, jak v soukromém sektoru, tak v politice existují informační náklady. Ve světě vzácnosti se musejí lidé, ať rozhodují v soukromé sféře či v politice, při správě zdrojů snažit získávat informace o relativních hodnotách alternativního využití daných zdrojů. Pokud jsou jednotlivá využití zdroje v rozporu, musí být zváženy náklady a přínosy. Lidé spravující zdroje mohou tyto volby učinit jen na základě informací, které se k nim dostanou, nebo na základě subjektivního hodnocení. Pokud dojdou k závěru, že těžba dřeva je cennější než divoká příroda, bude rozhodnuto o vykácení stromů. Těžařský trh poskytuje informace o ceně dřeva jakožto komoditě, ale získání informací o hodnotě dřeva v podobě divoké přírody je nákladnější, protože takové trhy jsou méně rozvinuté. Manažeři některých soukromých těžařských firem jsou například nuceni posuzovat hodnotu divoké přírody při svých rozhodnutích o těžbě, protože ceny je informují o tom, že spotřebitelé jsou stále více ochotni platit za lov, táboření a rekreaci. Politickým představitelům, kteří „rozdávají“ rekreační služby, tyto cenové informace chybí a mají tak menší motivaci reagovat na měnící se hodnoty.

Vědecké řízení zdrojů předpokládá, že jsou tyto hodnoty známé a že tudíž efektivní řešení existuje. Stačí, aby ti, kdo rozhodují, získali „správné“ informace o hodnotách alternativních využití přírodních zdrojů, a tyto zdroje pak rozdělovat, dokud se nevyrovnají mezní veličiny. Jde prostě jen o proces hledání společensky optimální alokace.

Pokud je znalost hodnot posuzovaných využití „detailní a koncentrovaná“, pak by bylo vědecké řízení možné. Jak ovšem říká F.A. Hayek:

Ekonomický problém společnosti netkví pouze v tom, jak alokovat „existující zdroje“ – pokud „existující“ má znamenat existující v mysli jednoho člověka, který tento problém řeší na základě získaných „dat“. Problémem spíš je, jak zabezpečit nejlepší využití zdrojů známých jednotlivým členům společnosti pro účely, jejichž relativní přínos znají opět jen tito jednotlivci. Je to zkrátka problém využití informací, které ale nikdo nezná kompletně.

Informace a znalosti, které jsou pro rozhodování pomocí vědeckého řízení nezbytné, jsou subjektivní a odhalí je jen konání mnoha lidí.

Tržní přístup k životnímu prostředí předpokládá přesně vymezená vlastnická práva. Pokud tato práva nemohou být vyměřena, kontrolována a nabízena na trhu, pak je lze těžko směňovat.

Tržní směna nefunguje u přírodních zdrojů a přírodních krás obvykle tehdy, jsou-li náklady na měření a kontrolování užívání zdroje vysoké. Představme si např. vlastníka pozemku, který se rozhodne vzdát se jednoho způsobu produkce výměnou za podporu estetické kvality. Pokud je touto estetickou kvalitou květinová zahrada, může k vyloučení bezplatných uživatelů postačit stavba plotu a všechny přínosy z této produkce mohou zůstat pod kontrolou majitele. Pokud se ovšem vlastník pozemku rozhoduje mezi vykácením lesa a uchováním krásného zalesněného horského svahu, bylo by vyloučení občasných kolemjdoucích těšících se z příjemného okolí příliš nákladné.

K fungování trhu obecně – a zejména v oblasti životního prostředí – je proto klíčová existence přesně vymezených a převoditelných vlastnických práv. Pokud chce skupina ochránců koupit část půdy, je ke směně nutné, aby vlastnická práva byla přesně definována, vynutitelná a převoditelná. Fyzické atributy přírodních zdrojů musí být vymezeny zcela zřetelně a musí být vyměřitelné. Např. systém katastrů umožňuje definovat vlastnická práva k půdě a vyjasňuje majetkové spory. Podobný systém by mohl pomoci definovat vlastnictví k prostoru nad pozemkem, pak ovšem vyvstává řada otázek ohledně proudění vzduchu a neohraničenosti třetí vertikální dimenze prostoru nad zemí. Pokud nelze majetková práva k přírodním zdrojům definovat, je zřejmé, že nemohou být směňována za jiná vlastnická práva.

Vlastnická práva musí být také ochránitelná. Katastrální systém pomáhá definovat vlastnická práva k povrchu země. Tam, kde ale není možné práva ochránit, dochází ke konfliktům. Jako levný způsob ochrany pozemku lze využít ostnatý drát, zámky a řetězy slouží stejně dobře u zaparkovaných kol. Ovšem ochrana práva na klid a ticho pomocí „oplocení se“ před zvukovými vlnami nebo zabránění znečišťování spodních vod by bylo mnohem složitější. Vždy, když nelze využívání přírodních zdrojů kontrolovat a ochránit, vznikají konflikty a obchodování není možné.

Konečně, majetková práva musí být také převoditelná. Oproti nákladům na vyměření a kontrolu užívání přírodních zdrojů, které jsou určeny zejména jejich fyzickou povahou a technologií, je možnost směny determinována zejména právním prostředím. I když přesně definovaná a chráněná práva umožňují vlastníkovi využívat přínosy z užívání jeho majetku, právní omezení prodeje majetku předem znemožňuje realizovat možné zisky z obchodu. Představme si, že sdružení rybářů oceňuje vodu k chovu ryb více než farmáři k zavlažování. Pokud si rybáři nesmějí pronajmout nebo zakoupit vodu od farmářů, nebude možné realizovat prospěch z obchodu a nedojde tak ke zvýšení bohatství. Farmáři navíc budou mít menší motivaci ponechat vodu v řece.

Tržní přístup k životnímu prostředí zkrátka předpokládá přesně vymezená práva. Pokud tato práva nelze vyměřit, kontrolovat a nabízet na trhu, potom je šance na směnu těchto práv malá. Znečišťování ovzduší je proto větším problémem než ukládání pevného odpadu, protože majetková práva k zemskému povrchu jsou lépe definována než majetková práva k ovzduší.

Tam kde podnikatelé v oblasti životního prostředí na
leznou způsob, jak nabízet na trhu hodnoty životního prostředí, může mít tržní motivace výrazné výsledky. Je důležité si uvědomit, že externality vždy poskytují příležitosti pro podnikatele, kteří dokáží vlastnická práva definovat a zajistit jejich dodržování. Správce řeky, který dokáže nalézt způsob, jak vybírat poplatky od rybářů, může tyto přínosy a náklady internalizovat a získá tak motivaci udržovat a zkvalitňovat svůj přírodní zdroj.

Pohled přes vlastnická práva k přírodním zdrojům vede ke zjištění, že se vlastnická práva vyvíjejí v závislosti na přínosech a nákladech, které jsou spojené s definováním a vynucováním těchto práv. Ty závisí na takových proměnných, jako jsou očekávaná hodnota zdroje, technologie na vyměření a kontrolu vlastnického práva či legislativní a morální pravidla, která určují chování lidí. Majetková práva dokáží kdykoliv odrážet uvažované přínosy a náklady na definování a vynucování práva. Pozorovat na jedné straně jevy, které nejsou v tržních transakcích započítané (tj. u kterých nebyla vymezena vlastnická práva) a nazývat je na druhé straně externalitami nebo tržním selháním, znamená ignorovat evoluční povahu vlastnických práv. S tím, jak se mění vnímané přínosy a náklady na definování a vynucování vlastnických práv, vyvíjejí se i vlastnická práva.

To neznamená, že v procesu definování a vynucování vlastnických práv není místo pro účast vlády nebo že vlastnická práva zaručí, že vždy budou do transakcí započítávány všechny přínosy a náklady. Náklady na definování vlastnických práv prostě existují a prostřednictvím vládních institucí, např. soudů, mohou být zmenšeny. Navíc, protože existují i nenulové transakční náklady, nebude vždy k dispozici možnost směny. V případě znečištění vod ze zdrojů, které nelze při současných technologiích levně identifikovat, by bylo nemožné definovat a vynucovat majetková práva k užívání vod. Také vyloučit bezplatné těšení se z krásy přírody je příliš nákladné a trh se tak v této oblasti za současných podmínek těžko vyvine. V těchto případech existuje argument pro vládní zásah. Neexistuje však záruka, že pak bude bezvadně fungovat alokace politická. Jestliže trh poskytuje „nedostatečně“ čistou vodu, protože se za její znečišťování nemusí platit, politické řešení může stejně tak vést k produkci „příliš“ čisté vody, protože ti, kdo z ní mají užitek, nemusí platit náklady na její čištění.

Protože podnikatelé zaplňují s vidinou zisku mezery na trhu, ceny odráží hodnotu, kterou přírodním zdrojům a životnímu prostředí přisuzujeme. I externality jsou pro podnikatele v oblasti životního prostředí, který dokáže definovat a vynucovat majetková práva k dosud nikým nevlastněnému zdroji a vybírat poplatky od bezplatných uživatelů, příležitostí k zisku. V případech, kdy nelze definice a vynucení práv dosáhnout, je na místě politické řešení. Bohužel takové řešení později často stojí v cestě inovativním tržním procesům, které podporují fiskální odpovědnost, efektivní využívání přírodních zdrojů a svobodu jednotlivce.

Sdílej

Comments are closed.