Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Roger Douglas: Výroční přednáška Liberálního institutu

0

Kritéria hodnocení úspěšné ekonomické reformy

Palác Adria, Praha, 26. října 1998

Jsem velmi poctěn, že mohu dnes odpoledne přednést v pořadí již třetí Výroční přednášku Liberálního institutu a obzvláště si vážím toho, že v této řadě mám příležitost promluvit po Miltonu Friedmanovi. Jsem si vědom, že se mu nemohu vyrovnat ve znalostech ekonomie a zkušenostech s její aplikací, ale aspoň doufám, že pro vás bude užitečné, když vám sdělím, co se odehrálo během zásadní ekonomické reformy na Novém Zélandu. Ve své přednášce bych se chtěl v krátkosti zmínit o tom, kde se nacházel Nový Zéland v roce 1984, jak se nám podařilo dostat se do této komplikované hospodářské situace a jakou politiku jsme zvolili, abychom se s těmito problémy vypořádali. Poté vás seznámím s výsledky, které tato politika přinesla a nakonec se zmíním o poučeních, a to jak ekonomických, tak i politických, která ze zkušenosti Nového Zélandu plynou.

Problémy Nového Zélandu na počátku 80. let v kostce

Během posledních deseti let před rokem 1984 hospodářský růst na Novém Zélandu dosahoval v průměru poloviny růstu zemí OECD. Vládní výdaje vzrostly z 29 % HDP na 39 % HDP, přičemž velká část výdajů se skrývala v nejrůznějších vládních agenturách. Čistý veřejný dluh dosáhl šestinásobku a náklady na obsluhu dluhu vzrostly z 6,5 % na přibližně 20 % celkových vládních výdajů. Nezaměstnanost se zvýšila z 5 000 na 132 000 osob, aniž by existovaly známky změny tohoto trendu. Když zvolíme ještě delší časový horizont, tak během 25 let před rokem 1984 patřil průměrný roční nárůst produktivity mezi nejnižší v rozvinutém světě. Novozélandská relativní životní úroveň poklesla z třetího nejvyššího místa na světě (jak tomu bylo na sklonku padesátých let) na úroveň, která řadila Nový Zéland doprostřed třetí desítky zemí. Když se na celou věc podíváme z jiného pohledu, tak pokud by se Novému Zélandu bývalo podařilo od 60. do 90. let udržet alespoň průměrnou míru růstu, který byl charakteristický pro rozvinutý svět, tak by životní úroveň jeho obyvatel byla dvojnásobná proti jejímu skutečnému stavu. Toto porovnání vám dává jasný obraz toho, do jaké míry Nový Zéland během tohoto období ve skutečnosti zaostal. Poskytnu vám ještě jedno porovnání. V roce 1967 měl 1 novozélandský dolar hodnotu rovnající se 1,43 amerického dolaru; v roce 1984 to již bylo pouhých 43 centů.

Jaké byly hlavní prvky režimu vládní kontroly nad ekonomikou v červnu 1984, kdy jsme se ujali svých pozic ve vládě? Byly zmrazený všechny mzdy, ceny, dividendy, nájmy a úroky. Byly zmrazený všechny ceny a poplatky za vládou dodávané služby. Měli jsme devizovou kontrolu, která bránila všem transakcím se zahraničím kromě těch, které byly povoleny centrální bankou. Měli jsme licencování dovozů, které mělo zaručit výsadní postavení místních výrobců na trhu. Všechna hlavní vývozní odvětví byla výrazně dotována. Existovala velmi vysoká cla na výrobky, které měly domácí substituty a nízká nebo nulová cla pro polotovary určené ke zpracování domácím průmyslem. Finanční instituce měly povinnost držet a kupovat vládní obligace za cenu, která byla nižší než tržní cena. Veřejné penzijní fondy měly zákaz investovat do jiných aktiv než do vládních cenných papírů. Státní vlastnictví a přísná vládní regulace byla velmi rozšířená v odvětvích produkujících neobchodovatelné služby, jako je doprava, energetika, komunikace, finance, stavebnictví atd.

Jak se Nový Zéland dostal do této situace strukturální nerovnováhy?

Vládní politika především ničila cenové signály přicházející ze světové ekonomiky a týkající se nejlepšího využívání zdrojů – to byly obzvláště případy tarifů a cel a omezení dovozů. Makroekonomická politika se soustřeďovala na zajištění stability na úkor růstu vyvolaného efektivním využíváním zdrojů. Vládní regulace, pod kterou mám nyní na mysli zákony upravující práci, obchod a obchodní zákony, byla zaměřena proti efektivnosti a inovativnosti. Tyto zákony byly používány na ochranu a stabilizaci. Inflace a daňová politika přesměrovávaly zdroje do rizikových aktivit a aktivit s nízkou produktivitou. Finanční kontrola vytvářela neefektivní kapitálový trh. Sociální politika měla za následek vysoké mezní sazby daní a nárokové sociální dávky, které si ekonomika nemohla dovolit. Státní podniky, které ovládaly velkou část národních zdrojů, nebyly dobře spravovány, byly dotovány a ochraňovány před konkurencí. Vládní administrativa nedokázala reagovat na měnící se priority a docházelo v ní k velkým neefektivnostem a plýtvání.

Jaké byly hlavní kroky hospodářské politiky, které byly uskutečněny na Novém Zélandu po roce 1984, aby bylo dosaženo potřebných strukturálních změn?

Ti z vás, kteří nyní slyší poprvé o politice na Novém Zélandu, se nemusí soustředit na každý jednotlivý údaj a každý reformní krok. Důležité je uvědomit si základní charakteristiku celého reformního procesu, který jsme provedli, a tou je komplexní přístup k reformě a konzistentní uplatňování přijatých principů v celém hospodářství.

Reforma hospodářské politiky:

Odstranění bariér pro obchod se zahraničím

Ochrana domácího trhu pomocí cel a licencování dovozů měla za cíl umožnit růst životaschopných domácích odvětví. Namísto toho bylo jejím hlavním výsledkem omezení sortimentu dostupného zboží a nárůst domácích cen. Následkem toho došlo ke snížení novozélandské konkurenceschopnosti a pokles naší účasti na světovém obchodu.

Jakou politiku jsme zvolili, abychom změnili tuto situaci?

V první řadě jsme podepsali dohodu o volném obchodu s Austrálií. V polovině osmdesátých let jsme odstranili udělování dovozních licencí. Snížili jsme cla, která budou zcela zrušena do roku 2003.

Druhou oblastí, na kterou se soustředila vláda, bylo odstranění dotací podnikům. V důsledku zvyšujících se nákladů pro domácí výrobce, které byly výsledkem celních bariér, se vyvinula celá škála dotací a garancí, jimiž byly podporovány podniky vyrábějící na vývoz. Tyto dotace zasahovaly i do oblasti zemědělství a patřily mezi ně i podpory příjmů a dotace cen nejrůznějších vstupů. Co jsme tedy podnikli v této oblasti? Odstranili jsme regulace cen a příjmů. Zrušili jsme dotace do zemědělství během pěti či šesti let. Odstranili jsme daňové úlevy exportérům. Zrušili jsme veškeré garance exportů. Zrušili jsme nízko úročené půjčky. V současnosti dochází na Novém Zélandu k růstu jak zemědělství, tak i průmyslu, a to při existenci otevřené ekonomiky a světových cen.

Třetí oblastí, které vláda věnovala výrazné úsilí, byla daňová reforma. Zrušili jsme prodejní daně (sales tax), takže všechna zboží jsou daněna na stejné bázi. Velkoobchodní daně, které jsme měli, velmi narušovaly cenový systém. Zavedli jsme daň na zboží a služby (goods and service tax) neboli daň z přidané hodnoty, chcete-li, s jednou sazbou na všechna zboží a služby, kromě finančních služeb. Snížili jsme mezní sazby daní z příjmu z 66 % na 33 %, přičemž většina lidí je na Novém Zélandu daněna ve výši 19,5 %. Firmy i občané podléhají stejné dani. Veškeré zvýhodnění, které firmám vznikalo díky odpisům, je nyní pryč.

Velmi důležitá reforma infrastruktury

Provedli jsme také množství zásadních změn v oblasti dopravy a telekomunikací. Zrušili jsme veškerou ochranu železnice. Na Novém Zélandu byly železnice zcela chráněny před konkurencí v dopravě nad vzdálenost 40 mil. Deregulovali jsme přístavy a korporatizovali jsme je. Poté došlo k reálnému poklesu přepravních sazeb a nákladů v přístavech o více než 50 %. Zrušili jsme monopol novozélandských aerolinií Air New Zealand, kterým začaly konkurovat australské aerolinie. Poté jsme Air New Zealand privatizovali. Vypsali jsme tendry na autobusové linky na Novém Zélandu. Otevřeli jsme přístup pro konkurenci v oblasti taxislužby. Již není potřeba žádných nákladných licencí. Prodali jsme Telecom New Zealand. Výsledkem bylo snížení cen. Zavedení linky trvá nyní 1 den namísto 1 měsíce a více. Ministerstvo stavebnictví (Ministry of Works), které mělo monopol na stavbu všech budov atd. na Novém Zélandu, bylo korporatizováno a poté privatizováno. Televizní a rozhlasové vlnové spektrum bylo prodáno v aukci zájemcům s nej vyššími nabídkami. Nyní máme na Novém Zélandu pravděpodobně více rozhlasových stanic, než existuje kdekoli jinde na světě.

Konkurenční politika

V mnoha zemích na světě existují úřady, které dohlížejí na aktivity nejrůznějších monopolů nebo dominantních poskytovatelů služeb. Předpokládá se, že tyto úřady jsou schopny porozumět fungování těchto podniků a že jim zabrání v tom, aby manipulovaly trhem. Na Novém Zélandu ovšem nemáme žádného takového speciálního regulátora. Místo toho spoléháme na hrozbu potenciální konkurence, která je zaručená standardními ustanoveními o vstupu na trh, a má tak možnost kontrolovat chování monopolisty. Vláda na Novém Zélandu neprivatizovala žádné odvětví dřív, než zajistila, aby na tomto trhu alespoň hrozil vstup potenciálních konkurentů nebo – což byl ten nejlepší případ – aby existovala skutečná konkurence. Právě možnost vstupu konkurence, na kterou vláda spoléhala, byla tím, co zabraňovalo nadměrnému zvyšování cen. Doposud můžeme říci, že tyto strategie fungují dobře. Základním důkazem je pokles reálných cen ve všech odvětvích, jež byla dříve podřízena vládě, a zlepšení konkurenceschopnosti novozélandských firem v podstatě ve všech odvětvích ekonomiky.

Změny na finančních trzích a trhu práce

Odstranili jsme omezení vstupu na finanční trhy. V současnosti může jakákoli banka z jakékoli země světa, která může osvědčit své finanční zdraví, obdržet licenci ke vstupu na Nový Zéland. Odstranili jsme formální kontrolu bank a finančních prostředníků, např. nutnost dodržovat specifickou výši některých poměrových ukazatelů nebo investovat pouze do některých odvětví. Pro centrální banku je dán inflační cíl 0–3 % a ministr financí uzavírá s guvernérem veřejnou smlouvu, ve které je tento cíl dán. Centrální bance je dána volnost výběru prostředků, aby svého cíle dosáhla. Na trhu práce jsme ve své politice přijali několik postupů – kromě jiného odstranění daňové progrese, snížení sociálních dávek, které jsou cíleně poskytovány pouze těm, kteří je skutečně potřebují, dále vzdělání a přeškolování pro nezaměstnané.

Zákon o podnikových vztazích

Dříve jsme na Novém Zélandu měli přísně regulovaný a centralizovaný systém vztahů v podnikové sféře. Zákon uchovával povinné členství v odborech, národní mzdové tarify pro různá povolání, které jsme nazývali odměny (rewards), a povinnost arbitráže v případě sporů. Existovalo jen velmi málo flexibility, co se týkalo zaměstnání, jakož i velmi rigidní vazby mezi jednotlivými povoláními, takže všechny mzdy se pohybovali vzhůru společně. V 90. letech došlo k množství změn, ale Zákon o zaměstnaneckých smlouvách (Employment Contracts Act) z roku 1991 byl pravděpodobně tím nejdůležitějším. Dnes máme dobrovolné členství v odborech. Povinné členství tento zákon zrušil. Místo toho existuje zákonná procedura, kdy jednotlivý zaměstnanec vyjednává se svým zaměstnavatelem. Je také možné, aby si zaměstnanec určil zástupce, který by jej při vyjednávání zastupoval. Tímto zástupcem může být (a většinou je) zástupce odborů, ale odbory nejsou jedinými subjekty, které mohou vykonávat tuto činnost. Existuje také vyjednávání na úrovni podniku. Systém národního vyjednávání a sjednávání mzdových tarifů byl zrušen. Dohody o mzdách se místo toho uzavírají na pracovištích. Poprvé mohlo dojít k tomu, že mohly být uzavřeny takové dohody mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, které mohly být vytvořené pro konkrétní podmínky na konkrétním pracovišti. Není již nutné platit všem zaměstnancům jednoho druhu zaměstnání stejnou mzdu ve všech částech země. Tato flexibilita ohromně zvýšila možnosti zaměstnání na Novém Zélandu. Smlouvy se uzavírají na dobu určitou a vznikají dohodou mezi všemi zúčastněnými stranami. Během trvání uzavřené dohody je protizákonné stávkovat nebo přerušením provozu protestovat proti podmínkám této dohody. To přineslo novou jistotu do podnikových vztahů, ale také zavedlo novou flexibilitu, protože všechny strany si mohou vyjednat takové podmínky smlouvy, jaké chtějí. Celkově tedy tyto změny přispěly ke zvýšení motivace a flexibility, která vede k vytváření nových pracovních míst a k vyšší produktivitě.

Reforma vlády byla čtvrtou oblastí změn

Pro mnohé lidi je vládní management velmi tajuplná aktivita, která se vymyká standardnímu ekonomickému pohledu a zákonitostem. Na Novém Zélandu jsme zvolili odlišný přístup. Považovali jsme za nemožné vytvořit efektivní ekonomický systém v zemi, pokud by vláda jako největší hráč v ekonomice byla neefektivní. Vládní výdaje na Novém Zélandu představují více než 30 % HDP. Pro exportéry je proto nemožné udržet si mezinárodní konkurenceschopnost, když služby, které potřebují, jim vláda poskytuje neefektivně. Hlavní reformní kroky týkající se vlády se odehrály ve třech oblastech:

Za prvé jsme korporatizovali jednotlivé státní podniky a poté jich většinu privatizovali. Některé výsledky vyplývající z tohoto kroku, k nimž došlo v některých státních podnicích, byly udivující. Například na železnici došlo k poklesu přepravních sazeb o více než 50 %. V roce 1984 železnice zaměstnávaly 22 000 zaměstnanců. Dnes je to 4 500 a železnice mají větší objemy přepravy. Ke stejnému vývoji došlo v případě privatizace přístavů a v mnoha ostatních státních organizacích.

Druhá oblast reformy se týkala zaměstnanosti ve veřejném sektoru. Změny systému vlády se dotkly institucionální struktury a zaměstnanosti. Dříve jsme měli systém, ve kterém ve státní administrativě pracovali doživotní úředníci. Byli úředníky doživotními, protože nemohli být propuštěni. Přesunuli jsme se do systému, ve kterém vyšší úředníci mají pevné kontrakty na dobu určitou, ne na více než 5 let, přičemž jejich odměna se odvíjí od dosažení výsledků, ke kterým se ve smlouvách s ministrem zavázali. Docházelo i k tomu, že jsme po celém světě dávali inzeráty, pomocí kterých jsme získávali schopné vyšší ministerské úředníky. Například když jsme dali inzerát na vrchního ředitele na ministerstvu financí nebo zdravotnictví, každý ze zde přítomných by se o tato místa byl mohl ucházet a jeho zaměstnání by bylo zvažováno. To byla skutečně velká změna. Někteří úředníci dostávají dnes navíc dodatečné odměny za dobré hospodaření. Myslím si, že žádné ministerstvo nebo oddělení na ministerstvu nemá dnes vysoké výdaje, protože žádný z vedoucích nechce ztratit své odměny.

Další oblastí, kde došlo k zásadním změnám, o kterých bych chtěl krátce pohovořit, je vládní finanční management. Přesunuli jsme se od systému, který byl založen na peněžních příjmech a výdajích a který se soustředil na vstupy, k systému, který je založen na akruálním účetnictví a který se soustřeďuje na výstupy; další změnou bylo, že počátek fiskálního roku jsme přesunuli z března na červen. Tato změna představuje zásadní přeměnu účetnictví a schopnosti zachytit v účetnictví některé operace spojené se všemi činnostmi vlády. Symbolickou reprezentaci této změny představuje rozvaha a výsledovka naší vlády. Dovolte mi, abych se u tohoto problému chvíli zdržel. Důvodem našeho rozhodnutí o reformě účetnictví veřejného sektoru byla potřeba získávat lepší informace o používání a spravování aktiv a o výrobě zboží a služeb. Stručně řečeno, změnili jsme systém veřejných financí, abychom mohli nalézt odpovědi na následující základní otázky: Co vlastně nakupujeme? (Podle starého systému jsme věděli, že nakupujeme nějaké vstupy, ale nevěděli jsme, proč je vlastně kupujeme.) Kolik nás to stojí? (Starý systém nám poskytoval informaci, jaké jsou peněžní náklady v daném roce, ale neměli jsme žádné měřítko následujících nákladů.) Na co se použil kapitál? Kdo je za to odpovědný? To jsou příklady otázek, které jsme si kladli a na které jsme odpovídali.

Jaké jsou tedy hlavní změny, které jsme provedli? Nyní máme smlouvy týkající se výstupů. Máme systém smluv s ministrem a jeho smluv s jednotlivými odděleními ministerstva o nákupu určitého výstupu. Je úlohou ministra, aby určil, jaké jsou společenské výstupy, kterých chce dosáhnout, a vybral, jaké výstupy chce nakoupit od jednotlivých oddělení ministerstva, aby vyprodukovali nebo přispěli k těmto společenským cílům. V případě ministerstva financí, kde jsem byl ministrem, jsme učinili seznam položek, které byly cílem ostatních ministerstev nebo kterých jsme chtěli dosáhnout my, a to podle jednotlivých oblastí, odvětví průmyslu, druhu sociální politiky, podle jednotlivých druhů daní apod. V dalším sloupci jsme napsali, jakým způsobem chceme tohoto cíle, o němž jsme byli přesvědčeni, že je v nejlepším zájmu země, dosáhnout. V dalším sloupci jsme zapsali, jak dlouho bude trvat úředníkům ministerstva připravit tyto politické postupy tak, aby byly ve stadiu, které by umožnilo jejich zahájení. Poté jsme učinili odhad. Kolik to bude tuto zemi stát, když danou konkrétní politiku uvedeme do praxe? Poté jsme si položili následující otázky: Podaří se nám tuto politiku prosadit ve vládě? Jakým způsobem ji budeme prezentovat? Například: O reformě přístavů jsme v té době byli přesvědčeni, že její cena je nejméně 1 % HDP Nového Zélandu, a tak jsme ji umístili na nejčelnější místo našeho seznamu. Myslím, že jsme dosáhli přibližně 90 % toho, co jsme chtěli. Tento přístup vás vede k tomu, že se spíše soustřeďujete na to, čeho chcete dosáhnout, než na to, čeho byste mohli dosáhnout.

Máme rozvahu vlády a výsledovku vlády. Myslím, že jsme jediná země na světě, která každých šest měsíců uveřejňuje tyto údaje na akruální bázi. Úlohy jsou nyní jasně dány a stejně tak je rozdělena i odpovědnost.

Jaké byly výsledky některých uskutečněných politických postupů?

Procento vládních výdajů v poměru k HDP dosáhlo vrcholu v roce 1991 a dosáhlo přibližně 43–44 %. Dnes je to asi 33 % a vláda je hodlá snížit pod 30 %. Poprvé po sedmnácti letech dosáhla vláda v roce 1995 rozpočtového přebytku. Když hovořím o rozpočtovém přebytku, neberu v úvahu přebytky, které vznikly prodejem aktiv. Kdybychom tyto příjmy započítávali, měli jsme fiskální přebytky od roku 1985. Čistý veřejný dluh, který v roce 1991 dosáhl vrcholu – 50 % HDP, je nyní 25 % HDP. Poměr výdajů na obsluhu dluhu (původně kolem 20 %) klesl a dosahuje nyní méně než 10 %. Poklesla též riziková prémie země, odrážející se v úrokových mírách. OECD prohlásila náš daňový systém za takový, který ve srovnání se všemi zeměmi světa nejméně narušuje tržní prostředí.

Jaké byly další výsledky, na které bychom mohli poukázat? Prvním a nepochybným výsledkem je skutečnost, že klesla inflace. Druhým je fakt, že nyní máme hospodářský růst, který jsme dříve neměli. V době, kdy jsme s reformami začínali, jsme neměli žádný růst. Poté jsme se dostali na přibližně 2–3 %. Růst se podařilo zvýšit po nějakou dobu až na přibližně 4–6 % a nyní jsme zpátky v rozmezí 2–3 %. Došlo k růstu vývozu, obzvláště vývozu zpracovatelského průmyslu, který rostl ročně přibližně o 15 % v reálném vyjádření.

Zajímavou věcí, o které bohužel nemám příliš času hovořit, je skutečnost, že důležitým znakem sílící a transformované ekonomiky je rozvoj ekonomiky v jednotlivých regionech. Když byl Nový Zéland uvržen do dlouhotrvající stagnace v 70. letech a na počátku 80. let, dotkla se tato stagnace obzvláště citelně některých venkovských oblastí. Výsledky, které se ukazují dnes, říkají, že mezi těmito regiony jsou některé, které patří k nejrychleji se rozvíjejícím oblastem na Novém Zélandu. Jejich obnova je výsledkem větší flexibility na trhu práce, poklesu dopravních nákladů, nižších kapitálových nákladů a zlepšené konkurenceschopnosti. Tyto faktory umožnily obchodníkům vyrábět v těchto regionech zboží na export a prodávat je s úspěchem na světovém trhu, což bylo v 70. a 80. letech něco nepředstavitelného. Ve skutečnosti náš rozvoj vzešel spíše z těchto regionů než z našich velkých měst, jako jsou Auckland a Wellington. Ve většině případů došlo v důsledku reformy ke snížení nákladů na využívání infrastruktury. Již jsem se zmiňoval o tom, že poplatky za využívání přístavů výrazně klesly, a to v reálném vyjádření o 60 %. Reálné ceny přepravy po železnici klesly o 50 %. Základní prvky vládní administrativy, jako jsou ministerstva zdravotnictví, financí, obrany, jsou nyní menší. Počet úředníků klesl z 88 000 na 34 000 a zároveň jsou tyto úřady efektivnější.

Jaká jsou základní politická a ekonomická poučení, která plynou z novozélandské strukturální reformy?

Za prvé bych chtěl zdůraznit, že rozhodujícím faktorem je provedení vzájemně se doplňujících politických postupů, a nikoliv provedení jednoho takového postupu v konkrétní oblasti. Neexistuje žádný dílčí politický postup, který by magicky zajistil obnovení prosperity země. V našem případě došlo k tomu, že začaly úspěšně probíhat reformy na trhu zboží společně s reformami na trhu práce, finančním trhu a s reformou vládního sektoru. Kdybychom pouze provedli reformu na trhu zboží, nemohli bychom očekávat úspěch.

Za druhé bych chtěl říci, že když chcete uskutečnit nějakou reformu, mělo by se jednat o reformu komplexní. Nemá smysl vrtat se v jedné oblasti a zanedbávat ostatní. Jestliže to uděláte, náklady vytvořené nejistoty budou poté pravděpodobně větším negativem než přínos, který by plynul z drobných uskutečněných změn.

Rád bych zmínil dva další důležité aspekty. Politikové by neměli podceňovat schopnost lidí přizpůsobit se. Na Novém Zélandu pocházel v roce 1984 jeden ze tří dolarů farmářských příjmů od vlády. Dnes je to nula. Zatímco farmáři ztráceli tuto podporu od vlády, směnný kurs, který jsme uvolnili, se zvýšil. Pamatuji si na to, jak mě prezident Federace farmářů navštívil po 1. březnu 1985. Dolar po zavedení plovoucího kursu stoupl ze 43 centů amerického dolaru na 48. Na tomto setkání v mé pracovně tento muž řekl: „Pane ministře, podívejte, při 43 centech za dolar farmáři sotva přežívali. 48 centů je ale nesmysl.“ V klidu jsme celou věc prohovořili, sice jsme se na všem neshodli, ale v klidu jsme se rozešli. Asi po šesti měsících se schůzka opakovala. Náš dolar se v té době vyšplhal na 55 centů a on mi řekl: „Pane ministře, 48 centů bylo možné maximum, 55 centů je ale naprosto nemožné.“ Za tři měsíce, když byl dolar 60 centů, mi stejný muž říkal, že „možná lze přežít při 55, ale 60 je moc“. Když jsme se dostali na 70 a já se začínal pomalu potit, mi říkal, že „možná 60 by se dalo snést, ale… – takže prosím nepodceňujte schopnost lidí přizpůsobit se, je-li prováděná změna opravdová.

Dále bych chtěl říci, že rychlost není tím, co by mohlo zastavit reformní program. Tím může být nejistota. Lidé potřebují vědět, že vláda pevně stojí za rozhodnutími, která učinila. Jestliže však tito lidé věří, že mohou změnit vaše mínění, pak se veškerá jejich snaha zaměří na to, aby váš názor změnili a mohl být navrácen starý pořádek. Reforma je úspěšná pouze tehdy, když lidé věří, že ji skutečně provedete, a poté se sami přizpůsobí. Rychlost nezabíjí, ale nejistota ano.

Dalším důležitým faktorem jakékoli reformy je otázka efektivnosti. Prováděná politika musí podporovat efektivnost. Tím myslím, že výroba a stejně tak spotřeba zboží a služeb by měly být maximalizovány s co nejmenším vynaložením zdrojů. Tento cíl by měl uspokojit všechny lidi včetně ochránců životního prostředí. Na počátku to může vypadat v nesouladu s tím, kam se chcete dostat. Například v mém prvním rozpočtu jsem zvýšil poplatky za elektřinu o 28 %, poplatky za používání silnic o 48 %. To vše se týkalo používání zdrojů. Když jsme měli cenu elektřiny příliš nízkou, podporovali jsme vlastně lidi, aby rozvíjeli odvětví s vysokou energetickou náročností, jejichž rozvoj vám v dlouhém období nepřinese žádné výhody. Zvýšení poplatků za používání silnic bylo v souladu s dalším principem, který jsme uplatňovali – s principem neutrality. Rozhodli jsme se ke zvýšení těchto poplatků o 48 %, aby uživatelé silnic platili všechny náklady škod, které na silnicích používáním vznikají. Ve stejném okamžiku jsme zrušili speciální privilegia, která měla železnice. Zrušili jsme nařízení, podle něhož veškerá doprava na vzdálenost větší než 40 mil musela být prováděna po železnici, a tak nám vznikla volná konkurence. Výsledkem bylo, že ceny přepravy na železnici v reálném vyjádření klesly o více než 50 %. Počet zaměstnanců klesl z více než 22 000 na 4 500. Na druhé straně došlo k tomu, že když výrobci viděli, jak klesly ceny za přepravu po železnici a ceny za používání přístavů, zjistili, že za tyto ceny již mohou v zahraničí prodat své výrobky, které byly dříve neprodejné. Výsledkem celé této zásadní změny bylo, že se nejen zvýšil růst některých oblastí, ale že vzrostl počet pracovních příležitostí na Novém Zélandu.

Dalším důležitým poučením, které plyne ze zkušenosti Nového Zélandu, je význam transparentnosti. To je přesně to, o čem vypovídá každých 6 měsíců zveřejňovaná rozvaha a výsledovka vlády. Transparentnost ve všech oblastech je nesmírně důležitá. Podaří-li se vám přesvědčit politiky a úředníky o její nutnosti, změní se jejich pohled na jejich práci pro společnost. Dám vám jeden příklad. Když jsme státem vlastněné podniky přeměnili v korporace – a těch bylo 10 –, řekli jsme jim: V budoucnosti máte jako korporace pouze jednu úlohu, a to chovat se jako soukromý podnik. Máte stejné orgány společnosti a vztahují se na vás stejná pravidla a regulace jako na soukromou společnost. Od nynějška máte pouze jeden cíl a tím je dosažení zisku. My, jako vláda, očekáváme, že budete mít stejný zisk z kapitálu, který jsme do vašich podniků investovali, jaký by měl soukromý sektor. Jestliže budete vykonávat svými aktivitami jakoukoli sociální politiku – a to říkají všichni, že to dělají, a proto také údajně nemohou mít zisk –, pak přijďte za námi a my rozhodneme o tom, jestli v tom máte pokračovat. Jestliže rozhodneme, že ano, zaplatíme vám. Jestli ne, přestanete s tím.

Hádejte co se stalo? Pouze zástupci jedné z deseti korporací, které jsou nyní většinou již privatizované, přišli a řekli, že potřebují dotaci. Důvodem, proč ostatní nepřišli, bylo zjištění, k němuž dospěli, a sice že na otevřeném trhu, na který může vstupovat konkurence, je to, co oni dříve nazývali sociálními službami, obchodem, který se vůbec nelišil od jiných obchodů a který museli úspěšně vykonávat, aby nepřišli o zákazníky. Tou jedinou korporací, která přišla, byla pošta. Řekli: „Pane ministře, máme v celé zemi 467 poštovních úřadů, které vykonávají pouhých 8 % celkových výkonů. Nejsou ziskové. Kdybychom se chovali tržně, zítra bychom je museli zavřít. Chcete, abychom to udělali? Nebo nám dáte dotaci? Řekl jsem: „Kolik potřebujete?Řekli: „80 miliónů. My jsme řekli, že 20 miliónů a nakonec jsme se dohodli na částce 40 miliónů. Od té doby jsme každý měsíc vypisovali šek na 3 1/3 miliónu. Do státního rozpočtu jsme zařadili položku „pošta – 40 miliónů. Za pět měsíců, když jsme připravovali rozpočet, jsme se rozhodli, že těch 40 miliónů můžeme utratit lépe v oblasti zdravotnictví a školství. Ze dne na den jsme zavřeli na Novém Zélandu 467 poštovních úřadů. Tomu se říká transparentní krok. Nebylo to tím nejpopulárnějším, co jsme kdy udělali, ale bylo to lepší než zavírat během 467 dnů jeden poštovní úřad denně. Je zajímavé, že když se nyní po 10 letech podíváte zpět, uvidíte, že pošta má nyní o 500 úřadů více než předtím, než došlo k tomu, že jsme jich 467 zavřeli. Všechny jsou provozovnami vedenými soukromými podnikateli.

Další věcí, o které bych se chtěl v krátkosti zmínit, je možnost vstupu do odvětví. Ta je velmi důležitá a musí na ní být při privatizaci pamatováno. Měli jsme například vládní tiskárnu, které vykonávala všechny tiskařské práce pro všechna ministerstva a úřady. S tím jsme přestali a tiskárnu jsme prodali. Všechny úřady si musí tyto práce objednat u soukromého sektoru. Výsledkem tohoto přístupu, který je uplatňován ve vládě, ve vládní tiskárně a v množství ostatních oblastí, jsou nižší náklady, vyšší kvalita a větší různorodost a pestrost.

Mnoho lidí mi říká: „Podívejte, jste politik Labour Party. Vaše strana je podporována odbory. Jak můžete obhajovat a navrhovat všechny ty věci?“ Vždy jim odpovídám, že kdybych měl shrnout politické postupy, které jsme prosazovali v letech 1984–1987, tak to učiním ve třech slovech: Odstranili jsme privilegia. To je přesně to, co jsme dělali. Vláda je tady pro daňové poplatníky a spotřebitele. Vláda není zvolena proto, aby hájila zájmy rozličných zájmových skupin. Na Novém Zélandu existovala praxe udělování dovozních licencí. Jestliže jste měl tuto licenci a byl jste jeden z mála, kterému se dostalo takovéto výhody – např. dovážet automobily –, nemusel jste být žádným géniem, abyste dosáhl zisku. Měl jste výhodu vládního privilegia. Zemědělci měli zase výhodu dotací, které dostávali. Je ohromně zajímavé pozorovat, co se stalo, když jsme všechna tato zvláštní privilegia odstranili. Většina zájmových skupin zjistila, že jsou na tom vlastně lépe. Zemědělci sice ztratili privilegium dotací vstupů a dotací jejich výrobků, ale tuto ztrátu doprovázelo zjištění, že nemusí již tolik platit za všechna privilegia, výhody a podpory exportu, které dostávali výrobci v průmyslu. Najednou zjistili, že vstupy jejich výroby jsou levnější, protože bylo zrušeno vydávání licencí na dovoz. Cla byla snížena téměř na nulu, takže i ceny dovážených výrobků klesly. Vláda fungovala efektivněji. Náklady na přepravu po železnici zboží klesly na polovinu. Za využívání přístavů se platila jen poloviční částka oproti tomu, co se platívalo dříve. Základní změna tedy spočívala v tomto: Ztratíte své zvláštní výhody a privilegia, ale jste na tom v konečném důsledku lépe, protože i všichni ostatní ztrácejí své zvláštní výhody. To je podstata našeho přístupu.

Poslední věcí, kterou bych se chtěl zabývat, nebo možná předposlední, je poznání, že nakonec pouze kvalitní rozumná rozhodnutí přinesou požadované výsledky. Na Novém Zélandu jsme zjistili, že kdykoli jsme učinili skutečně správné a kvalitní rozhodnutí, tj. kdykoli jsme se zeptali: „Co je v nejlepším zájmu obyvatel Nového Zélandu?“ a řádně pak z toho rezultující rozhodnutí připravili a prosazovali, tak problémy, s nimiž jsme se museli vyrovnávat, se náhle ztratily. Politický problém, který vzniká při kvalitních a správných rozhodnutích, spočívá v tom, že náklady přicházejí dříve než přínosy a jsou zřetelně viditelné. Vždy uplyne nějaký čas, než se projeví přínosy dané konkrétní politiky a navíc nejsou vždy snadno rozpoznatelné. Mohu vám jednoduše ukázat, že jsme ztratili 18 000 pracovních míst na železnici, ale nemohu přesně určit, kde se vzalo nových 100 000 pracovních příležitostí. Jedno se totiž objeví na jednom místě, dvě přibudou na jiném, tři se objeví v průmyslu v nějakém regionu třeba na venkově. Kvalitní rozhodnutí je ovšem třeba činit. Kdykoli jsme se takto rozhodli, politické problémy jsme nakonec překonali. Kdykoli jsme učinili kompromis, kdykoli jsme se zastavili v půli cesty, kdykoli převážilo nějaké jiné uvažování, tak problémy, které tím vznikly, se kumulovaly a kumulují až do naší současnosti. To se týká například zdravotnictví, školství a sociální oblasti.

Na závěr chci říci, že se nám na Novém Zélandu nepodařilo vyřešit všechny problémy, které nás tíží. Je zřejmé, že je ještě třeba udělat mnoho práce, abychom reformu dokončili. To se týká obzvláště zdravotnictví, školství a sociální politiky. Tím myslím např. problematiku starobních důchodů, zdravotní péče ve starobním důchodu, podpory v nezaměstnanosti, podpory v případě nemoci a úrazu a podobně. To jsou problémy, které jsme nevyřešili. Jedná se o oblasti, kde vláda chce stále být monopolním dodavatelem služeb. Nemohu příliš pochopit, proč si Novozélanďané nemohou utvořit toto spojení. Mohli vidět, že ve všech případech, kdy se nám podařilo vytvořit správné stimuly, došlo k ohromnému zlepšení, jako například na železnicích či v případě přístavů. Ve zdravotnictví, školství a sociální oblasti stále trváme na tom, aby tyto oblasti byly spravovány tak, jako bývaly spravovány pošty nebo železnice. Dokud ale zdravotnictví, školství a sociální oblast nezačneme spravovat tak, jako teď spravujeme pošty a železnice, nevyřešíme problémy, které nás na Novém Zélandu tolik tíží. Dle mého názoru je odpověď poměrně jednoduchá. Musíme se obrátit k jednotlivým občanům Nového Zélandu. Peníze, které vláda za ně nyní utrácí ve zdravotnictví, školství a sociální oblasti, by měly být navráceny zpátky lidem, aby tito lidé mohli začít si za své peníze tyto služby kupovat přímo. Jsem přesvědčen, že ve většině těchto oblastí by se dobře dařilo pojišťovacímu podnikání.


DISKUSE

PAVEL BERKA (Dresdner Bank):
Měl jsem velké štěstí, protože jsem strávil na Novém Zélandu mezi lety 1990–1994 téměř 4 roky. Měl bych dvě poznámky. První se týká vaší knihy There Is No Alternative (Neexistuje žádná jiná alternativa). Tento název se dá krásně zkrátit, což se mi velmi líbí – TINA. Za druhé, když jsem pobýval na Novém Zélandu, setkal jsem se s předsedou Federace průmyslníků (New Zealand Manufacturing Federation), jímž je Fred Turnovský, který pochází z Čech. Rád bych se vás zeptal, jak se díváte na problém průmyslové politiky, která tady v České republice v posledních letech chyběla.

SIR ROGER DOUGLAS:
K reformě na Novém Zélandu mohu říci několik věcí. Pro průmysl byly výsledkem tohoto reformního procesu tři nebo čtyři základní skutečnosti. Za prvé, průmysl zúžil rozsah druhů zpracovávaných výrobků, přešel od velmi široké palety výrobků k užšímu záběru. Podniky učinily rozhodnutí, s kterými výrobky v daném oboru je možné uspět v konkurenčním prostředí, a na tyto výrobky soustředily svou pozornost. Za druhé, na Novém Zélandu neexistuje výrobce, který by nepohlížel na Austrálii jako na součást domácího trhu. Po zásadních provedených změnách, které vedly k větší flexibilitě trhu práce a poklesu dopravních nákladů, průmysl a obzvláště malé a střední podniky na rozdíl od většiny velkých firem dokázaly ročně zvyšovat svůj export v reálném vyjádření o 15–20 %. Jsou nyní mnohem efektivnější, ale proto musí vyrábět velmi kvalitní výrobky a být konkurenceschopní, co se týče nákladů.

LUBOMÍR SEDLÁK:
Nedávno jsem četl v časopise Economist, že máte největší zahraniční zadluženost na obyvatele. Figurovalo tam číslo 80 miliard dolarů. Já doufám, že mi to vysvětlíte, protože jinak za celý ten váš úspěch platí někdo jiný.

SIR ROGER DOUGLAS:
Co se týče vládního dluhu, došlo k jeho snížení, jak jsem již řekl, z více než 50 % na přibližně 25 % HDP. V důsledku zavedení plovoucího kurzu novozélandského dolaru došlo k tomu, že si soukromé firmy mohly půjčovat v zahraničí tolik peněz, kolik chtěly. Na druhé straně také docházelo vedle půjčování v zahraničí k tomu, že novozélandské firmy kupovaly v zahraničí aktiva. Například já jsem ve správní radě velké novozélandské firmy a 70 % našich aktiv tvoří aktiva v zahraničí. V průmyslu došlo také k další věci. Když jsme na Novém Zélandu vydávali pro podniky licence a měli jsme zároveň tuhou kontrolu pohybu kapitálu, do podnikání se dostávalo mnoho lidí, kteří ve skutečnosti podnikat neuměli. Náš největší podnik Fletcher Challenge, který se zabývá budováním vedení, energetikou a lesnictvím, zároveň působil jako finanční instituce a v mnoha dalších oblastech. Jakmile však byla odstraněna kontrola pohybů kapitálu, prodal tento podnik všechny činnosti, které nepředstavovaly jeho hlavní aktivitu. V oblasti lesního hospodářství například vlastní podniky v Austrálii, Kanadě, USA a Evropě. Jejich činnost se zkoncentrovala. Myslím, že je potřeba se dívat nejen na stranu dluhu, ale také na aktiva, která novozélandské firmy vlastní. Zároveň je ale nutné si uvědomit, že to, o čem tady mluvíme, je soukromé zadlužení, a nikoli veřejný dluh, není to žádné zadlužení vlády.

DAN ŠŤASTNÝ (Liberální institut, časopis Laissez Faire):
Rád bych se zeptal na jednu věc. Hovoříte zde o tom, že základem vaší reformy bylo rušení zvláštních privilegií. Když ale hovoříme o privilegiích, implicitně myslíme zájmové skupiny. Jak se vám podařilo vypořádat se s těmito skupinami? Nedovedu si představit, že jim stačilo říci, aby se nebály, protože v konečném důsledku získají, neboť budou zrušena privilegia i všech ostatních skupin. Mohl byste nám tento problém trochu přiblížit?

SIR ROGER DOUGLAS:
Myslím, že tohle je velmi správná otázka. Je pravda, že to trvalo nějaký čas, než si zájmové skupiny uvědomily, že by rušení privilegií mohlo být pro ně výhodné. Proto jsme se v našich reformních pokusech pokoušeli vytvářet celé balíky reformních opatření. Bylo by například zcela nemožné odebrat podporu zemědělcům, aniž bychom zreformovali přístavy, železnice, vládu, licencování dovozů atp. Proto bylo nutné nezabývat se jednotlivými problémy odděleně, ale udělat celý balík reformních kroků tak, aby dopadly na všechny ve stejném okamžiku. Ve svém prvním rozpočtu jsme například zrušili dotace do zemědělství, průmyslu a podpory exportu. Zvýšili jsme silniční poplatky o 48 %. Zrušili jsme licencování dovozů. Všechny tyto věci jsme udělali v jednom balíku. Základem našeho úspěchu bylo vytváření právě takových balíků. Vždy si vzpomenu na pondělí po schválení tohoto rozpočtu. Předkládal jsem rozpočet ve čtvrtek a řekl jsem si, že by bylo dobré se setkat se všemi zájmovými skupinami v pondělí a promluvit si s nimi. Předpokládal jsem, že z toho nebudou nějak nadšeni, ale bylo zajímavé, že to byli pouze zástupci nákladní silniční dopravy, kteří byli stále velmi nespokojeni. Byli přesvědčeni o tom, že nárůst jejich daně ve výši 48 % byl poněkud příliš prudký. Nevím, jestli se jednalo o nějakou kolektivní oběť nebo co, ale většina z nich byla připravena se s tímto rozpočtem smířit. Mimochodem nechci, abyste si mysleli, že všechno bylo jednoduché, to vůbec tak není. Například ceny půdy zpočátku klesly o 50 %. Mnoho farmářů se dostalo do složité situace, protože jejich dluhy pravděpodobně převýšily hodnotu jejich půdy. Banky je ale nehnaly do bankrotu, tak to ve světě obchodu nefunguje. Protože jestli se jednalo o dobré farmáře, bylo lepší je ponechat pracovat na jejich půdě, přepracovat úvěrové smlouvy a s celou situací se tímto způsobem vypořádat. Řeknu vám jednu příhodu. Jednou jsem během tohoto období jel na novozélandskou lokalitu, která se jmenuje Parmister Northern, abych si promluvil s farmáři. Nedá se říci, že by byli nadšeni z toho, co se tehdy dělo. Konal se ohromný mítink, lidé museli stát v uličkách a postávali i na chodbách. Krátce jsem promluvil a poté jsem hodinu a půl odpovídal na otázky. Když jsem po skončení odcházel, farmáři se svými ženami ještě seděli v sále a nelichotivě se mne dívali. Doprovázel mě člověk, který se jmenoval Jeff Sweir, který pro mě pracoval. Jeffa jste nikdy nemohli přehlédnout, protože měřil 6 stop a 6 palců. Rozhlédl jsem se, abych viděl, jestli Jeff jde se mnou. Šel asi 6 yardů za mnou. Venku jsem nastoupil do auta a řekl jsem mu: „Jeffe, kde jsi byl? A on odpověděl: „Nevadilo mi, že si mysleli, že jsem váš bodyguard, ale strašně jsem si nepřál, aby přišli na to, že jsem váš ekonomický poradce.

TOMISLAV ŠIMEČEK (Občanské sdružení majitelů domů):
Jednou ze skupin obyvatel, která je obvykle v mnoha zemích nadána privilegii, jsou kvůli regulaci nájemného nájemníci. Vy jste byl také odpovědný za bydlení na Novém Zélandu. Můžete nám říci, jak jste se vypořádali s tímto problémem?

SIR ROGER DOUGLAS:
Ano, samozřejmě. Během jednoho či dvou týdnů poté, co jsme vytvořili vládu, jsme regulaci nájemného odstranili. Jediné, co kontrola nájemného způsobovala, bylo vlastně to, že zajišťovala, aby soukromý sektor nestavěl žádné další domy. Jakmile jsme kontrolu nájemného odstranili, mnoho lidí ze soukromého sektoru začalo stavět domy a přestože nájmy na počátku mnohde vzrostly, nakonec se dostala nabídka a poptávka do rovnováhy. V tomto okamžiku dochází na Novém Zélandu k poklesu nájemného.

ZBYNĚK FIALA (Deník Právo):
Jak prožíval Nový Zéland současné měnové turbulence, které otřásaly Asií? Zaznamenal jsem, že deficit běžného účtu platební bilance je 6,7 %, ale úrokové míry zatím jsou na hranici nízké inflace a možná dokonce deflace.

SIR ROGER DOUGLAS:
Určitě na nás měly události v Asii z poslední doby vliv. Tento vliv byl na některá odvětví větší, na jiná menší. Naše lesnictví bylo obzvláště těžce zasaženo. Téměř 40–50 % našeho exportu v tomto, pro nás velmi významném oboru, směřovalo do Koreje a tyto prodeje se v podstatě ze dne na den zastavily. Zemědělství bylo zasaženo celkově a malí průmysloví výrobci byli částečně zasaženi také. Určitě došlo ke snížení exportu. Situace v Koreji, na Tchaj-wanu a v ostatních částech Asie zasáhla také turistiku. Jedná se tedy určitě o nepříjemný dopad.

Když se podívám na ostatní odvětví, která se nevyvíjejí dobře na Novém Zélandu, náš program reforem se pravděpodobně zastavil na konci roku Od té doby došlo sice k nějakým dalším reformním krokům, ale pouze velmi pomalým tempem. Po roce 1992 se tedy reformy v podstatě zastavily, ale stále se dostavovaly výsledky dříve provedených reformních kroků. V roce 1995–6 jsme měli přebytek vládních příjmů nad jejími výdaji přibližně ve výši 7–8 % HDP. Tento výsledek nám nabídl skutečně obrovskou příležitost vrátit lidem tyto peníze, snížit daně, a tím zajistit, aby se země posunula zase o kousek dopředu. Politici však neodolali. Tyto peníze se za nás rozhodli utratit a to má, domnívám se, negativní důsledky. Existuje velmi jednoduchý test pro politiky, o němž si myslím, že by se měl použít v každé zemi na světě. Politici by neměli mít možnost utratit ani jeden dolar z našich peněz, dokud nebudou moci prokázat, že jej mohou utratit s lepším sociálním a ekonomickým efektem než my. Kdybyste tento test použili, viděli byste, že vládní výdaje by v každé zemi na světě, kterou znám, musely klesnout o 70–80 %.

MAREK MATĚJKA (VŠE Praha):
Jak jste říkal, pane Douglasi, daně byly především sníženy. Byly sníženy i daně spotřební, tedy daně týkající se benzínu, cigaret, alkoholu, anebo jakým jiným způsobem bylo zacházeno s těmito daněmi?

SIR ROGER DOUGLAS:
Před naší reformou jsme na Novém Zélandu měli něco, co jsme nazývali velkoobchodní prodejní daně (wholesale sale taxes). Jejich velikost se nacházela v intervalu 0–60 %, a proto tyto daně velmi narušovaly cenový systém. Vycházelo se u nich z toho, co lidé považovali za luxusní zboží ve 30. letech tohoto století a co ovšem bylo již samozřejmostí v 80. letech, jako např. ledničky, pračky a podobné věci. Základní věcí, kterou jsme udělali, bylo zrušení těchto daní s výjimkou zvláštních daní na alkohol, tabákové výrobky a výrobky z ropy. Ještě možná zůstala nějaká daň na hazardní hry. Místo toho jsme zavedli něco, čemu vy byste říkali daň z přidané hodnoty. Sazba této daně byla na všechny druhy zboží a služby 10 % bez výjimek – kromě jediné a tou jsou finanční služby, kde jsme nepřišli na způsob, jak to provést. Ne snad, že bychom nechtěli. Ve skutečnosti banky a finanční instituce chtěly, abychom daň zavedli i pro ně, protože to, že jsme daň neuměli uvalit, znamenalo, že oni si ji nemohli odečítat. Tato reforma představovala jednu ze základních změn v oblasti zdanění zboží a služeb. Předtím jsme měli daně, které ničily tržní signály, což mělo vliv na investice a na to, kde lidé prováděli své nákupy. Nyní máme zcela neutrální daňový systém v oblasti nepřímých daní.

TOM HOWE (Deloitte & Touche):
Ve svém vystoupení jste zmiňoval, že schopnost zrušit dotace takovýmto dramatickým způsobem byla výsledkem pocitu voličstva, že vláda je skutečně odhodlaná provést tuto politiku. Odhodlání vlády odráží pravděpodobně mandát, který vláda získá od lidí. Myslíte si, že takováto politika je schůdná i pro koaliční vládu v systému poměrného zastoupení?

SIR ROGER DOUGLAS:
Domnívám se, že je to mnohem obtížnější pro koaliční vládu pohybující se v systému poměrného zastoupení. Věřím ale, že ve své podstatě to nic nemění na skutečnosti, že země čas od času musí provést tyto změny. Myslím si, teď hovořím o politickém pohledu na věc, že zcela určitě lze tento přístup použít i pro mnohé ostatní aspekty života. I v mnoha ostatních případech nemůžete vyhrát, dokud nebudete připraveni snést i prohru. Na labouristické vládě z let 1984–88 byla jedinečná jedna věc. Základem našeho uvažování byla otázka, co bychom měli udělat v zájmu naší země. Až poté jsme si kladli otázku: „Jakým způsobem to prodáme široké veřejnosti?“ Problém většiny politiků ve většině zemí je, že začínají otázkou: „S jakým programem můžeme uspět?“ Když začnete takhle, nikdy nemůžete udělat tu reformu, která je nejvíce zapotřebí. Další věcí, o které nám vypovídá novozélandská zkušenost, je tato: Nikdo by neměl podceňovat schopnost voličů porozumět reformě. Je možné, že neporozumí každému jednotlivému bodu prováděné politiky, ale jelikož mají nepřeberné zkušenosti se životem, dokáží poznat, zdali to, co děláte, je dobré nebo špatné. Myslím, že pro nás hlasovalo v roce 1987 více voličů, protože věděli, že to, co jsme do té doby udělali, bylo v zásadě dobré, a chtěli, abychom rozdělanou práci dokončili. A to vše bylo navzdory tomu, že jsme měli například 20 % úrokové míry na hypotéky na domy. V jednom okamžiku jsme měli 25 % úroky na devadesátidenní pokladniční poukázky, což pro Nový Zéland bylo jednoduše něco neslýchaného. Jak obchodní komunita, tak i občané však viděli, že v dlouhém období to pro nás bylo dobré. Samozřejmě také došlo k věcem, jejichž opakování by si již nikdo nepřál.

BUBENÍK (McKinsey and Company):
Pane Douglasi, mnohokrát jste zmiňoval skutečnost, že rušení nejrůznějších privilegií bylo důležitým prvkem vaší reformy. Souhlasil byste také s hypotézou, že odstranění privilegií velmi zmenšilo prostor pro korupci ve vládě?

SIR ROGER DOUGLAS:
Odpověď je samozřejmě ano, ale korupce ve vládě nikdy nepředstavovala na Novém Zélandu problém. Myslím, že v tomto ohledu můžeme být velmi rádi. Ještě jednou opakuji, že samozřejmou odpovědí na vaši otázku je – ano. Příklad činnosti, ve které potenciálně mohla vznikat příležitost pro korupci, a já nevěřím, že k tomu docházelo a jestli ano, tak pouze ve výjimečných případech, bylo udělování dovozních licencí. Když dáte někomu licenci na dovoz, dáváte mu ve skutečnosti peníze, takže tento příklad je zcela zřejmý. Nemyslím, že se to stávalo, ale byla to určitě příležitost, kde se tak stávat mohlo.

JIŘÍ ZEMAN (SEVEN):
Hovořil jste o tom, že rychlost není zdrojem problémů, ale je jím nejistota. Má otázka tedy zní: Jako dlouho vám trvalo nebo kolik času jste strávil tím, že jste vytvářel konsensus, a to tak, že jste před začátkem reforem informoval a přesvědčoval lidi?

SIR ROGER DOUGLAS:
Myslím si, že toto je skutečně důležitý problém – tedy celá tato otázka týkající se konsensu, vysvětlování a přesvědčování. Odkud bych měl začít? Možná že začnu od konce a vrátím se zpět na začátek. Nikdy jsem ve vládě osobně neviděl konsensus před rozhodnutím, které pak bylo učiněno. Kdekoliv se člověk snaží nalézt konsensus v tom smyslu, že zavřete zástupce nějaké zájmové skupiny do jedné místnosti, jako například lékaře, právníky, farmáře, zástupce průmyslu či odborů nebo učitele, a pokoušíte se diskutovat jednu oblast a následně přijít s příslušným návrhem politiky, tak když se vám tohle podaří, pak jediné, co z toho vzejde, bude zmatek. Konsensus můžete zažít jedině tehdy, když provedete správné opatření hospodářské politiky, které skutečně funguje. Poté můžete dosáhnout konsensu. Jestliže provedete nějaké opatření hospodářské politiky, které nefunguje, samozřejmě z toho vyplyne jedině zmatek. Myslím, že nesmíte zaměňovat konsensus za vysvětlování a přesvědčování. Toho jsme v případě Nového Zélandu velmi hojně využívali. Vláda proto vždy přijala nějaké politické opatření, vyhlásila jeho zamýšlený směr a požádala o komentář týkající se specifických částí tohoto reformního kroku. To jsme udělali například v případě daní na zboží a služby (daně z přidané hodnoty). Předložili jsme návrh této politiky. Sepsali jsme o tom studii, vytvořili jsme výbor složený ze zástupců soukromého sektoru, aby se zabýval podrobnostmi tohoto opatření a předkládal doporučení. Tento výbor vyslechl každého ze soukromého sektoru, kdo si přál být do tohoto procesu zapojen. Vzniklé výsledky jsme publikovali. Toto byl náš způsob komunikace. Předložili jsme naši politiku k veřejné diskusi, získali jsme lidi ze soukromého sektoru, aby se o ní informovali a vyjádřili se k jejím jednotlivostem. Mohli konzultovat, s kým uznali za vhodné. Jejich připomínky byly publikovány. My jako vláda jsme je nemohli ignorovat. Stejný postup jsme použili v mnoha oblastech a to nám vlastně umožnilo využít mnoha zkušeností a dovedností přicházejících ze soukromého sektoru, které předtím nebyly dostupné. To byly konzultace, ale nebyl to konsensus. Mezi těmito dvěma pojmy je velký rozdíl.

PROKEŠ (GIGA, s. r. o.):
Pane Douglasi, dovolte mi položit vám jednu hypotetickou otázku. Představte si, že Nový Zéland je středoevropská země a vy jste ministrem financí v této době. Myslíte si, že oproti evropskému společenství, které je naopak velice nakloněno udělování různých privilegií některým skupinám, např. vámi zmiňovanému zemědělství, by byla vaše reforma rovněž tak úspěšná?

SIR ROGER DOUGLAS:
Jsem přesvědčen o tom, že by mé reformy byly stejně úspěšné. Je možné, že by byly ještě úspěšnější, neboť věřím, že mnoho evropských zemí je přirozeně bohatších, než byl Nový Zéland. Jste blíže trhům a nemáte proto ty nevýhody, které jsme měli my. Jestliže se podíváte na Evropu, vidíte, že Evropa nebo její celé části jsou tak bohaté, že si mohou dovolit výrazné dotace. Ale myslím si, že Brusel je v mnoha případech jakousi noční můrou. Když přemýšlím o Evropě, a teď trochu zobecňuji, třebaže vím, že by se toho člověk měl vyvarovat, domnívám se, že jednou z důležitých věcí zde v Evropě je – a tady mluvím o Evropské unii – příliš mnoho regulace a toto, jak víte, je velký problém. Myslím si, že je třeba udělat pořádek na trhu práce, protože tam se ztrácí mnoho pracovních míst, a to obzvláště v zemích, jako je Německo. Další změnou, která by měla být prioritou, je daňová reforma. Další oblastí – a to je oblast, ve které ani Nový Zéland nedokázal pokročit – je zdravotnictví, vzdělávání, důchody a sociální zabezpečení. Myslím si, že mezi zeměmi OECD není země, která by zmíněné problémy dokázala uspokojivě vyřešit. Všechny tyto země čekají v budoucnosti velké problémy, pokud se s hledáním řešení v těchto oblastech nezačnou potýkat.

JIŘÍ SCHWARZ (Liberální institut):
Rád bych se vás zeptal na problematiku regulace kapitálového trhu na Novém Zélandu. V této zemi existuje v současnosti tendence vytvořit regulační orgán, který by měl podobnou úlohu, jako má Security and Exchange Commission ve Spojených státech. Existuje zde přesvědčení, že takovýto regulační orgán bude sloužit jako efektivní prostředek k vytvoření kapitálového trhu, který by byl schopný konkurovat ostatním kapitálovým trhům v Evropě. Jaký je stupeň regulace kapitálového trhu na Novém Zélandu a existuje tam také nějaký podobný regulační orgán?

SIR ROGER DOUGLAS:
V zásadě hraje tuto úlohu centrální banka, která dohlíží na vstup nových bank do ekonomiky. Ale licenci na vstup dostane každá banka, která splňuje nejzákladnější kritéria, mezi nimiž je například její zcela elementární schopnost fungovat jako banka. Existuje volný příliv a odliv kapitálu na Nový Zéland, takže kdo chce vydělat nějaké peníze tím, že provede nějakou investici, nemá žádný problém. Máme jistou kontrolu, která se týká zahraničních investic. Jestliže zahraniční firma chce koupit více než 25 % nějakého velkého novozélandského podniku, musí požádat o souhlas centrální banku. Pokud vím, tak za posledních 12 let byla odmítnuta pouze jediná žádost. Existuje ještě několik omezení, ale po pravdě řečeno, lidé si našli cestičky, jak je obejít. To je samozřejmě standardní problém jakékoli kontroly. Co se týče zemědělské půdy, existuje nějaké ochranné opatření, které zde zbylo ze 70. a 80. let. Když se podíváte na Nový Zéland, bylo zde již řečeno, že máme poměrně veliký deficit běžného účtu, to znamená deficit našeho obchodu s jinými zeměmi. Upřímně řečeno, je to proto, že Novozélanďané příliš mnoho nespoří. Jestliže chceme tento problém vyřešit, musíme začít šetřit více. Pak budeme moci znovu vlastnit naše aktiva. Myslím si, že problém kontroly spočívá v tom, že lidé velmi často vidí nějaký problém a snaží se jej řešit spíše pomocí regulace, než aby hledali jeho příčiny a snažili se tyto základní příčiny odstranit. To je to, co děláme na Novém Zélandu nebo alespoň to, co jsme dělali v 80. letech a počátkem 90. let. Je možné, že jsme tento způsob opustili.

ROMAN BINTER (VŠE Praha):
Sire Rogere, chtěl bych se vás jenom zeptat na jednu věc. Hovořil jste o tom, že vedle odborů existují i jiné agentury, které se podílejí na vyjednávání o mzdách. Mohl byste v krátkosti popsat, na základě čeho fungují?

SIR ROGER DOUGLAS:
Zastupují skupinu zaměstnanců nebo v některých případech i jednotlivce. Výsledkem změn na trhu práce byla na Novém Zélandu ohromná flexibilita. Vyvinuly se tím nejrůznější způsoby ujednání, které vyhovují jak zaměstnavatelům, tak zaměstnancům. V mnoha oblastech došlo k tomu, že již neexistuje něco, co se dříve nazývalo přesčasová práce. Podle novozélandských zákonů se pracovalo 40 hodin, a když jste pracovali více, museli jste dostat jedenapůlkrát a poté dvakrát tolik. Tak to v zásadě fungovalo ve většině oblastí. Když jste pracovali o sobotách a nedělích, platilo totéž. Většina tohoto systému zmizela s příchodem nového způsobu vyjednávání a základní hodinová mzda pracujících se zvýšila. Odtud vzešla mnohem větší flexibilita, protože lidem nevadilo více pracovat. Bylo jim jedno, jestli pracují v pondělí či úterý, nebo v pátek a v sobotu. Někteří lidé v současnosti pracují 4 dny v týdnu a mají 3 dny volna. Je to buď v důsledku individuálního vyjednávání, anebo vyjednávání na úrovni podniku. Zaměstnanci a zaměstnavatelé si sednou za jeden stůl a vyjednávají podmínky. Někdy zaměstnance zastupují odbory, někdy je to některý ze zaměstnanců závodu, jindy podniku. Někdy je zastupuje externí agentura. Nejedná se tedy o odbory, ale o někoho, kdo se specializuje na poskytování tohoto druhu služeb.

NEIDENTIFIKOVANÝ TAZATEL:
Chtěl bych se zeptat pana Douglase na následující věc: O českém člověku je známo, že dokáže vyzrát na všechna nařízení a zákazy. Kdybyste dostal možnost třeba dělat ministra financí u nás v České republice, zkusil byste si to?

SIR ROGER DOUGLAS:
Když mi dobře zaplatíte, proč ne?

MIROSLAV ZAJÍČEK (Prague Securities):
Hovoříme zde o monopolech a privilegiích a o zrušení těchto monopolů a privilegií. Existuje ale jeden monopol, jeden velmi starý monopol, o kterém se téměř v žádné politické diskusi nehovoří. Je jím monopol vlády na vydávání peněz. Co si o tomto monopolu myslíte? Jak se díváte na centrální banku? Myslíte si, že existuje nějaká možnost zrušit centrální banku a přejít k systému svobodného bankovnictví?

SIR ROGER DOUGLAS:
K tomu jsme na Novém Zélandu nenašli dostatek odvahy. Naše centrální banka je mnohem menší, než bývala dříve. Myslím, že mohu říci, že by mohla být ještě mnohem menší, než je dnes, ale upřímně řečeno se domnívám, že na tuto otázku byste dostali mnohem lepší odpověď od řečníka, který přednesl Výroční přednášku Liberálního institutu loni, než ode mne. Jsem přesvědčen o tom, že pro zrušení centrální banky lze nalézt důvody, ale osobně jsem nenašel dost odvahy, abych tuto politiku prosazoval. Po pravdě řečeno, nejsem si jist, zdali bych se k tomu odhodlal dnes.

 

Sdílej

O Autorovi

mm

Roger Douglas je bývalý ministr financí Nového Zélandu a tvůrce úspěšné hospodářské reformy. Je nositelem Výroční ceny Liberálního institutu 1998.

Comments are closed.

All search results